ECLI:CZ:US:2019:2.US.573.19.1
sp. zn. II. ÚS 573/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem Podolská 236/90, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 44 T 61/2017, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 196/2018, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Tdo 38/2019-39, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu rodiny podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně údajně došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným spácháním přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutek blíže popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku). Za tuto trestnou činnost byl podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, za současného zrušení výroku o trestu uloženého mu trestním příkazem obvodního soudu pod sp. zn. 5 T 15/2017. Dále mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 16 335 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel i státní zástupce odvolání. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu zrušen pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli nově uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy v trvání 2 let a podle §75 odst. 3 tr. zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost, aby během výkonu trestu podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
3. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou zejména ve vztahu k uložení trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy dostatečně odůvodněna, což je činí nepřezkoumatelnými. Současně došlo ze strany obecných soudů k narušení legitimního očekávání. Soudy nedostatečně odůvodnily, proč má být stěžovatel vyřazen z prostředí, s nímž jeho trestná činnost souvisela jen částečně, čímž zasáhly do jeho svobody pobytu. U jím spáchané trestné činnost není naplněna podmínka úzké souvislosti s místem spáchání trestného činu, když trestnou činnost stěžovatel páchal na více místech. V této souvislosti stěžovatel uložený trest chápe jako diskriminaci jeho osoby a závěry odvolacího soudu vnímá jako překvapivé. Stěžovatel před soudy opakovaně zdůrazňoval, že na území Prahy má celou svoji rodinu, stejně tak zde vykonává své podnikatelské aktivity a má zde sociální zázemí. Tuto argumentaci však odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nereflektuje a tento nedostatek neodstranil ani dovolací soud.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů své úvahy stran výroku o vině i trestu vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
6. Jak se podává ze shora uvedeného, námitky stěžovatele směřují primárně do výroku o trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy. K tomu je možné pouze stručně uvést, že trest byl stěžovateli uložen na samé spodní hranici, ve které trestní zákoník dovoluje trest zákazu pobytu uložit. Stěžovateli totiž za spáchání úmyslného trestného činu hrozil zákaz pobytu v rozmezí jednoho až deseti roků. Je tak zřejmé, že trestní soudy přihlédly ke všem okolnostem, které stěžovatel nyní namítá i v ústavní stížnosti. Přitom však platí, že aplikace trestu zákazu pobytu podle §75 tr. zákoníku záleží primárně na úvaze soudu.
7. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry zejména městského soudu, který napadeným rozhodnutím změnil výrok o trestu a stěžovateli uložil i trest zákazu pobytu. Stěžovatel přitom jen opakuje podústavní námitky, které již uplatnil v předchozím řízení. Nesprávně pak předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedené základní právo zajišťuje "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, ve kterém se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by mohla zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
8. Městský soud totiž dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů se uchýlil k uložení tohoto druhu trestu (viz str. 4 napadeného rozsudku), když uvedl, že stěžovatel je odsouzen již po devatenácté, přičemž sedmkrát se dopustil přečinu krádeže na území hl. města Prahy. Proto městský soud dospěl k závěru, že ochrana veřejného pořádku a majetku na území hl. města Prahy vyžaduje zákaz pobytu stěžovatele, přičemž je splněna zákonná podmínka, že stěžovatel nemá na území hl. města Prahy trvalý pobyt. Obdobně se k dané problematice vyjádřil v napadeném usnesení i Nejvyšší soud (viz odst. 11-14 napadeného usnesení), který rovněž konstatuje splnění všech zákonných podmínek pro uložení trestu zákazu pobytu.
9. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat závěry obecných soudů, které byly ve vztahu ke stěžovateli potvrzeny i napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu