ECLI:CZ:US:2019:2.US.598.19.1
sp. zn. II. ÚS 598/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Kožušníka, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem Písek, Velké náměstí 7/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. MSPH 59 INS 32206/2014, 29 NSČR 59/2016-A-93, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ústavní stížnosti přiložených, vyplývá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2015, č. j. MSPH 59 INS 32206/2014-A-36, zamítl insolvenční návrh věřitelů, a to stěžovatele a společnosti PANELY-M s.r.o. (dále též jen "společnost Panely"), uložil jim jako insolvenčním navrhovatelům zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2015 č. j. MSPH 59 INS 32206/2014, 1 VSPH 637/2015-A-54, potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Z rozhodnutí, která předcházela ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, totiž nevyplývá, že by v případě stěžovatele bylo potřeba doplňovat skutková tvrzení či důkazy a nelze tedy namítat nedodržení poučovací povinnosti ve smyslu §118a o. s. ř. (respektive §118 o. s. ř.) ve spojení s §213b o. s. ř. Odvolací soud sice rozdílně od prvostupňového soudu vyšel z toho, že není zpochybněna aktivní legitimace stěžovatele (neboť jeho pohledávka byla uznána samotným dlužníkem), nicméně i přesto hodnotil výrokovou část prvostupňového rozhodnutí jako správnou. Nebyl totiž podle něj prokázán dlužníkův úpadek, neboť nebyla prokázána existence závazků dlužníka vůči společnosti Panely-M s. r. o. a nebyla tedy dána pluralita dlužníků jako předpoklad úpadku ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
6. Obecné soudy přitom podle Ústavního soudu rovněž dostatečně vysvětlily [a to i s ohledem na zásadu zakotvenou v §5 písm. a) insolvenčního zákona], že prokázání existence závazků dlužníka vůči společnosti Panely by vyžadovalo provádět dokazování přesahující rámec insolvenčního řízení (dlužník totiž vůči pohledávkám společnosti Panely vznášel zejména námitku započtení). Neobstojí tak ani stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 NSČR 19/2011, 29 NSČR 20/2011, neboť - jak vyplývá z narativní části odůvodnění právě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu - v daném případě byly naplněny znaky úpadku, a přesto odvolací soud (a podle Nejvyššího soudu tehdy nesprávně) o úpadku tehdejšího dlužníka nerozhodl.
7. Namítá-li stěžovatel, že mu nesprávným postupem nalézacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem [městský soud neprovedl navrhované důkazy k existenci pohledávek společnosti Panely, a nenechal právního zástupce stěžovatele a společnosti Panely se k této otázce vyjádřit], pak takto městský soud postupoval právě s ohledem na to, že některé pohledávky navrhovatelů byly natolik sporné, že by jejich prokazování překračovalo rámec insolvenčního řízení. Nadto stěžovatel sám v bodě 4.7 ústavní stížnosti výslovně uvádí, že v souladu s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu těchto namítaných pochybení podal žalobu pro zmatečnost, o níž však doposud nebylo rozhodnuto [ostatně žádné rozhodnutí o této žalobě právě posuzovanou ústavní stížností napadeno není]. Pro řízení o ústavní stížnosti to ovšem znamená, že co se týká právě námitky nemožnosti jednat před soudem (vzhledem k nesprávnému postupu soudu), je ústavní stížnost stricto sensu nepřípustná.
8. Naznačuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v řízení, z něhož vešlo ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, docházelo k průtahům v řízení, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohla být v dané věci otázka eventuálních průtahů v řízení před Nejvyšším soudem, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se totiž stěžovatel v probíhajícím řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07; U 1/48 SbNU 961). Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování řízení, v tomto případě dovolacího.
9. Ústavní soud se konečně neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že by se Nejvyšší soud jeho dovoláním (respektive obou navrhovatelů) zabýval bez znalosti věci [srov. výslovně stěžovatelovo tvrzení pod bodem 4.6 ústavní stížnosti]. Nejvyšší soud totiž dostatečně vysvětlil podstatu řízení, z něhož vzešlo i dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu, přičemž vytyčil otázky, jimiž se vrchní soud ve svém rozhodnutí zabýval a jejichž vyřešení by stěžovatel musel ve svém dovolání (jehož obsah je do značné míry totožný s nyní posuzovanou ústavní stížností) zpochybnit. Protože se tak nestalo, Nejvyšší soud ani podle Ústavního soudu nepochybil, rozhodl-li tak, jak je shora uvedeno.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu