ECLI:CZ:US:2019:2.US.548.19.1
sp. zn. II. ÚS 548/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Černíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 11. 2018, č. j. 9 C 259/2017-123, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedeného usnesení obvodního soudu, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se zejména podává, že obvodní soud ve věci žaloby žalobkyně (Cestovní kancelář Fischer) o zaplacení částky 6.540 Kč s příslušenstvím vyhověl co do částky 4.470 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 2.070 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3.496,32 Kč (výrok III). Konstatoval, že mezi účastníky řízení byly uzavřeny dvě smlouvy o zájezdu, přičemž stěžovatel využil svého práva a dne 27. 4. 2017 obě smlouvy od počátku zrušil a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu odstupného. Naopak nárok na úhradu pojistného žalobkyni nevznikl, neboť nebylo prokázáno, že žalobkyně pojistné za stěžovatele uhradila.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Meritorně vedená řízení o ústavní stížnosti i v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
6. Této praxi odpovídá i zákonná úprava obsažená v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
7. V nyní projednávané věci jde o částku 4.470 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat dokonce ani odvolání. Ačkoliv přitom samotná výše, do níž lze určitou částku ještě považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
8. K okolnostem nyní projednávaného případu proto uvádí Ústavní soud pouze následující.
9. Samotná zákonná úprava výslovně uvádí (a připouští to i stěžovatel), že smlouva o zájezdu nevyžaduje písemnou formu, byť zákazník (spotřebitel) musí dostat písemně (respektive na jiném trvalém nosiči) od pořadatele zájezdu doklad o smlouvě o zájezdu, tzv. potvrzení o zájezdu (výjimky z tohoto pravidla stanovené zákonem nebyly v daném případě naplněny). Obvodní soud vyšel z toho, že žalobkyně vystavila nabídku zájezdu na internetu a stěžovatel si u ní telefonicky a mailem objednal dva zájezdy (viz bod 16 napadeného rozsudku), na základě čehož mu žalobkyně zaslala potvrzení o zájezdech, čímž došlo k uzavření smluv; ustanovení §2525 odst. 1 občanského zákoníku přitom výslovně praví, že potvrzení o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi při uzavření smlouvy nebo bezprostředně po jejím uzavření. Uvedené skutečnosti byly během řízení dostatečně prokázány (opak stěžovatel v ústavní stížnosti ve svém důsledku ani netvrdí) a zásada projednací tedy nebyla porušena. Zmíněná potvrzení pak stěžovatel dokonce zčásti podepsal a zaslat žalobkyni zpět.
10. Soud tedy nepochybil, učinil-li dílčí závěr, že smlouvy o zájezdech stěžovatele a jeho blízkých byly uzavřeny, přičemž stěžovatel potvrzení o zájezdu zčásti zaslal stěžovatelce zpět. Na tom, že takto smlouvy o zájezdu v případě stěžovatele vznikly, nic nemění ani jeho údajná předchozí zkušenost s danou cestovní kanceláří a ani okolnost, že tato používá pro svoje zákazníky podle stěžovatele i tzv. formulářové smlouvy; sám zákon ostatně výslovně předpokládá, že smlouva může potvrzení o zájezdu nahradit jen tehdy, obsahuje-li všechny náležitosti takového potvrzení. Z ničeho se přitom nepodává, že by si strany vyhradily pro smlouvu o zájezdu písemnou formu.
11. Vzhledem k zákonem naznačené koncepci (kdy se nevyžaduje písemná forma smlouvy o zájezdu) nelze přijmout ani stěžovatelovo tvrzení, že by tato musela obsahovat minimálně odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jsou-li zavedeny. Takový odkaz však může obsahovat potvrzení o zájezdu, ovšem i zde platí jejich eventuální neúčinnost, nemohla-li druhá strana rozumně očekávat to, co je v nich konkrétně uvedeno (srov. k tomu §1753 občanského zákoníku).
12. Obvodní soud také náležitě vysvětlil, že stěžovatel v daném případě neplatil žádnou smluvní pokutu [již proto je nepřípadný stěžovatelův odkaz např. na nález sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461), který se nadto týkal právní úpravy závazkových vztahů před 1. 1. 2014], nýbrž ve stěžovatelově případě šlo o odstupné. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti nespecifikuje [srov. odst. 43 ústavní stížnosti], v čem potvrzení o zájezdu podle jeho názoru nesplňovala náležitosti stanovené pro věc relevantní právní úpravou.
13. Konečně není přiléhavý ani názor stěžovatele, že nechala-li se žalobkyně v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, zastoupit advokátem, pak takové náklady neměly být soudem vyhodnoceny jako účelně vynaložené. Žalobkyně je totiž právnickou osobou soukromého práva, většinově nehospodaří s prostředky, jež by měly veřejnoprávní charakter [srov. k tomu opačně např. nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193)], a v jejím případě zjevně nejde ani o to, že by soudní spory vedla jen za účelem generování snadného zisku [srov. k tomu opačně stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)]. Bylo tak zcela na uvážení žalobkyně, nechala-li se v řízení zastoupit advokátem.
14. Nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obvodního soudu je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu