ECLI:CZ:US:2019:2.US.758.19.1
sp. zn. II. ÚS 758/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1481/2018-21 ze dne 5. 12. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 55/2018 ze dne 12. 4. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 17/2016 ze dne 13. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli byl stěžovatel nejprve opakovaně zproštěn obžaloby Obvodním soudem pro Prahu 4, a to v rozsudku ze dne 27. 6. 2016, 15. 11. 2016 a 19. 4. 2017. Ačkoliv měl obvodní soud za prokázané, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán, dospěl k závěru, že se nejedná o trestný čin, a stěžovatele proto dle §226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Proti těmto rozhodnutím podal státní zástupce pokaždé úspěšné odvolání a odvolací soud třikrát vrátil věc k projednání obvodnímu soudu.
2. Obvodní soud poté napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 trestního zákoníku, a to jako dokonaného trestného činu, za což mu uložil trest odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Soud své závěry opřel o výpověď svědků a o listinné důkazy - výpis daňového přiznání, notářský zápis, smlouvu o převodu podílu a výpis z obchodního rejstříku. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí obvodního soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání uvedeného přečinu ve stadiu pokusu, za což mu uložil stejný trest jako obvodní soud. Veřejné zasedání před městským soudem proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, neboť městský soud neuznal jeho omluvu, a to z důvodu, že stěžovatel v omluvě odkazoval jen na nutnou práci v hospodářství. Takovýto důvod soud nepovažoval za dostatečný. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl městský soud k závěru, že nedošlo k dokonání trestného činu, nýbrž pouze k pokusu. S vyměřeným trestem se soud ztotožnil a převzal jej jako dostatečný.
4. Nejvyšší soud odmítl v napadeném usnesení dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost, a to z důvodu, že stěžovatel svými argumenty směřoval proti skutkovým zjištěním soudů, nikoliv proti právní kvalifikaci dle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Do skutkových zjištění soudů Nejvyšší soud nezasahoval, jelikož nezjistil extrémní rozpor mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními. Dle Nejvyššího soud si obvodní i městský soud vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. K námitkám stěžovatel proti právní kvalifikaci soudu druhého stupně Nejvyšší soud poukázal na to, že odvolací soud rozhodl ve prospěch obviněného. Zásah Nejvyššího soudu do této právní kvalifikace by znamenal zhoršení postavení obviněného. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele za neopodstatněné z důvodů podle 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, považoval dovolání za zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. l).
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Stěžovatel také namítá zásah do práv zaručená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 81, čl. 32 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a zejména právo na rovnost účastníků řízení v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále vidí porušení práv zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2 Listiny, z nichž stěžovatel zmiňuje zejména práva uvedená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 38 odst. 2 a práva uvedená v čl. 8, čl. 13. čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy. Stěžovatel také spatřuje porušení práva na ochranu vlastnictví uvedené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na rovnost účastníků řízení v čl. 14 bod 1 a právo na rovné zacházení uvedené v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na demokratický právní stát uvedené v čl. 5 Mezinárodního paktu o hospodářských a kulturních právech.
6. Porušení práva na spravedlivý proces se měl dle stěžovatele dopustit odvolací soud, neboť neuznal jeho včas zaslanou omluvu, kterou se omluvil z veřejného zasedání odvolacího soudu. Stěžovatel jako důvod nepřítomnosti uvedl nutnou práci v hospodářství. Soud projednal odvolání v nepřítomnosti stěžovatele, čímž se stěžovatel cítí značně poškozen. Domnívá se, že svou omluvou dal jasně najevo, že si přeje být přítomen projednání a navíc počítal s tím, že se bude moci vyjádřit a vysvětlit všechny sporné záležitosti. Stěžovatel se dále domnívá, že odvolací soud "pohrdl" jeho povoláním a zasáhl tak do jeho práva na vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny) a právo chráněné čl. 38 odst. 2, tedy aby věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti.
7. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním nižších soudů, neboť v nich spatřuje extrémní rozpor s provedenými důkazy. Stěžovatel uvádí, že soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatel sám vyhledal osobu, na niž převedl svůj obchodní podíl ve společnosti, úmyslně jí nepředal účetnictví a to vše v nepřímém úmyslu spáchat přečin zkrácení daně podle §240 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel ale s odkazem na dokazování u soudu prvního stupně věří, že žádný důkaz o tom, že sám vyhledal osobu, na níž převedl obchodní podíl, neexistuje. Odkazuje na smlouvu o převodu obchodního podílu, ze kterého dle stěžovatele jasně vyplývá, že jednal poctivě a bez úmyslu zkrátit daň. Stěžovatel uvádí, že dle skutkových zjištění soudů proběhl převod podílu před ukončením zdaňovacího období, což dle stěžovatele znamená, že nemohl s jistotou předem vědět, zda bude DPH ze strany společnosti odvedeno, či nikoliv. Stěžovatel tvrdí, že soudy chybně dovodily, že s neuhrazením daně po převodu měl být stěžovatel srozuměn a kvůli tomuto chybnému posouzení ho soudy odsoudily.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že všechny soudy založily jeho odsouzení na domněnkách, aniž by měly důkazní prostředky. Nevěří, že proti němu existují usvědčující důkazy a odkazuje na předchozí tři zprošťující rozhodnutí obvodního soudu ze dne 27. června 2016, 15. listopadu 2016 a 19. dubna 2017.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. K prvnímu bodu argumentace stěžovatele lze konstatovat, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, přičemž k uplatnění tohoto základního práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu, např. tím, že prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení [nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)]. Na obviněném ovšem je, aby již ve včasné omluvě a žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání brání, a na soudu je, aby je pak z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil [k řádné a včasné omluvě v trestním řízení dále nález sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403), usnesení sp. zn. I. ÚS 2866/09 ze dne 28. 6. 2010)].
11. Taktéž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ke čl. 6 odst. 3 písm. c) vyplývá, že v prvním stupni pojem spravedlivého řízení v zásadě implikuje možnost pro obžalovaného být přítomen líčení. Avšak jeho přítomnost v odvolacím řízení takový význam nezbytně nemá. Ani v případě, že odvolací soud má úplnou pravomoc přezkoumat skutkovou podstatu i právní posouzení věci, čl. 6 vždy neimplikuje právo na veřejné zasedání a právo stanout před odvolacím soudem osobně. Mimo jiné musí být vzaty v úvahu okolnosti řízení a způsob, jímž byly před odvolacím soudem vyjádřeny a chráněny zájmy obhajoby, zejména s ohledem na otázky, v nichž měl soud rozhodnout, a na jejich význam pro obžalovaného (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Belziuk proti Polsku ze dne 25. března1998, č. 23103/93). Porušením Úmluvy tak vždy není rozhodnutí v nepřítomnosti stěžovatele, byla-li mu státem dána možnost vzdát se práva být přítomen u veřejného zasedání a stěžovatel se tohoto práva vzdal, byť konkludentně, tak že se nedostavil či se neomluvil včas a řádně z jednání (rozhodnutí ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. října 2006, č. 18114/02). Předpokladem pro takovýto výklad je včasné vyrozumění účastníka o dni konání veřejného zasedání, což v případě stěžovatele bylo splněno.
12. V tomto případě se jednalo o veřejné zasedání, o kterém byl stěžovatel včas a řádně vyrozuměn soudem. Stěžovatel doručil soudu omluvu včas, přesto však důvod omluvy soud označil za nedostatečný. Omluva stěžovatele nebyla dostatečná, neboť nutná práce v hospodářství jistě nepředstavuje nepřekonatelnou objektivní překážku, či neočekávanou a nepředvídanou překážku [jako je například náhlé zhoršení zdravotního stavu, srov. nález sp. zn. II. ÚS 102/03 ze dne 3. června 2004 (N 77/33 SbNU 249)]. Závěr odvolacího soudu, který důvod stěžovatele nepovažoval za dostatečný, jelikož jeho důvod byl subjektivní a předvídatelný, není z pohledu práva na soudní ochranu nepřijatelný. Soud v rámci své pravomoci posoudil a rozhodl o řádnosti omluvy (což rozhodně nelze označit jako pohrdání stěžovatelovým zaměstnáním). Nad to odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve prospěch stěžovatele. Nepřítomnost stěžovatele ve veřejném zasedání tedy neměla za následek zhoršení stěžovatelovy situace, jelikož odvolací soud změnil v napadeném rozsudku trestný čin dokonaný na pokus. Jednání v nepřítomnosti stěžovatele tedy nelze shledat jako zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
13. Dále stěžovatel uvedl, že žádná z napadených instancí neshledala extrémní rozpor mezi provedeným důkazy a skutkovými zjištění, v čemž spatřuje stěžovatel zásah do jeho práv. Ze záruk řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny a z principu právního státu podle čl. 1 Ústavy plyne povinnost soudů své rozsudky odůvodnit v souladu s ustanoveními procesních právních předpisů. Z odůvodnění přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2750/16 ze dne 13. 3. 2017 (N 43/84 SbNU 489), bod 24, nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41), bod 14, nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237)].
14. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem spisu může za určitých okolností představovat porušení základních práv účastníka řízení. Zároveň ovšem platí, že za ústavněprávně relevantní nelze považovat jakoukoli nepřesnost, která se případně v rozhodnutí soudu objeví. (nález sp. zn. I. ÚS 2832/18 ze dne 19. 2. 2019, bod 40 a 41, nález sp. zn. IV. ÚS 38/18 ze dne 26. 9. 2018, bod 35)
15. S námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Soudy v tomto směru zformulovaly své úvahy obšírně a dostatečně vysvětlily všechny souvislosti, které je nakonec vedly k vyslovení závěru o vině i trestu stěžovatele. Soudy své závěry opřely o výslech svědků a dokazování pomocí listinných důkazů, přičemž důkazy hodnotily jednotlivě i jejich souhrnem. Odvolací soud zřetelně vyložil, z jakých důkazů usuzuje vinu stěžovatele. Obdobně posoudil neexistenci extrémního rozporu Nejvyšší soud, s odkazem na dostatečný skutkový základ, ze kterého soudy vycházely při rozhodování (viz bod 4).
16. Ústavní soud podotýká, že k opakovanému zproštění stěžovatele obžaloby ze strany obvodního soudu a opakovaným rušením těchto rozhodnutí ze strany městského soudu před tím, než byly vydány napadené odsuzující rozsudky, nedošlo kvůli odlišnému názoru obvodního soudu a městského soudu na to, jak mají být hodnoceny důkazy a jaký skutkový stav lze považovat za prokázaný. Důvodem byl odlišný náhled na to, zda lze prokázaný skutek považovat za trestný čin, čímž se projednávaná věc liší od věci řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31).
17. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, jelikož námitky stěžovatele směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů. Nejvyšší soud připustil, že byť obecně skutkové námitky neodpovídají dovolacímu důvodu dle §256b odst. 1 písm. g) trestního řádu, může Nejvyšší soud do skutkových zjištění zasáhnout zcela výjimečně, je-li zjištěn extrémní rozpor mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními. Takovýto rozpor by znamenal zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatele. Nejvyšší soud však vysvětlil, že takovýto zásah neshledal, neboť obvodní a městský soud si vytvořily dostatečný skutkový základ pro svá rozhodnutí, nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a obhajoba stěžovatele byla vyvrácena provedenými důkazy a listinami, stejně jako výpovědí svědků. Nelze tedy namítat extrémní rozpor mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, jelikož všechny rozsudky soudů byly řádně odůvodněny, a z těchto odůvodnění jasně vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů a následnými právními závěry soudů. Tyto závěry pak též nebyly Ústavním soudem shledány jako nepřijatelné či neodůvodněné.
18. Ústavní soud k tomu připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu