ECLI:CZ:US:2019:2.US.91.19.1
sp. zn. II. ÚS 91/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky N.G. ELEKTRO TRADE, a. s., se sídlem U Dívčích hradů 1971/18, Praha 5, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 5194/2017-343 ze dne 30. 10. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 131/2017-313 ze dne 24. 5. 2017, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 10 C 74/2013-280 ze dne 11. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala toho, aby jí Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group (vedlejší účastnice v tomto řízení) zaplatila celkem 374 362,38 Kč s příslušenstvím v souvislosti s dopravní nehodou, při které bylo poškozeno vozidlo stěžovatelky.
2. Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze bylo vozidlo stěžovatelky poškozeno při dopravní nehodě dne 5. 8. 2011. Vedlejší účastnice posoudila škodu na vozidle jako tzv. totální škodu. Od 9. 8. 2011 do 31. 7. 2012 si stěžovatelka pronajímala náhradní vozidlo za 650 Kč denně. Vedlejší účastnice ukončila šetření ohledně škody na vozidle dne 11. 1. 2012 s tím, že výši pojistného plnění za škodu na vozidle, kterou v té době považovala za totální, stanovila na 91 416 Kč. Ohledně užívání náhradního vozidla ukončila šetření dne 20. 3. 2012, přičemž se rozhodla stěžovatelce vyplatit náhradu za 22 dnů tohoto užívání. Posléze se ovšem ukázalo, že škoda na vozidle nebyla totální. V době 18. 11. 2013 do 24. 3. 2014 si stěžovatelka nechala vozidlo opravit za částku 103 242,47 Kč. Na základě znaleckého posudku soudy dospěly k závěru, že cena opravy nepřevyšovala cenu vozidla v době nehody a že obvyklá doba opravy by byla 20 až 21 dní.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem vyhověl žalobě v částce 11 826,47 Kč s příslušenstvím (výrok I), tedy ohledně zbylých nákladů vynaložených na opravu vozidla, které dosud vedlejší účastnice stěžovatelce nevyplatila. Dále zamítl žalobu na zaplacení 218 491 Kč s příslušenstvím (výrok II) jako nároku na náhradu nákladů za pronájem náhradního vozidla od srpna 2011 do konce července 2012. Podle obvodního soudu je totiž možné hradit pouze náklady účelně vynaložené. V případech, kdy nedošlo k totální škodě na vozidle, jsou náklady na náhradní vozidlo účelně vynakládány pouze po obvyklou dobu opravy. Ta činila v projednávané věci 20 až 21 dní, a protože pojišťovna již vyplatila náhradu za 22 dní, je žaloba nedůvodná. Dále obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení 17 950 Kč s příslušenstvím (výrok III) jako nároku na náhradu za uskladnění vozidla, neboť za dobu 22 dnů již byla náhrada vyplacena. Obvodní soud ohledně nákladů právního zastoupení vyhověl žalobě v částce 8 078,52 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a zamítl žalobu na zaplacení 39 799,86 Kč s příslušenstvím (výrok V). Dále zamítl žalobu na zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI) jako nákladů vynaložených na znalecké posudky. Obvodní soud současně vyhověl žalobě v částce 3 600 Kč s příslušenstvím (výrok VII) jako nákladů na uskladnění vozidla. Závěrem stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 3 100 Kč (výrok VIII) a České republice částku 4 450 Kč (výrok IX).
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích i ve výrocích o nákladech řízení a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Náhrada nákladů vynaložených na náhradní vozidlo podle městského soudu stěžovatelce náleží pouze za obvyklou dobu opravy vozidla, přičemž není relevantní, že oprava začala až průběhu soudního řízení a skončila v roce 2014. Městský soud dále uvedl, že se "nezabýval" námitkou, že vedlejší účastnice postupovala protiprávně, když chybně kvalifikovala škodu na vozidle jako totální, neboť "provedenými důkazy bylo osvědčeno, že [vedlejší účastnice] postupovala zcela obvykle jako při šetření následků obdobných nehod".
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu se řízení týkalo více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem a u každého z nich je třeba posuzovat přípustnost samostatně, i když o nich odvolací soud rozhodl jediným výrokem. Podle Nejvyššího soudu se dovolání stěžovatelky týká i nároku na zaplacení nákladů na uskladnění havarovaného vozidla ve výši 17 950 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku obvodního soudu), nákladů na vynaloženou právní pomoc ve výši 39 799,86 Kč s příslušenstvím (výrok V tamtéž) a nákladů na znalecký posudek ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI tamtéž). Tyto nároky nepřesahují částku 50 000 Kč a nevyplývají ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu, proto je dovolání dle Nejvyššího soudu v této části nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a musí být odmítnuto. Totéž platí i o části dovolání směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení (výroky VIII a IX rozsudku obvodního soudu).
6. Nejvyšší soud se dále zabýval zamítnutím žaloby na zaplacení 218 491 Kč s příslušenstvím jako nákladů za pronájem náhradního vozidla. Podle Nejvyššího soudu v případě, že nedošlo k totální škodě na vozidle, má poškozený právo na náhradu nákladů vynaložených na náhradní vozidlo po dobu opravy poškozeného vozidla, tyto náklady zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných vozidel. S touto judikaturou je rozsudek městského soudu v souladu. Podle Nejvyššího soudu nespočívá rozsudek městského soudu na řešení otázky formulované v dovolání, tedy zda pojišťovna odpovídá za škodu vzniklou porušením její povinnosti při výkonu její činnosti, protože podle závěrů městského soudu vedlejší účastnice postupovala zcela obvykle. Námitka stěžovatelky, že se obvodní soud a městský soud nevypořádaly s její argumentací, podle Nejvyššího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že by jí měla vedlejší účastnice zaplatit celou dobu užívání náhradního vozidla od havárie až do opravy poškozeného vozidla. Podle stěžovatelky obecné soudy nezohlednily specifické okolnosti případu. Vedlejší účastnice porušila povinnost jednat s odbornou péčí, protože nejprve stěžovatelku informovala, že škoda na vozidle je totální a vozidlo se opravovat nebude, následně se ukázalo, že se o totální škodu nejedná, vozidlo bylo dne 24. 3. 2014 opraveno a skutečnost, že nešlo o totální škodu, byla potvrzena i posudkem soudního znalce v roce 2015. Vedlejší účastnice tak neprovedla šetření pojistné události řádně a včas.
8. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly s argumentací, že vedlejší účastnice odpovídá za porušení povinnosti jednat s odbornou péčí a z toho titulu by měla stěžovatelce nahradit náklady vynaložené na náhradní vozidlo. Městský soud k této námitce uvedl, že provedenými důkazy bylo "osvědčeno", že vedlejší účastnice postupovala zcela obvykle, a dále se námitkou nezabýval. Podle stěžovatelky však postupoval chybně, neboť rozhodné skutečnosti bylo třeba prokázat, nikoliv osvědčit. Kromě toho stěžovatelka poukazuje i na to, že průběh jednání před městským soudem byl "velice rychlý, formální, senát měl dokonce předem připravené písemné vyhotovení svého rozhodnutí". Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky uvedl, že rozhodnutí městského soudu nespočívá na řešení otázky, zda vedlejší účastnice odpovídá za porušení povinnost jednat s odbornou péčí, protože vedlejší účastnice podle městského soudu postupovala zcela obvykle. Podle stěžovatelky však Nejvyšší soud opomněl, že rozhodné skutečnosti byly pouze osvědčeny, nikoliv prokázány. Dále stěžovatelka namítá, že se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, neboť dostatečně nezohlednil specifické okolnosti případu. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje i na nález sp. zn. I. ÚS 3831/17 ze dne 24. 7. 2018, z něhož podle ní vyplývá závěr, že "je třeba přistupovat shodně k poškozenému, jehož vozidlo bylo poškozeno částečně, i k poškozenému, jehož vozidlo bylo poškozeno totálně".
9. Dále stěžovatelka uvádí argumenty, proč mělo být její žalobě vyhověno i ohledně částek 17 950 Kč, 39 799.86 Kč a 6 000 Kč (o nichž obvodní soud rozhodl výroky III, V a VI).
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; podle §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona návrh usnesením odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud se nejprve věnoval žalobě na zaplacení 218 491 Kč jako nároku na náhradu nákladů vynaložených na užívání náhradního vozidla. Podle obecných soudů náležela stěžovatelce náhrada pouze za užívání náhradního vozidla po dobu nejvýše 21 dnů, tedy po obvyklou dobu opravy škody na vozidle; stěžovatelka však požadovala náhradu za celé období užívání náhradního vozidla od srpna 2011 do konce července 2012. Otázka, za jakou dobu náleží poškozenému náhrada nákladů vynaložených na náhradní vozidlo v případech, kdy škoda na vozidle nemá charakter totální škody, je ovšem pouze věcí výkladu podústavního práva, jež Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Obecné soudy se vypořádaly s námitkou, že vedlejší účastnice porušila povinnost jednat s odbornou péčí. Jak totiž uvádí i stěžovatelka, podle městského soudu vedlejší účastnice postupovala ve věci "zcela obvykle"; na toto hodnocení odkázal i Nejvyšší soud. Z toho vyplývá, že obecné soudy nespatřovaly v jednání vedlejší účastnice porušení její povinnosti jednat s odbornou péčí. Posouzení, jaká pravidla vyplývají z povinnosti jednat s odbornou péčí, je rovněž otázkou interpretace podústavního práva, jejíž řešení Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Stěžovatelka namítá, že podle městského soudu byly pouze "osvědčeny" skutečnosti, z nichž městský soud dovodil, že vedlejší účastnice postupovala v předmětné věci zcela obvykle, ačkoliv tyto skutečnosti měly být prokázány. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že v občanském soudním řízení se rozlišuje mezi osvědčením a prokázáním určité skutečnosti. Oproti prokázání (plnému důkazu, spojeném s tzv. praktickou jistotou soudce ohledně dokazované skutečnosti) totiž představuje osvědčení nižší míru důkazu (srov. např. §75c odst. 1 o. s. ř., podle něhož předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření mimo jiné za podmínky, že "budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením"). V projednávaném případě byla však slova o osvědčení skutečností pouze ne zcela vhodně užita, a stěžovatelka tak brojí pouze proti užité formulaci, aniž by uvedla, jaké konkrétní skutečnosti podle jejího názoru nebyly prokázány.
14. Stěžovatelka dále odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3831/17 ze dne 24. 7. 2018. V něm se Ústavní soud zabýval otázkou, do kdy lze v případě vzniku totální škody na vozidle považovat užívání náhradního vozidla za účelné, a do jakého okamžiku tedy může poškozený požadovat náklady na jeho užívání v rámci nároku na náhradu škody. Ústavní soud zdůraznil, že "není důvod, pro který by se poškozený, jehož vozidlo bylo poškozeno jen částečně, měl nacházet v lepším postavení, než ten, jehož vozidlo bylo zničeno totálně" a uvedl, s jakými aspekty případu se musí obecné soudy vypořádat. Podstata odkazovaného právního závěru tedy spočívá v tom, že v případě totální škody na vozidle se poškození nemohou octnout v horším postavení než v případě škody na vozidle, která bude odstraněna opravou. V projednávané věci ovšem nedošlo ke vzniku totální škody na vozidle, a nosné důvody odkazovaného nálezu se tak projednávaného případu netýkají.
15. V části týkající se nároku na náhradu nákladů vynaložených na užívání náhradního vozidla, vyčíslených na 218 491 Kč, je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
16. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání směřující proti té části rozsudku městského soudu, kterou bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výrokům III, V, VI, VIII a IX rozsudku obvodního soudu. Podle Nejvyššího soudu jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, a proto je u každého z nich třeba posuzovat přípustnost dovolání zvlášť. Protože žádný z uvedených nároků nepřevyšoval 50 000 Kč, je dovolání dle Nejvyššího soudu v tomto rozsahu nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
17. Ústavní soud ve své judikatuře akceptoval právní názor Nejvyššího soudu, že u více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem je třeba hodnotit přípustnost dovolání u každého z nároků zvlášť [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1370/16 ze dne 6. 12. 2016; usnesení sp. zn. II. ÚS 3298/13 ze dne 5. 2. 2014; usnesení sp. zn. III. ÚS 390/06 ze dne 3. 10. 2006 a nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 221/55 SbNU 75)]. Ústavní soud nemá důvod se od této judikatury nyní odchylovat. Závěr Nejvyššího soudu, že ve stěžovatelčině případě šlo právě o několik samostatných nároků, z nichž žádný nepřevyšuje 50 000 Kč, a tudíž ohledně žádného z nich není přípustné dovolání, Ústavní soud nepovažuje za excesivní. Stěžovatelka navíc ve své ústavní stížnosti nepředložila žádné argumenty směřující proti tomuto závěru Nejvyššího soudu. I v této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
18. Stěžovatelka dále přímo napadla i rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu o těchto nárocích, tedy výroky III, V, VI, VII a IX rozsudku obvodního soudu a rozsudek městského soudu v části, kterou byly tyto výroky potvrzeny. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost "podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje". Tímto prostředkem bylo v případě uvedených nároků odvolání, neboť dovolání ohledně těchto nároků bylo nepřípustné, jak již bylo vyloženo. Rozsudek městského soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, byl stěžovatelce doručen bezpochyby dříve než 30. 10. 2018, neboť v tento den rozhodl Nejvyšší soud o jí podaném dovolání proti tomuto rozsudku. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu ohledně uvedených nároků proto skončila nejpozději 31. 12. 2018, avšak stěžovatelka podal ústavní stížnost až 9. 1. 2019. Ústavní stížnost byla tedy v části směřující proti výrokům III, V, VI, VIII a IX rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu v rozsahu, kterým byly tyto výroky potvrzeny, podána po stanovené lhůtě. Námitkami stěžovatelky ohledně posouzení těchto nároků se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný po stanovené lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu