ECLI:CZ:US:2019:2.US.849.19.1
sp. zn. II. ÚS 849/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., advokátem se sídlem Bělohorská 163/185, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019 č. j. 58 Co 438/2018-957 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018 č. j. 50 P 363/2014-938, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 32 odst. 4 Listiny garantující právo na rodičovskou výchovu a péči a čl. 38 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky (matky nezl. N. Š.) na změnu úpravy styku, který podala dne 23. 5. 2018 Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Odůvodňovala jej podstatnou změnou poměrů na straně nezletilé, která od 1. 9. 2018 zahájila školní docházku.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným rozsudkem na návrh stěžovatelky změnil styk nezletilé s jejím otcem P. Š. v rozsahu, jak je podrobně specifikován ve výroku I. shora označeného rozsudku. Návrh stěžovatelky shledal důvodným, přičemž při stanovení samotného rozsahu vycházel jak z výpovědí stěžovatelky a otce nezletilé, tak z návrhu kolizního opatrovníka nezletilé - Městské části Praha 13.
4. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co posoudil odvolání stěžovatelky jako nedůvodné. Stěžovatelka nesouhlasila s rozsahem styku nezletilé s jejím otcem, který určil soud prvního stupně odlišně od jejího původního návrhu. Námitky směřovaly zejména proti tomu, aby nezletilá v pátek nenavštěvovala ve škole družinu a otec ji odvážel již v 13:00 hodin a dále proti styku nezletilé s otcem o pololetních a podzimních prázdninách a v době ředitelského volna. Podle závěrů učiněných odvolacím soudem bylo vhodné, aby zúžení dosud upraveného (běžného) styku nezletilé s jejím otcem bylo právě s ohledem na zahájení povinné školní docházky nezletilé kompenzováno alespoň částečně pomocí dnů, během nichž se školní výuka neodehrává. Odvolací soud si rovněž vyžádal vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé, který navrhl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v řízení "porušily právo nezletilé na spravedlivý proces, právo na rodinný život a právo na péči o děti a právo jednat před soudy". To odůvodňovala tím, že nezletilé nebylo umožněno v řízení před obecnými soudy řádně jednat, jelikož jí měl být ustanoven "nesprávný" opatrovník, který o rodině nezletilé nemá žádné informace. Z hlediska ochrany zájmů nezletilé uvedený postup nelze podle stěžovatelky akceptovat, zejména pak za situace, kdy opatrovník zastupuje nezletilého pouze formálně. Jiné námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatňuje.
6. Z vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5 plyne, že stěžovatelka námitku proti usnesení o ustanovení opatrovníka (ze dne 2. 6. 2015) uplatnila až 30. 10. 2018 - tedy více než jeden týden poté, co se konalo před odvolacím soudem ústní jednání (22. 10. 2018) a dva dny před vyhlášením napadeného rozsudku (1. 11. 2018). Do té doby stěžovatelka proti ustanovení kolizního opatrovníka nijak nebrojila, přičemž soud poukázal na komplikovanost řízení, množství úkonů a soudních jednání, která v mezidobí probíhala. Při ustanovení opatrovníka soud vycházel ze sdělení stěžovatelky o tom, že nezletilá se zdržuje v obvodu Prahy 13; faktickou adresu uvedla stěžovatelka při jednání v listopadu 2015 (opět v obvodu Prahy 13). Teprve v roce 2017 se stěžovatelka s nezletilou přestěhovala do městského obvodu Praha 5. Soud však v řízení ustanovil jako kolizního opatrovníka nezletilé opět Městskou část Praha 13; tomu je znám obsah spisu, dlouhodobě rodinnou situaci nezletilé sleduje a je s ní obeznámen. Kolizní opatrovník se aktivně účastnil všech jednání v průběhu téměř čtyř let a soud proto vyjádřil důrazný nesouhlas s tvrzením, že zastupoval nezletilou pouze formálně.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství, srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
9. Stěžovatelka ústavní stížností vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů, jakkoliv se tento svůj postoj snaží odůvodňovat tvrzeným procesním pochybením těchto soudů. Namítá, že soudy nepřistoupily - byť je na to upozornila - ke změně kolizního opatrovníka v řízení o úpravě styku s nezletilou, čímž se dopustily porušení jejích základních práv. Její argumenty však nemohou ve světle výše uvedených skutečností obstát. Soud prvního stupně poskytl Ústavnímu soudu vyčerpávající popis průběhu řízení ve věci styku nezletilé s otcem, včetně poměrně určitého časového harmonogramu jednotlivých úkonů stěžovatelky. Jako ono "včasné" upozornění stěžovatelka spatřuje podání (námitky) doručené odvolacímu soudu dva dny před vyhlášením rozsudku a současně déle než týden poté, co se konalo ústní jednání před soudem (odročené právě za účelem vyhlášení napadeného rozsudku). Jednalo se tak spíše jen o obstrukční jednání stěžovatelky, která se tímto postupem snažila pravděpodobně jen oddálit rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže ve věci nezletilou zastupuje kolizní opatrovník po celou dobu řízení, které trvá přes tři roky, aktivně v tomto řízení vystupuje a účastní se všech jednání, nelze hovořit o formálním zastoupení. Nyní podaná ústavní stížnost je tak spíše pokračující polemikou stěžovatelky s rozhodováním obecných soudů, s jejichž závěry nesouhlasí.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná své dřívější závěry, podle nichž na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče. Toto právo je plně naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost o dítě pečovat po stejnou dobu jako rodič druhý. Případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Tím však nemůže být ochrana práv druhého rodiče, neboť ten, jak bylo výše řečeno, žádné silnější právo k péči o děti nemá. Nejčastěji bude tedy legitimním zájmem ochrana nejlepšího zájmu dětí. Při posuzování, zda došlo k takové změně poměrů, která by odůvodnila změnu rozhodnutí o péči o děti (o výkonu rodičovské odpovědnosti), je uplatňován obecnými soudy vyšší práh pro změnu rozhodnutí o péči, který je odůvodňován požadavkem na stabilitu výchovného prostředí. Účelem této stability výchovného prostředí však musí být nejlepší zájem dítěte, není to tedy abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte [k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)].
11. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily a uvedly, které konkrétní okolnosti zohlednily při stanovení rozsahu styku nezletilé s otcem. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu