ECLI:CZ:US:2019:2.US.820.19.1
sp. zn. II. ÚS 820/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Šindelářové, zastoupené advokátkou Mgr. Olgou Růžičkovou, se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 6. 2018, č. j. 24 C 58/2015-124, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 9 Co 250/2018-174, za účasti Okresního soudu v Teplicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl ve věci žalobkyně GasNet, s. r. o. (dále jen "žalobkyně") proti stěžovatelce jako žalované tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 19.425 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.), zbylá část žalovaného nároku byla okresním soudem zamítnuta (výrok II.) a současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21.163,41 Kč (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, přičemž ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 7.815 Kč (výrok II.). Žalovaná částka představuje výši škody způsobené za neoprávněný odběr plynu stěžovatelkou a dále náklady na zjištění neoprávněného odběru a na zkoumání plynoměru znalcem.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy ve věci postupovaly se zjevným automatismem a do odůvodnění svých rozhodnutí sice uvedly obecně platné závěry, avšak bez přihlédnutí k obsahu spisu a zajištěným listinám. Ze strany soudů došlo k deformaci důkazů, k nerespektování judikatury Ústavního soudu, kdy soudy učiněný výklad podústavních předpisů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Konkrétně namítá, že soudy určily okamžik počátku běhu promlčecí doby v rozporu se zajištěnými důkazy, že se nevypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně neúčelně a nedůvodně vysokých nákladů vynaložených na zjištění neoprávněného odběru plynu, které navíc několikanásobně převyšují způsobenou škodu, a současně u těchto nákladů soudy nepřihlédly k poměru úspěchu ve věci, kdy přestože část žaloby vedené proti stěžovatelce byla zamítnuta, stěžovatelka má stále hradit tyto náklady v plné výši. Soudy také nesprávně vyšly z toho, že pro rozhodnutí o náhradě škody postačí znalcem konstatované poškození plynoměru, a to bez dalšího, tedy i bez ověření, zda škoda skutečně vznikla, případně v jakém rozsahu, neboť v tomto konkrétním případě byla v rozporu s rozhodovací praxí vypočítána výše škody z budoucí nejvyšší možné spotřeby.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
6. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin, obecné soudy svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily.
7. Stěžovatelka především namítá, že nárok žalobkyně na náhradu škody byl promlčen, neboť již ke dni 29. 11. 2012 bylo zjištěno a listinou ve spise založenou stvrzeno, že se ze strany stěžovatelky jednalo o neoprávněný odběr. Oba soudy však uzavřely, že žalobkyně nemohla zjistit neoprávněný odběr dříve, než jí byly známy závěry znaleckého posudku ve věci vypracovaného, a to ke dni 7. 9. 2013. Podle stěžovatelky se prý oba soudy k námitce stěžovatelky stran promlčení nároku nevyjádřily. Tuto argumentaci je však možné vyvrátit s poukazem na odst. 46 napadeného rozsudku okresního soudu, kde je uvedeno, že pro počátek běhu subjektivní promlčení doby je třeba stanovit, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě. Přitom je třeba vycházet z prokázané vědomosti o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni zodpovídá, přičemž k tomuto zjištění došlo teprve na základě závěrů znalce. Tento závěr stvrdil i krajský soud (viz odst. 8 napadeného rozsudku krajského soudu). Při stanovení výše škody obecné soudy vycházely z §9 vyhlášky č. 108/2011 Sb. a při zohlednění nálezů Ústavního soud se okresní soud rovněž zabýval tím, zda škoda vyčíslená žalobkyní se co nejvíce blíží škodě skutečné, přičemž vycházel z údajů o spotřebě stěžovatelky. Na základě těchto údajů ostatně okresní soud využil svého moderačního práva, když uvedl, že "množství plynu stanovené žalobkyní dvaapůlkrát překračuje nejvyšší spotřebu žalované v následném období. [...] Stanovená výše škody je spíše sankcí než náhradou škody, a proto soud z výše škody stanovené žalobkyní nevycházel" (viz bod 47 rozsudku okresního soudu). S tímto hodnotícím procesem se Ústavní soud plně ztotožňuje a nemá k němu ústavněprávní výhrady.
8. Konečně též námitka stran úhrady nákladů, kdy stěžovatelka namítá, že soudy do rozhodnutí nepromítly hledisko úspěchu ve věci, je lichá. Z napadeného rozsudku krajského soudu je totiž patrné, že ten oproti soudu okresnímu určil, že žádný z účastníků nemá právo na nákladů řízení a není proto pravdou, že by stěžovatelka navzdory částečnému úspěchu ve věci byla povinna hradit veškeré náklady i protistraně.
9. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu