ECLI:CZ:US:2019:2.US.636.19.1
sp. zn. II. ÚS 636/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Fučikovské, zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem Seydlovo nám. 30, Beroun, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 333/2018-106, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhala zaplacení částky 83.600 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy, způsobené nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl a přiznal stěžovatelce zadostiučinění ve výši 63.177 Kč, následně však odvolací městský soud rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vysvětluje, z jakých důvodů měla nárok na přiznání nemajetkové újmy a proč spatřuje napadené rozhodnutí městského soudu za nesprávné a pro ni nespravedlivé.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva.
6. Nepřípustnost v nyní projednávaném případě je nutno dovodit z toho, že stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, což je konkrétně dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Z poučení napadeného rozhodnutí městského soudu přitom vyplývá, že stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí za splnění zákonných podmínek mohla dovolání podat, přičemž pro jeho podání není dána žádná z taxativně vymezených zákonných výluk. Pokud by proto stěžovatelka dovolání podala, byla by procesní možnost poté podat ústavní stížnost zachována, a to i tehdy, byl-li by tento mimořádný opravný prostředek následně odmítnut jako nepřípustný (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud totiž důsledně dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). Pokud by proto Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval, aniž by předtím byly vyčerpány všechny jiné prostředky, jak dosáhnout nápravy tvrzeného protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů. Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost v těchto případech za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
8. Ústavní soud nadto - po prostudování obsahu ústavní stížnosti - dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti ani dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (srov. k tomu podrobněji např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Nic takového ostatně stěžovatelka ani sama netvrdí.
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj