ECLI:CZ:US:2019:2.US.824.19.1
sp. zn. II. ÚS 824/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2018 č. j. 11 C 8/2016-182 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018 č. j. 70 Co 371/2018-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Otec stěžovatele (dále jen "vedlejší účastník") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") k 1. 1. 2016 domáhal snížení výživného, které byl povinen stěžovateli (jeho zletilému synovi) v souladu s usnesením obvodního soudu č. j. 20 C 117/2013-67 ze dne 21. 11. 2013 platit, neboť u něj došlo k poklesu příjmů. V průběhu řízení pak žalobu změnil tak, že od 1. 1. 2018 se domáhal úplného zrušení vyživovací povinnosti. Obvodní soud jeho žalobě ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl s tím, že od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2017 snížil výživné z částky 8 000 Kč na 3 000 Kč (výrok I.) a od 1. 1. 2018 vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovateli zrušil (výrok II.). Konečně též rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Toto své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tím, že další studium, které stěžovatel absolvoval poté, co se vyučil v oboru zahradník, nebylo možné považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Učební obor zahradnická výroba, na který stěžovatel přestoupil z dvouletého maturitního oboru zahradnictví, který se ukázal být s ohledem na jeho zdravotní omezení nad jeho síly, totiž nijak nerozvíjel ani nezvyšoval kvalifikaci stěžovatele. Naopak, obor zahradník, jímž se již stěžovatel v minulosti vyučil, je ve vztahu k oboru zahradnická výroba oborem širším a náročnějším. Toto studium tudíž nemohlo odůvodnit další trvání vyživovací povinnosti.
4. Obvodní soud zároveň dospěl k závěru, že stěžovatel je způsobilý sám se živit, neboť je - navzdory zdravotním omezením - částečně práce způsobilý. Tento závěr vyplynul též ze znaleckého posudku, který si obvodní soud nechal ve věci vypracovat. Znalec v něm totiž dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel je i přes určitá zdravotní omezení schopen pracovat, a to jednak jako zahradník, jímž je vyučen, tak zároveň je schopen vykonávat i lehčí dělnické profese. Dále konstatoval, že k dalšímu zvýšení kvalifikace u stěžovatele vzhledem k jeho zdravotním omezením již dojít nemůže a že zátěž spojená se studiem stěžovateli po zdravotní stránce spíše škodí. Další studium proto považoval za nevhodné. Tento skutkový závěr potvrdila též zjištění orgánů sociálního zabezpečení, které konstatovaly, že pracovní způsobilost stěžovatele je sice částečně snížena, avšak nikoli vyloučena, a proto mu přiznaly pouze invalidní důchod prvního stupně.
5. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil (výrok I.). O správnosti závěrů obvodního soudu podle jeho názoru svědčil též fakt, že stěžovatel v době rozhodování městského soudu pracoval v chráněném provozu. Městský soud pak odmítl argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 127/70 SbNU 177). Tento totiž na rozhodovaný případ nedopadá, neboť v odkazovaném případě se jednalo o vyživovací povinnost u osoby, která na rozdíl od stěžovatele nebyla schopna sama se živit a zároveň též vyžadovala celodenní péči třetí osoby, a to včetně udržování základní hygieny. Konečně městský soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
6. Stěžovatel nyní proti těmto rozhodnutím obecných soudů brojí ústavní stížností, v níž namítá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatel předně polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které měly za to, že jeho další vzdělávání nemohlo přispět k získání vyšší kvalifikace a nepovažovaly jej tudíž za přípravu na další povolání. Stěžovatel v tomto směru namítá, že jeho nástavbové studium nepředstavovalo tzv. "vzdělání pro vzdělání" ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591). Studium oboru zahradnická výroba mělo totiž upevnit jeho znalosti získané v rámci předchozího studia tříletého oboru zahradník. Podle jeho názoru je i upevnění znalostí dalším vzděláváním, přičemž absolvování tohoto studijního programu by jej mohlo lépe připravit "na případný opakovaný pokus studovat v nadstavbovém studiu." Dále tvrdí, že předmětné studium mělo zvýšit jeho šance na budoucí zaměstnání a prospívat jeho fyzickému i duševnímu zdraví a rozvoji jeho osobnosti. Hodnocení obecných soudů proto považuje za přepjatě formalistické. Stěžovatel má též za to, že obecné soudy měly jeho věc posoudit v souladu s již výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1996/12, z něhož dovozuje, že jeho handicap mu nemůže být překážkou k dalšímu vzdělávání a pokud by žil v úplné rodině, tak by o něj stejně láskyplně, jak to činí jeho matka, pečovali oba rodiče. Konečně namítá, že obecné soudy se vůbec nezabývaly srovnáním majetkových poměrů stěžovatele a jeho otce. Na základě uvedeného stěžovatel považuje rozsudky obecných soudů za nespravedlivé.
7. Pro účely posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu vedený pod sp. zn. 11 C 8/2016 a také vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Jak městský, tak obvodní soud přitom ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník ve svém vyjádření předně podotkl, že má za to, že práva stěžovatele porušena nebyla. Obecné soudy totiž nepostupovaly přepjatě formalisticky, naopak se věcí velmi podrobně zabývaly a provedly také rozsáhlé dokazování (zejm. ve věci vzdělávání stěžovatele). Dále uvedl, že stěžovateli je v současné době 25 let a ačkoli má určité zdravotní omezení, tak je schopen sám se živit a nemůže tedy po rodičích požadovat, aby stále zajištovali veškeré jeho finanční potřeby. Odmítl též argument stěžovatele, že rozvoj jeho osobnosti je odvislý od dalšího studia. Tento argument totiž neobstojí s ohledem na skutková zjištění obecných soudů, že další studium je pro stěžovatele ze zdravotních důvodů nevhodné.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v občanskoprávním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svou argumentací založenou na ustanovení §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně tedy, že není schopen sám se živit, neboť se nadále soustavně připravuje na budoucí povolání, a vedlejší účastník je tak povinen platit mu (jako svému zletilému dítěti) výživné. Podstatou ústavní stížnosti je tudíž polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, především pak s jejich závěry, že jeho další vzdělávání nemohlo přispět k získání vyšší kvalifikace, než jaké již dosáhl tím, že se vyučil v oboru zahradník, a nepovažovaly jej tudíž za soustavnou přípravu na budoucí povolání. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které stěžovatel v zásadě opakuje také i ve své ústavní stížnosti. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení.
12. Totéž platí i pro námitku stěžovatele, že městský soud pochybil, když jeho věc odmítl podřadit pod již výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1996/12. Ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou, neboť stěžovatel - nad rámec uvedeného blanketního odkazu - neuvádí žádné argumenty, které by závěr o přiléhavosti uvedeného precedentu na rozhodovanou věc mohly podpořit, a zároveň ani nijak nerozporuje argumenty, které městský soud vedly k odlišení obou případů. S ohledem na uvedené má tudíž Ústavní soud za to, že i v tomto ohledu napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí. Konečně, Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že obecné soudy pochybily tím, že se nezabývaly srovnáním jeho majetkových poměrů s poměry vedlejšího účastníka. Tyto úvahy totiž v odůvodnění napadených rozhodnutí nemohly nalézt odraz, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel je schopen sám se živit a vyživovací povinnost tudíž zanikla. Vzhledem k tomu, že obecné soudy na straně stěžovatele neshledaly základní podmínku existence vyživovací povinnosti, tj. její potřebnost (viz např. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014, body 20-22), jejich rozhodnutí tak ani nemohla reflektovat úvahy na splnění této podmínky navazující, tj. úvahy o majetkových poměrech stěžovatele a vedlejšího účastníka.
13. Stěžovatel tak nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry dvou soudních instancí, které ve věci rozhodovaly před tím, než se dostala k Ústavnímu soudu, nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu