ECLI:CZ:US:2019:2.US.66.19.1
sp. zn. II. ÚS 66/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Boboka, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 314/2018-137 ze dne 1. 11. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 11 C 316/2016-102 ze dne 5. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 6 shledal žalobu důvodnou a stěžovateli napadeným rozsudkem uložil povinnost zaplatit žalobkyni 160 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jako poučení městský soud uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání za podmínek §237 o. s. ř.
2. Podle stěžovatele obecné soudy napadenými rozsudky porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel brojí proti tomu, jak obecné soudy hodnotily důkazy. Dále stěžovatel namítá, že městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu na základě odlišného právního názoru, aniž by poskytl stěžovateli příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, čím porušil jeho právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jak bylo vyloženo v nálezu sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181).
3. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost "nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jako práva poskytuje". Ústavní stížnost je tedy založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. K věcnému projednání ústavní stížnosti proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Od nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo mj. novelizováno ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy od 1. 1. 2013, musí být vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou [srov. např. nález ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (N 125/46 SbNU 181); nález ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209), bod 10; usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)] považuje v projednávané věci dovolání za takovýto mimořádný opravný prostředek.
4. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, podle níž došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle o. s. ř. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle o. s. ř. (srov. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, bod 11). Nejvyšší soud se přitom v dovolacím řízení může zabývat i pochybeními soudů při dokazování, představují-li tato pochybení ve svém důsledku porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), body 54-57].
5. Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebude ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, přestože nedošlo k řádnému vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva, pouze pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel netvrdí, že by některá z těchto podmínek byla v jeho případě splněna, a ani Ústavní soud k tomuto závěru nedospěl. Jelikož tedy stěžovatel nevyčerpal dovolání jako procesní prostředek ochrany jeho práv, je jeho ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka