ECLI:CZ:US:2019:2.US.738.19.1
sp. zn. II. ÚS 738/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Sikorové, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018 č. j. 21 Cdo 2704/2017-815, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016 č. j. 56 Co 119/2016-706 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 12. 2015 č. j. 12 C 170/2010-614, ve znění usnesení ze dne 14. 1. 2016 č. j. 12 C 170/2010-655, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobci [a) bratr zůstavitele Klaus-Dieter Weber, b) synovec zůstavitele Roland Kirsch, c) synovec zůstavitele Jannik Möler, d) synovec zůstavitele Florian Hoffmann a e) neteř zůstavitele Nicole Merczyński] domáhali vůči žalované - stěžovatelce (manželce zůstavitele), určení dědického práva. V řízení o dědictví po zůstaviteli Uwe Martinu Konstantinu Weberovi, vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 45 D 16/2008, byly předloženy celkem dvě závěti - první z nich, datovanou 14. 4. 2003 předložili žalobci a druhou datovanou 19. 10. 2008 předložila žalovaná. Závěť z roku 2003 byla sepsána vlastní rukou zůstavitele v německém jazyce a zůstavitel v ní jako dědice svého majetku určil žalobce (resp. jejich právní předchůdce, kteří se úmrtí zůstavitele nedožili). Závěť z roku 2008 je allografní závětí, psanou na počítači a podepsanou zůstavitelem a třemi svědky. V dědickém řízení bylo soudem nejprve rozhodnuto, že univerzálním dědicem zůstavitele je stěžovatelka; proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, o němž rozhodl odvolací soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. V tomto dalším řízení byli žalobci vyzváni podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., k podání žaloby o určení, že jsou dědici po zůstaviteli.
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku shora označeným rozsudkem určil, že dědici zůstavitele jsou žalobci. Po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že - jakkoliv byla ke dni pořízení allografní závěti dána způsobilost zůstavitele k jejímu pořízení - předmětná závěť ze dne 19. 10. 2008 je neplatná pro nedostatek jazykových znalostí zůstavitele v době pořízení závěti, jakož i z důvodu formální neplatnosti závěti (absence výslovného projevu zůstavitele při pořizování závěti).
4. Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním, že dědici po zůstaviteli jsou žalobci, a to - žalobce a) v rozsahu dědického podílu z 1/3, žalobce b) v rozsahu dědického podílu z 1/9, žalobce c) v rozsahu dědického podílu z 1/9, žalobce d) v rozsahu dědického podílu z 1/9 a žalobkyně e) v rozsahu dědického podílu z 1/3. Odvolací soud konstatoval, že závěť zůstavitele z roku 2008 nesplňuje základní předpoklady allografní závěti podle ustanovení §476b občanského zákoníku, ve znění ke dni úmrtí zůstavitele.
5. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelky tak, že je shora označeným rozsudkem zamítl. Uzavřel, že závěť z roku 2008 je neplatná z důvodu absence výslovného projevu zůstavitele při jejím pořizování. Soud konstatoval, že ze svědeckých výpovědí neplyne, že by zůstavitel dal jednoznačným, pochyby nevzbuzujícím způsobem najevo, že jde o jeho poslední vůli. Ve věci vypověděly všechny tři svědkyně závěti (všechny byly pracovnice Hospicu sv. Lukáše, v němž zůstavitel v okamžiku pořízení závěti pobýval), přičemž shodně uvedly, že zůstavitel "při čtení závěti očima souhlasně přikyvoval hlavou, neřekl, že s něčím nesouhlasí". Pouze jedna ze svědkyň uvedla, že zůstavitel "po svém s německým přízvukem řekl: ano, je to v pořádku". Dovolací soud z uvedeného vyvodil, že je zapotřebí vycházet právě z korespondujících výpovědí dvou současně přítomných svědkyň, nikoliv z ojedinělého svědectví třetí z nich.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyvodily především ze svědeckých výpovědí nesprávné skutkové a tedy i právní závěry. Uvádí, že sdělení zůstavitele "ano, je to v pořádku" je zcela jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím projevem, že předmětná listina datovaná 19. 10. 2008 obsahuje zůstavitelovu poslední vůli. Podle stěžovatelky jde ze strany zejména Nejvyššího soudu o projev svévole a porušení práva na ochranu vlastnictví. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky, Rv II 424/29 ze dne 26. 4. 1930 (Vážný 9871).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Není jeho úkolem hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud neshledal.
9. Podle ustanovení §476b občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni úmrtí zůstavitele, musí závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat. Svědci musí být současně přítomní v okamžiku, kdy pořizovatel výslovně projeví, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Vzhledem k tomu, že není uloženo, jakým způsobem má zůstavitel svou vůli projevit, lze vycházet z toho, že tak pořizovatel může učinit jakýmkoliv výslovným způsobem (slovně, pomocí jasných znamení apod.). Svědkům nemusí být obsah závěti znám; svým podpisem na listině obsahující závěť stvrzují, že před nimi pořizovatel učinil projev vůle o tom, že předmětná listina obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2447/99 či rozsudek ze dne 9. 5. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2985/99, SoJ 93/2000).
10. Stěžovatelka v doplnění Ústavní stížnosti argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, a to konkrétně rozhodnutím Nejvyššího soudu Československé republiky, Rv II 424/29 ze dne 26. 4. 1930 (publikováno ve Vážný č. 9871). Z dostupného obsahu předmětného rozhodnutí lze dovodit, že se jednalo o allografní závěť osoby, která neumí číst. V tomto směru jsou skutkové okolnosti případu odlišné, když závěť byla před pořizovatelkou doslovně přečtena, tato byla dotázána, zda souhlasí s přečteným testamentem a všichni přítomní svědkové shodně vypověděli, že pořizovatel výslovně projevil, že předmětná listina obsahuje jeho poslední vůli.
11. Jak Ústavní soud ověřil, v dané věci bylo provedeno podrobné dokazování. Z odůvodnění zejména rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že pro určení (ne)platnosti závěti zůstavitele byly zcela klíčové výpovědi tří svědkyň přítomných při pořízení závěti. Po vyhodnocení jejich výpovědí dospěly obecné soudy k závěru, že z nich nelze dovodit, že zůstavitel dostatečně zřetelně a výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Závěť nebyla svědky ani jinou osobou zůstaviteli nahlas přečtena a konečně ani zůstavitel závěť hlasitě nepředčítal. Jestliže je při tak důležitém a velmi specifickém právnímu úkonu, jakým bezpochyby sepsání poslední vůle je, přítomno několik svědků a přesto není možné ze všech jejich výpovědí současně dovodit, že zůstavitel výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, není možné dospět k jiným právním závěrům, než jak učinily obecné soudy.
12. Ústavní soud si na závěr dovoluje poznamenat, že z vyžádaného spisu a přiložených listin nevyplývá, že by sám soud prvního stupně přistoupil k výslechu dvou ze tří svědkyň a při hodnocení skutkových okolností případu vycházely toliko z výslechu provedeným notářem - soudním komisařem JUDr. Matýskovou při jednání dne 30. 3. 2009 (pozn.: uvedené není procesní vadou). Z uvedených listin se nepodává a nelze z nich ani dovodit, že by tyto dvě vyslechnuté svědkyně v dané situaci viděly či slyšely, jak zůstavitel výslovně projevil, že listina, kterou před nimi podepsal, obsahuje jeho poslední vůli. Bohužel však z uvedených listin - na rozdíl od výslechu, který provedl soud prvního stupně v posuzovaném řízení - neplyne, že by byly svědkyně přímo na tuto okolnost ze strany soudního komisaře dotázány. Z jejich poměrně obecného popisu skutkového děje před soudním komisařem nelze dovozovat na jakýkoliv identifikovatelný projev zůstavitele. Je však věcí procesních stran, aby se ve sporu na tyto otázky zaměřily a k jejich objasnění směřovaly důkazní návrhy (vigilantibus iura scripta sunt).
13. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatelky, které korespondují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu