ECLI:CZ:US:2019:2.US.8.19.1
sp. zn. II. ÚS 8/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Kolodějové, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2018 č. j. 56 Co 224/2018-159 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2018 č. j. 24 C 223/2016-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno její právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") jí předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví (výrok I.), a to za náhradu ve výši 1 285 000 Kč (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku o nákladech podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelku poučil, že proti jeho usnesení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 3. 4. 2018.
3. Dne 3. 7. 2018 bylo okresnímu soudu doručeno dovolání proti usnesení krajského soudu, kterým potvrdil výrok o nákladech řízení. Včasnost dovolání stěžovatelka dovozovala ze skutečnosti, že ji krajský soud nesprávně poučil. Dovolání bylo podle stěžovatelky přípustné podle §237 o. s. ř. Z toho důvodu bylo poučení soudu chybné, proto byla lhůta pro podání dovolání tříměsíční a dovolání tak bylo podáno včas. Okresní soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro opožděnost podle §208 odst. 1 o. s. ř. Podle §236 odst. 1 o. s ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutí týkající se výroku o nákladech řízení. Lhůta pro podání dovolání je dle §240 odst. 1 o. s. ř. dva měsíce, je ale zachována i tehdy, jestliže dovolání nebylo podáno včas proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu, v takovém případě lze dovolání podat do tří měsíců od doručení (§240 odst. 3). Ustanovení §241b odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že §208 odst. 1, §209 a §210 platí obdobně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla na základě uvedeného poučena správně, soud odmítl její dovolání pro opožděnost.
4. Proti napadenému usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud však napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu o odmítnutí dovolání, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu.
5. Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a uvádí, že postupem soudů došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv. Zejména pak nesprávným poučením ze strany krajského soudu o nepřípustnosti dovolání.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud ověřil, že soudy se stěžovatelčiným návrhem řádně zabývaly a odůvodnily, proč dovolání není přípustné, resp. je opožděné.
9. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Případy, ve kterých Ústavní soud podobnou ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
10. Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.
11. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných práv. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se zákonnou úpravou, kterou se v dané věci soudy řídily, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti ani porušení ústavně garantovaných práv.
12. S ohledem na uvedené Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu