ECLI:CZ:US:2019:2.US.771.19.1
sp. zn. II. ÚS 771/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Petrem Olbortem, advokátem, se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 20. 11. 2017, č. j. 6 C 46/2014-299, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018, č. j. 70 Co 20/2018-314, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Cdo 3880/2018-347, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 dost. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zejména podává, že na začátku soudního řízení o ochranu osobnosti stěžovatele u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud") podal stěžovatel žádost o osvobození od soudních poplatků spolu s žádostí o ustanovení právního zástupce pro řízení, které obvodní soud zamítnul pro svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva v souladu s ustanovením §138 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelem podané odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuto.
3. Usnesením okresního soudu bylo následně řízení v předmětné věci zastaveno pro nesplnění podmínek řízení, konkrétně pro nezaplacení soudního poplatku, a to i přes řádnou výzvu soudu. Stěžovatel se proti usnesení krajského soudu, který v usnesení o odvolání potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, rozhodl zahájit řízení dovolací, které bylo ovšem nyní napadeným usnesením okresního soudu zastaveno, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku za dovolací řízení. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal ke krajskému soudu, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil, a následné dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vadu, pro kterou není možné v řízení pokračovat, spočívající v absenci způsobilého dovolacího důvodu v souladu s §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů neoprávněně zasáhla do jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny. K tomu došlo tím, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zabránily stěžovateli přezkoumat usnesení krajského soudu, kterým se potvrzovalo usnesení nalézacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, když usnesení okresního soudu zastavující iniciované dovolacího řízení bylo vydáno, aniž by bylo rozhodnuto o nové žádosti stěžovatele ohledně osvobození od soudních poplatků pro toto dovolací řízení, popř. aniž by byl po zamítavém usnesení vyzván k zaplacení poplatků, což bylo následně aprobováno soudy vyšších instancí.
5. Jako další námitku proti postupu obecných soudů uvádí stěžovatel odmítnutí jeho dovolání výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, kdy dle jeho názoru (a na rozdíl od názoru Nejvyššího soudu) ve svém podaném dovolání uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů dovolání, specifikoval otázku procesního práva, při které se obecné soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy tato otázka směřovala k tomu, zda lze o žádosti o osvobození od soudního poplatku rozhodnout usnesením o zastavení řízení a nikoliv nejdříve samotným zamítavým usnesením a až poté případným usnesením o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Porušení svého práva shledává stěžovatel také ve vadné interpretaci obsahu dovolání Nejvyšším soudem.
6. Závěrem uvádí, že se nelze ztotožnit se závěrem nalézacího soudu ohledně svévolnosti nebo zřejmé bezúspěšnosti uplatňování a bránění jeho práv, když důvodnost žaloby na ochranu osobnosti by byla zjistitelná pouze tehdy, pokud by byla řádně projednána, a že napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Touto možností odmítnutí návrhu již v této fázi řízení je Ústavnímu soudu umožněno v zájmu racionality a efektivity posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
8. Předně se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatele, že okresní soud byl povinen o jeho druhé žádosti o osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení, které bylo napadeným usnesením okresního soudu zastaveno, rozhodnout samostatným usnesením před zastavením řízení a (znovu) vyzvat stěžovatele k jeho uhrazení. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. IV. ÚS 776/05, je v tomto případě značně zavádějící, kdy v jím vedeném sporu již bylo o žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce jednou pravomocně rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 27. 7. 2015, č. j. 70 Co 159/2015-68, v předcházející části řízení, a tedy jeho žádost byla již druhá v pořadí při nezměněných majetkových poměrech na straně stěžovatele.
9. Podstatný je v tomto případě nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, na který správně odkazuje již napadené usnesení krajského soudu. Z něho totiž sice vyplývá povinnost obecných soudů se s každou žádostí o osvobození od soudních poplatků vypořádat, a to za okolností platících v době jejího podání, ale k zamítnutí takovéto další žádosti, z důvodu absence změny v poměrech žadatele, není nutné vydávat samostatné usnesení, nýbrž je možno se s ní vypořádat v rámci odůvodnění usnesení zastavujícího řízení. Tato stížnostní námitka je proto neopodstatněná a v tomto směru Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených usnesení okresního a krajského soudu, kde jsou tyto okolnosti podrobně vyloženy.
10. Ke stěžovatelově druhé námitce ohledně odmítnutí dovolání Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Polemika s právními závěry rozhodnutí obecných soudů staví Ústavní soud na vrchol v systému obecného soudnictví, což je ovšem nepřípustné. Pro takovýto zásah by bylo nutné shledat ve sledovaném případě avizované porušení práv stěžovatele, což se však v tomto případě nestalo, a tak je nutné konstatovat, že i tato námitka je neopodstatněná. Nadto Ústavní soud poukazuje na okolnost, jak již bylo výše uvedeno, že se krajský soud ve své argumentaci výslovně držel judikatury dovolacího soudu, spolu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu.
11. Ohledně poslední námitky týkající se posouzení uplatňování práva jako svévolného nebo bezúspěšného odkazuje Ústavní soud v plném rozsahu na své usnesení ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1608/17, které se zabývalo, mimo jiné, právě touto námitkou stejného stěžovatele v návaznosti na jeho přechozí ústavní stížnost mířenou proti postupu obecných soudů při zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. I tuto námitku je tak nutné shledat neopodstatněnou.
12. Proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní právo, jehož se stěžovatel dovolává, porušeno nebylo (obdobně rozhodl Ústavní soud ve věci stejného stěžovatele např. usnesením sp. zn. III. ÚS 379/18 ze dne 13. 3. 2018).
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu