ECLI:CZ:US:2019:3.US.1025.19.1
sp. zn. III. ÚS 1025/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Tomášem Rotreklem, advokátem se sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 21. 11. 2017 č. j. 29 T 10/2016-2809, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2018, č. j. 2 To 27/2018-2889, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 11 Tdo 1396/2018-50, za účasti Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v návětí tohoto usnesení, neboť jimi podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 a dle čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let a šesti měsíců, k jehož výkonu byl zařazen dle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci dle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, konkrétně motorového vozidla.
4. Skutek, z něhož byl stěžovatel uznán vinným, spočíval, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl spolu s dalšími osobami v období nejméně od podzimu 2013 do 3. 6. 2014 s přetržkou v měsících lednu a únoru v obci H. podílet na provozu tzv. velkopěstírny konopí setého pro využití jeho sušiny s toxikomansky využitelným obsahem delta-9-tetrahydrokanabinolu (dále jen "THC") k prodeji na nelegálním trhu s omamnými a psychotropními látkami, přičemž provoz této velkopěstírny byl ukončen dne 3. 6. 2014 policejním zásahem, při němž bylo v objektu zajištěno cca 1 000 dospělých (60 až 70 cm vysokých) rostlin konopí setého a cca 1 000 nedospělých (přibližně 12 až 16 cm vysokých) rostlin konopí setého, z nichž bylo možno získat úhrnem cca 96 kg sušiny obsahující cca 11 kg THC. Výpěstek předchozího vegetačního období (do března 2014) se nepodařilo zjistit. Stěžovatel měl v rámci zajišťování provozu velkopěstírny zastávat funkci řidiče, který z objektu a do objektu dovážel potřebné věci a rovněž se podílel na prodeji výpěstku z předchozího vegetačního období (dále jen "předmětný skutek").
5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") svým napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu v rozsahu trestu propadnutí věci a uložil stěžovateli sám trest propadnutí věci, to však toliko proto, že nalézací soud chybně označil vozidlo, které bylo předmětem trestu propadnutí věci, nesprávnou státní poznávací značkou. Věcně se tak odvolací soud v zásadě ztotožnil se soudem nalézacím. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením specifikovaným v návětí odmítl.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá názor, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva uvedená výše sub 1. tím, že všechny tři články soustavy soudů činné v jeho věci zjištěný skutkový stav ohledně množství THC a prospěchu, který bylo možno za něj získat, hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Podle vlastních úvah nalézacího soudu bylo možno z rostlin zajištěných při policejním zásahu, jímž byla činnost velkopěstírny ukončena, získat THC, z něhož mohlo být dosaženo prospěchu v celkové výši 4 595 699,70 Kč, tedy částku nedosahující hranice prospěchu velkého rozsahu dle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Nalézací soud však předmětný skutek kvalifikoval právě i podle tohoto ustanovení, neboť dovodil, že kdyby rostliny, které byly zajištěny jako nedospělé, dorostly do výšky 60 cm jako zajištěné dospělé rostliny, celková výše prospěchu by hranici velkého rozsahu přesáhla.
7. Tím však podle stěžovatele nalézací soud porušil zásadu in dubio pro reo, jež je složkou práva na respektování presumpce neviny, neboť existovalo více scénářů budoucího vývoje (rostliny nikdy dospět nemusely, mohly obsahovat jen stopové množství THC, stěžovatel se mohl v mezidobí přestat účastnit na provozu velkopěstírny), ale nalézací soud v rozporu s uvedenou zásadou vycházel z toho možného budoucího scénáře, který byl pro stěžovatele nejméně příznivý. Stěžovatel k tomu odkázal i na nálezy sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185) a sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165) - pozn. všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na stránkách https://nalus.usoud.cz.
8. Byť se dle názoru stěžovatele nalézací soud pečlivě a v plném souladu s respektem k zásadě in dubio pro reo vypořádal s výpočtem prospěchu, který bylo možno získat prodejem THC získaného z konopí setého zajištěného ke dni policejního zátahu, jeho úvahy ohledně možného prospěchu při hypotetickém dorostení rostlin konopí setého, které ke dni tohoto zátahu nebyly ještě dospělé, byly pouze spekulativní a ničím nepodložené, zejména k nim nebyl proveden žádný důkaz.
9. S tímto nesprávným postupem se přitom ztotožnily i soud odvolací a Nejvyšší soud. Kdyby však podle stěžovatele nalézací soud postupoval řádně a zohlednil zásadu in dubio pro reo, nikdy by nemohl dovodit, že by u něj byl naplněn znak prospěchu velkého rozsahu podle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, a jelikož tato skutková podstata byla tou nejzávažnější, která tvořila právní kvalifikaci předmětného skutku, při absenci konstatování jejího naplnění obecnými soudy by mu trest byl ukládán v mírnější trestní sazbě.
V. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel smysl své existence jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Námitka stěžovatele, že v jeho případě došlo k porušení presumpce neviny, respektive zásady in dubio reo, která z ní vyplývá, a tím i k porušení jeho práva na soudní ochranu, za konkrétních okolností jeho případu není způsobilá ani potenciálně podložit závěr, že k porušení těchto jeho ústavně zaručených základních lidských práv skutečně došlo.
13. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jejich závěr o tom, že při absenci policejního zákroku by došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, nemá dostatečný podklad v provedeném dokazování. Ústavní soud k tomu uvádí, že předmětný skutek byl kvalifikován jako pokus trestného činu, jehož definičním znakem je mimo jiné právě absence dokonání. Akceptování stěžovatelovy argumentace by v konečném důsledku znamenalo v podstatě vyloučení trestní odpovědnosti za pokus trestného činu. U každého pokusu trestného činu (a ještě výrazněji by tato úvaha vyznívala u přípravy trestného činu) se obecné soudy vždy pohybují toliko v úrovni pravděpodobnosti a odhadu, neboť je-li kauzální souvislost nějakého děje přetržena, nelze v zásadě nikdy se stoprocentní jistotou říci, jak by se byl dále vyvíjel, kdyby k takovému přetržení nebylo došlo.
14. Zda přitom pokus mohl vést k dokonání trestného činu, to zásadně pro závěr o trestní odpovědnosti za něj není relevantní, neboť současná právní úprava připouští trestní odpovědnost i za pokus nezpůsobilý (srov. např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I díl. §§1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 300). Sama o sobě tedy absence stoprocentní jistoty obecných soudů ohledně dokonání trestného činu, o nějž se stěžovatel pokusil, žádné porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv či svobod představovat nemůže.
15. Z ústavněprávního pohledu je při uznání viny pokusem trestného činu nutno klást důraz zejména na zjištění subjektivní stránky, tedy úmyslu pachatele svůj čin dokonat [srov. přiměřeně např. nález sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017], a její řádné odůvodnění, a dále na řádné odůvodnění ostatních skutkových zjištění svědčících pro závěr, že pachatel bezprostředně k dokonání konkrétního trestného činu směřoval. Dovození subjektivní stránky trestného činu se přesvědčivě věnoval Nejvyšší soud v bodech 12. až 14. svého napadeného usnesení, proti čemuž ani stěžovatel ve své ústavní stížnosti ničeho nenamítal. Ústavní soud rovněž považuje odůvodnění Nejvyššího soudu za souladné se všemi ústavněprávními požadavky.
16. Stejný závěr platí i pro odůvodnění zbývajících napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud setrvale klade na odůvodnění soudních rozhodnutí vysoké požadavky [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521, nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521) či nález sp. zn. IV. ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018). Vady dosahující intenzity porušení některého z ústavně zaručených základních lidských práv tak může dosáhnout např. nevypořádání se s konkrétními námitkami obhajoby [nález sp. zn. I. ÚS 494/15 ze dne 30. 6. 2015 (N 126/77 SbNU 927) či nález sp. zn. II. ÚS 2564/12 ze dne 8. 7. 2014 (N 136/74 SbNU 69)], což platí i pro soud rozhodující o opravném prostředku ve vztahu k námitkám uplatněným v tomto opravném prostředku [nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85 SbNU 571) či nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)], nezohlednění všech relevantních skutečností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523)] či nezdůvodnění jejich irelevance [nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523)], neodůvodnění toho, že obžalovaný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu [nález sp zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115)], pouhé konstatování určitých skutečností a popření dalších bez odůvodnění, proč takové závěry soud učinil [nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185)], či rozporné a nepřesvědčivé odůvodnění závěru o vině [nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357)], aj.
17. V nynější věci obecné soudy všem ústavněprávním požadavkům na odůvodnění závěru o tom, že stěžovatel se pokusu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku dopustil, dostály.
18. Nalézací soud odůvodnil svůj závěr, že kdyby nebylo došlo k policejnímu zásahu, byly by tou dobou nedospělé rostliny konopí dorostly do velikosti, v níž by prospěch z prodeje sušiny s obsahem THC překročil spolu s prospěchem získatelným z rostlin konopí dospělých již v době policejního zásahu bezpečně hranici velkého rozsahu, zejména tím, že z cca tisícovky rostlin dospělých v době policejního zásahu bylo získáno cca 96 kg sušiny, zatímco ze srovnatelného počtu nedospělých rostlin toliko 0,3 kg sušiny, přičemž tyto byly pěstovány za identických podmínek, a bylo plánováno kontinuální pěstování, tedy dorostení nedospělých rostlin by nevyžadovalo vynaložení těch fixních nákladů, kterých bylo třeba k vybavení prostor, ale pouze nákladů v podobě nájemného, energie, hnojiv atd. Současně nalézací soud vyšel i z toho, že se nepodařilo zjistit prospěch získaný prodejem sušiny z předchozího vegetačního cyklu, který však byl realizován (srov. bod 155 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
19. Z hledisek nastíněných výše sub 16. nemá Ústavní soud takovému závěru co vytknout. Jestliže nalézací soud vyšel z toho, že nedospělí jedinci rostliny konopí setého v době policejního zásahu nevydaly ani jediné procento celkového objemu sušiny, a tedy ani celkového objemu prospěchu, jejž z nich bylo možno získat, a celkový prospěch i tak představoval více než 4 500 000 Kč, je závěr, že kdyby tyto nedospělé rostliny byly sklizeny až poté, co dospějí, celkový prospěch by bezpečně překračoval hranici velkého prospěchu, tedy hranici 5 000 000 Kč, zcela logický a přesvědčivý a Ústavnímu soudu proto nepřísluší jej dále nad tento rámec přezkoumávat.
20. Ostatně ani stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybňoval výši prospěchu, který by bylo možno získat v případě, že by rostliny konopí setého, které byly nedospělé v době policejního zátahu, dorostly do dospělosti a byly sklizeny a zpracovány až poté. Jeho argumentace míří proti prognóze, že by k tomuto vůbec došlo. Zde s odkazem na výše uvedené sub 14. Ústavní soud opakuje, že skutečnost, zda by bylo či nebylo k dokonání trestného činu došlo, nebyla pro závěr o jeho vině relevantní, a tedy námitka opírající se o ni není způsobilá podložit ani závěr o porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.
21. Podstatné je toliko to, zda úmysl stěžovatele směřoval k tomu, aby k dokonání došlo. Náhodný úhyn rostlin konopí setého či vysoce nepravděpodobná varianta, že po dorostení do dospělosti by v době policejního zásahu nedospělé rostliny obsahovaly jen stopové množství THC, tak nejsou již na úrovni podústavního práva ani potenciálně způsobilé vyloučit závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele za pokus.
22. Identický závěr platí pro námitku stěžovatele, že v době policejního zákroku nebylo jisté, zda by v trestné činnosti pokračoval i v době, kdy by nedospělé rostliny konopí setého dorostly do velikosti předpokládané nalézacím soudem. I tato námitka je bezpředmětná již na úrovni podústavního práva. Úmysl stěžovatele obecné soudy posuzovaly k době skutku, v níž stěžovatel na provozu velkopěstírny participoval, a to dlouhodobě. Stěžovatel pak ani ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by snad zavdávala důvodu se domnívat, že v době před policejním zásahem vyvíjel konkrétní aktivitu směrem k dobrovolnému upuštění od svého pokusu za podmínek §21 odst. 3 trestního zákoníku.
23. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud než zopakovat, že stěžovatelova argumentace není ani potenciálně způsobilá vyvolat pochybnost o tom, zda obecné soudy ve stěžovatelově případě dodržely všechny garance zachování jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
VI. Závěr
24. Shrne-li Ústavní soud své předchozí úvahy, za porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a presumpce neviny dle čl. 40 Listiny nelze považovat, pokud obecné soudy, nevybočivši přitom z mezí všech ústavněprávních požadavků na dokazování, včetně řádného odůvodnění svých úvah, dospějí k závěru, že úmysl stěžovatele ve stadiu pokusu směřoval k získání prospěchu velkého rozsahu za podmínek §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, na podkladě odůvodněné předpovědi výpěstku rostlin konopí setého, k němuž by došlo, kdyby jeho pěstování nebylo ukončeno policejním zásahem. V takových případech je třeba zejména řádně odůvodnit závěr o tom, že stěžovatelův úmysl k naplnění znaku velkého rozsahu dle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku směřoval; zda by však k naplnění tohoto znaku se stoprocentní jistotou i reálně došlo, či nikoliv, zpravidla pro posouzení jeho trestní odpovědnosti za pokus trestného činu není relevantní.
25. Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů ani v postupu předcházejícím jejich vydání nezjistil po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejími přílohami nic, co by jej opravňovalo ke kasačnímu zásahu proti napadenému usnesení. Žádný takový flagrantní důvod neshledal při posuzování věci ani sám od sebe.
26. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu