ECLI:CZ:US:2019:2.US.79.19.1
sp. zn. II. ÚS 79/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Renáty Matouškové, 2) Karla Vohánky a 3) Davida Vohánky, zastoupeni Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 855/2018-198, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 21 Co 360/2017-160, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 6. 2017, č. j. 18 C 326/2014-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se především podává, že se stěžovatelé - v řízení před obecnými soudy žalobci - podanou žalobou domáhali zaplacení celkové částky 65.800 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí a částečném zastavení řízení) jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora JUDr. Jana Fendrycha v exekuci jím prováděné a vedené pod sp. zn. 132 EX 66/2011. Nesprávný úřední postup exekutora měl spočívat v prodeji movitých věcí stěžovatelů v dražbě (šlo zejména o televizi a stojací lampu), přestože se domáhali žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 vyloučení těchto věcí z exekuce. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "soud prvního stupně") nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobcům Karlu Vohánkovi ml. a Davidu Vohánkovi částku 25.800 Kč s definovaným úrokem a stěžovatelům Renátě Matouškové a Davidu Vohánkovi částku 40.000 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok I). Výrokem II pak prvostupňový soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). Podle odvolacího soudu totiž v předmětném exekučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, neboť v průběhu exekučního řízení exekutor neobdržel do dnů konání obou dražeb (25. 11. 2011 a 2. 5. 2012) informaci o existenci vylučovací žaloby, a to ani od Obvodního soudu pro Prahu 4 a ani od samotných stěžovatelů. Exekutor tedy neměl žádné poznatky o tom, že by byla podána žaloba na vyloučení věcí z exekuce a mohl proto dále postupovat v exekučním řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud totiž odkázal na pro věc relevantní znění ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož platí, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč. V případě řízení, jehož předmětem byla částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je tak třeba posuzovat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Rozhodná samostatnost nároků přitom není identifikována podřaditelností k určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení [v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010]. V dané věci se přitom jednalo o několik samostatných nároků s odlišnými účastníky (poškozenými); nadto tvrzená škoda měla vzniknout vydražením různých movitých věcí v různých dražbách. Ve světle uvedeného je pak podle Nejvyššího soudu třeba posuzovat uvedené nároky stěžovatelů na náhradu škody z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Žádný z nároků uplatněných stěžovateli přitom nepřevyšuje částku 50.000 Kč a neuplatní se zde ani žádná z výjimek stanovených z této finanční limitace zákonem.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují zejména na to, že z ustanovení §68 odst. 4 exekučního řádu vyplývá, že jedinou povinností stěžovatelů jako vlastníků sepsaných věcí, mají-li být chráněni před hrozbou nuceného zcizení věcí sepsaných exekutorem, je podat soudu řádnou vylučovací žalobu ve stanovené lhůtě, přičemž stěžovatelům není známo žádné ustanovení zákona, které by jim ukládalo povinnost informovat o podané žalobě soud či exekutora jako soudního komisaře. Je to naopak soud či exekutor, kteří jsou jako orgány státu povinni stav vyplývající z podané vylučovací žaloby důsledně respektovat. Podle stěžovatelů není proto ani důležité, zda exekutor věděl nebo nevěděl o podané vylučovací žalobě nebo zda, kdy a s jakým obsahem obdržel informaci soudu, nýbrž jen to, že i přesto, že vylučovací žaloba byla stěžovateli řádně a včas podána, došlo k prodeji jejich věcí, neboť tato okolnost představuje nesprávný úřední postup a zakládá odpovědnost státu podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v tehdy platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Konečně stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že by jejich dovolání bylo nepřípustné z důvodu zákonného majetkového cenzu. Skutkovým základem jejich případu totiž nebyly jednotlivé movité věci, nýbrž tvrzené protiprávní jednání státu (stát totiž žádným ze svých orgánů nereagoval na podání vylučovací žaloby stěžovateli a dopustil, že tito následně pozbyli vlastnické právo k movitým věcem v rámci exekuce).
7. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musí přezkoumat splnění podmínek řízení. Jen procesně projednatelná ústavní stížnost totiž může být následně hodnocena i meritorně.
8. V daném případě stěžovatelé napadají rozhodnutí soudů všech tří stupňů, které o jejich nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. rozhodovaly. Proto se Ústavní soud musel zabývat nejprve opodstatněností té části ústavní stížnosti, která brojí proti usnesení Nejvyššího soudu. Tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů pro nesplnění zákonného "majetkového cenzu". Pokud totiž v tomto směru Nejvyšší soud nepochybil a skutečně se pro uvedenou zákonnou výluku nemohl zabývat podaným dovoláním věcně, pak bylo namístě, aby stěžovatelé proti rozhodnutím obvodního a městského soudu brojili ústavní stížností hned, tzn. bez toho, aby se před jejím podáním zjevně bezúspěšně domáhali ochrany u Nejvyššího soudu.
9. V tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jak totiž s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 2867/09 (kdy toto usnesení je Ústavním soudem stále akceptováno - srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2106/15 ze dne 20. 10. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1320/18 ze dne 26. 6. 2018) Nejvyšší soud správně vyložil, pro posouzení samostatnosti nároků ve smyslu výše zmíněného "majetkového cenzu" zakládajícího (ne)přípustnost dovolání je určující samostatná uplatnitelnost jednotlivých nároků v soudním řízení, což je v případě náhrady škody za jednotlivé věci uplatňované stěžovateli splněno, přičemž ani oni sami danou skutečnost ve svém důsledku nezpochybňují. V dané věci se totiž jednalo o několik samostatných nároků s odlišnými účastníky a stěžovateli tvrzená škoda měla vzniknout vydražením movitých věcí v různých dražbách.
10. Pokud pak stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že skutkovým základem jejich případu nebyly jednotlivé movité věci, nýbrž jimi tvrzené protiprávní jednání státu, pak na jiném místě ústavní stížnosti toto svoje východisko do značné míry sami relativizují. Uvádějí totiž, že by stanovisko Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání akceptovali, kdyby škoda na jejich věcech nedosahovala hranice 50.000 Kč. Ústavní soud tuto jistou argumentační nekonzistenci stěžovatelů přitom konstatuje právě (a jen) proto, že tím ve svém důsledku sami stěžovatelé ukazují na podstatu věci. Rozhodná totiž není sama o sobě existence protiprávního jednání státu, nýbrž tímto (eventuálním) jednáním vzniklá škoda, respektive její odčinění. Výše tohoto odčinění je pak v případě stěžovatelů určena výší hodnoty jednotlivých věcí. Důsledně vzato tak není dán rozdíl mezi úvahovými východisky usnesení sp. zn. III. ÚS 2867/09 a situací stěžovatelů (což ostatně sami ani důsledně netvrdí), neboť není ani rozhodné, zda ke škodě došlo jedinou událostí (kdy ani to v případě škody stěžovatelů není splněno), ale to, že náhrada škody může být ke každému z nároků uplatňována zvlášť. Takový výklad pak není v rozporu například ani s nálezem sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235), kdy se Ústavní soud vymezil proti tomu, aby Nejvyšší soud majetkový cenzus aplikoval třeba na řešení právních otázek souvisejících s rozhodováním o osvobození od soudních poplatků, kde jsou primární kritéria a z nich plynoucí (ne)správná úvaha, zda účastníka řízení od soudních poplatků osvobodit či neosvobodit.
11. Lze tak uzavřít, že závěry vyslovené Nejvyšším soudem v nyní rozhodovaném případě a založené na tom, že se jednalo o samostatné nároky (byť i odvíjející se od stejné události), kdy v řízeních vystupovali odlišní poškození a tvrzená škoda měla vzniknout ve třech různých dražbách, nelze označit za a priori excesivní z hlediska výkladu podústavního práva a nevybočují ani z dosavadní judikatury zdejšího soudu.
12. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), měli stěžovatelé za dané procesní situace podat ústavní stížnost bezprostředně poté, co obdrželi rozhodnutí odvolacího soudu (sami přitom v ústavní stížnosti uvádějí, že dovolání proti rozsudku městského soudu podali již dne 20. 12. 2017), a to přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti. Jen v tomto případě by se totiž mohlo jednat o ústavní stížnost meritorně projednatelnou i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu. Jelikož tak ale učinili teprve v návaznosti na citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, je zřejmé, že tato část ústavní stížnosti je opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížnost je zčásti opožděná (ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu) a zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu). Proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu