ECLI:CZ:US:2019:2.US.689.19.1
sp. zn. II. ÚS 689/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec, Voroněžská 144/20, Liberec I, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Vítkova 247/7, Praha 8-Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2018 č. j. 19 Co 349/2018-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení, jakož i z přiloženého usnesení soudního exekutora se podává, že předmětem řízení před obecným soudem byla výše nákladů exekuce prováděné soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským na návrh oprávněného Ing. Karla Škody proti povinnému Ing. Jiřímu Tichému pro 1 759 000 Kč s příslušenstvím. V průběhu exekučního řízení původní oprávněný pohledávku postoupil společnosti DN Art, s. r. o., která poté navrhla zastavení exekuce. Usnesením soudního exekutora (stěžovatele) ze dne 26. 10. 2018 č. j. 131 EX 5663/17-207 bylo rozhodnuto o zastavení řízení (výrok I.) a oprávněné společnosti byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 71 946,60 Kč (výrok III.). V odůvodnění usnesení bylo uvedeno, že podle ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, hradí v případě zastavení exekuce její náklady ten, kdo zastavení zavinil - v dané věci oprávněný. Při výpočtu výše nákladů exekuce, resp. odměny soudního exekutora vycházel z částky, která zbývala k vymožení pro oprávněného (tedy z částky 1 585 336,72 Kč).
3. Proti nákladovému výroku usnesení soudního exekutora podala oprávněná DN Art, s. r. o. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové shora označeným usnesením tak, že napadené usnesení ve výroku III. změnil a uložil oprávněné povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 10 877,90 Kč. V odůvodnění soud v prvé řadě zdůraznil, že ve skutečnosti došlo pouze k částečnému zastavení exekuce. Při výpočtu odměny soudního exekutora poté vycházel z částky 500 000 Kč. K tomu uvedl, že jako základ odměny pro případ zastavení exekučního řízení se považuje úplata za postoupení vymáhané pohledávky, avšak v daném případě je zapotřebí zohlednit, že soudní exekutor již v průběhu exekučního řízení obdržel odměnu odpovídající dosud vymožené částce. Vzhledem k tomu, že v průběhu exekučního řízení soudní exekutor od povinného vymohl částku 440 192,54 Kč, určil soud jako základ pro výpočet odměny soudního exekutora částku 59 807,46 Kč představující rozdíl mezi částkou, za níž byla pohledávka v exekučním řízení postoupena a již vymoženým plněním.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postoupením pohledávky a zastavením exekuce byla výrazným způsobem snížena jeho odměna. Obecný soud podle stěžovatele nesprávně krátil odměnu soudního exekutora, a to o odměnu, kterou již obdržel za dříve vymožené plnění. V uvedeném postupu obecného soudu stěžovatel spatřuje porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, přičemž argumentuje zejména tím, že je mu odpírána náhrada nákladů exekuce, což ve svém důsledku znamená zmenšení jeho majetku.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud v závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz například usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
7. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
8. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá konkrétně způsob, jakým obecný soud přistoupil k výpočtu jeho odměny jako soudního exekutora v situaci, kdy po úplatném postoupení pohledávky oprávněného došlo k částečnému zastavení exekučního řízení. Namítá, že obecný soud při svém rozhodování neoprávněně a v rozporu s ustálenou judikaturou krátil částku, z níž byla odměna soudního exekutora stanovena. Konkrétně uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2924/2017. Toto rozhodnutí však řeší pouze otázku, jakou částku je možné považovat za plnění v rámci exekučního řízení a jako takové má "vliv na výši jeho nákladů". Obdobně se předmětnou problematikou zabýval při své rozhodovací činnosti i Ústavní soud, který konstatoval, že za úhradu (uspokojení věřitele) pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu nákladů exekuce, je zapotřebí považovat např. uzavření dohody o narovnání mezi oprávněným a povinným či úplatu za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení následovanou zastavením exekuce na návrh (nového) oprávněného (viz. např. usnesení ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2117/15 či usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16).
9. Ústavní soud neshledal, že by se obecný soud v posuzované věci jakkoliv odchýlil od uvedené judikatury. Při stanovení odměny soudního exekutora soud vycházel přímo z částky, za niž byla pohledávka oprávněného postoupena (pozn.: poté, co na rozdíl od soudního exekutora přistoupil ke zjištění výše úplaty za postoupení pohledávky). Jestliže v závěru rozhodnutí přistoupil ke krácení odměny soudního exekutora, je zapotřebí zopakovat, že rozhodování o nákladech řízení je věcí právních úvah obecného soudu; je tedy primárně doménou tohoto soudu a Ústavní soud není oprávněn takové rozhodnutí v detailech přezkoumávat. Své závěry obecný soud v posuzovaném případě odpovídajícím způsobem odůvodnil, Ústavní soud nezjistil, že by v napadeném rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecného soudu byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu