ECLI:CZ:US:2019:2.US.924.19.1
sp. zn. II. ÚS 924/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., právně zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 12. 12. 2018 č. j. 14 To 288/2018-174 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 7. 9. 2018 č. j. 2 T 56/2018-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud zejména pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že stěžovatel ve věci podal rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
3. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. To platí i pro situaci, kdy bylo dovolání sice podáno, ale nebylo o něm doposud rozhodnuto (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 65/15 ze dne 12. 2. 2015, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydá-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátí nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 ze dne 14. 2. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2776/10 ze dne 26. 10. 2010). Ústavní soud nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud na straně jedné, na straně druhé by však ani nebylo rozumné, aby o souběžně podané ústavní stížnosti dále vedl řízení a sledoval, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost mohla stát bezpředmětnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3731/12 ze dne 3. 6. 2013).
7. Výše zaznamenaný princip subsidiarity přezkumu se tedy prosazuje i zde a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem předčasným, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 50/13 ze dne 28. 2. 2013).
8. Jako vhodné se jeví doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pakliže by jeho dovolání Nejvyšší soud nevyhověl a stěžovatel měl i nadále za to, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3407/11 ze dne 5. 12. 2011).
9. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji Ústavní soud odmítl v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj