ECLI:CZ:US:2019:3.US.1031.19.1
sp. zn. III. ÚS 1031/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č. Věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, sídlem Na Křivině 1363/4, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018 č. j. 11 Tdo 11/2018-61, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2017 č. j. 4 To 14/2017-3096 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 11 T 23/2015-2774, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5, 6, 7 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a již probíhající výkon trestu odnětí svobody znamená pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
3. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 2 T 224/2014, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na jeden rok. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 2 T 224/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. c) trestního řádu bylo rozhodnuto o zproštění stěžovatele obžaloby pro skutek loupeže.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, který je podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci rozhodoval věcně i místně nepříslušný soud, neboť příslušnost krajského soudu byla založena uměle nedůvodně podanou obžalobou pro trestný čin loupeže, ačkoliv již ve stadiu podání obžaloby byla důkazní situace u tohoto skutku jednoznačná, když z předložených důkazů bylo zjevné, že v době spáchání činu byl stěžovatel na jihu Ruské federace.
7. Stěžovatel dále namítá porušení práva na zákonného soudce při obsazování senátu 11 T u krajského soudu přísedícími ve své věci. Stěžovatel uvádí, že u přísedící Jarmily Cabanové došlo k přeskočení celkem deseti jmen uvedených v seznamu přísedících, přičemž stěžovatel nepředpokládá, že by takové množství přísedících ze zákonných důvodů svou účast u soudního jednání odmítlo.
8. Další série námitek směřuje proti příkazu k domovní prohlídce v domě v ulici T. a k prohlídce jiných prostor, zejména automobilů, které byly vydány ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže. Stěžovatel byl však později pro tento skutek pravomocně zproštěn obžaloby. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že na základě důkazů získaných z těchto prohlídek došlo k zahájení trestního stíhání proti stěžovateli pro drogovou trestnou činnost, což stěžovatel považuje za protizákonné. Dále stěžovatel uvádí, že příkaz k domovní prohlídce nebyl náležitě odůvodněn, zejména z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu.
9. Stěžovatel se taktéž domnívá, že policejní orgány před obhajobou zamlčovaly důkazy v jeho prospěch, zejména odposlechy a sledování osob a věcí. Stěžovatel dovozuje, že tímto postupem došlo k porušení principu rovnosti "zbraní" a kontradiktornosti řízení.
10. Stěžovatel dále argumentuje, že došlo k porušení principu rovnosti taktéž postupem soudu při stanovení množství rostlinné sušiny a množství tetrahydrokanabinolu (dále jen "THC") v rostlinách zajištěných v provozovně K. Stěžovatel obšírně rozvádí, jak došlo k odebrání vzorku a které osoby se účastnily zkoumání rostlin, resp. jaký podíl kdo měl na znaleckém zkoumání rostlin. Stěžovatel následně dovozuje, že výsledek znaleckého zkoumání nelze považovat za dostatečně průkazný. Závěry ze znaleckého zkoumání tak dle stěžovatele byly vyvozeny na základě nesprávného a nezákonného postupu, který vytvořil podklad pro právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
11. Stěžovatel též namítá, že v trestním řízení došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, když důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch. Skutkové závěry obecných soudů jsou dle závěrů stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takto stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily kupříkladu výpověď svědka P. Ch. (která byla označena jako nevěrohodná); stěžovatel též uvádí podrobnosti o spotřebě elektřiny v nemovitostech, kde mělo docházet k pěstování konopí, přičemž spotřeba elektřiny této domněnce neodpovídala; stěžovatel také zdůrazňuje, že chemická zkoumání stěrů z kůže, vlasů a z různých částí těla byla na přítomnost THC negativní.
12. Stěžovatel nesouhlasí ani s uloženým trestem, když uvádí, že je nepřiměřený, neboť zjištěné množství THC odpovídá trestu ve výši přibližně čtyři a půl roku. Krajský soud však při ukládání trestu vycházel toliko z váhy rostlinné sušiny a nízký obsah THC vůbec nezohlednil. Krajský soud taktéž nezohlednil osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry stěžovatele při ukládání trestu. Stěžovatel zdůrazňuje, že odnětí svobody mu způsobilo velké obtíže ve všech sférách jeho života.
III.
Vyjádření účastníka řízení
13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu k námitce brojící proti způsobu obsazení krajského soudu, konkrétně senátu 11 T, přísedícími v trestní věci stěžovatele, neboť stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že došlo k libovůli při obsazování předmětného senátu, když byla jako jedna z přísedících obsazena Jarmila Cabanová.
14. Předseda senátu 11 T Ústavnímu soudu zaslal seznam přísedících k 1. 1. 2015, jakož i své vyjádření, v němž uvedl, že jde o souhrnný seznam přísedících pro všechny prvostupňové senáty krajského soudu, přičemž přísedící 2 až 10 nikdy v minulosti (a ani v současnosti) nebyli přiděleni do senátu 11 T. Přísedící Jarmila Cabanová je tedy v pořadí hned druhá v pořadí za Jitkou Bartákovou. Účastník řízení se tedy domnívá, že k porušení práva na zákonného soudce nedošlo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ve své první námitce stěžovatel dovozuje, že v jeho trestní věci rozhodoval věcně i místně nepříslušný soud, neboť příslušnost soudu byla založena uměle nedůvodně podanou obžalobou pro trestný čin loupeže. S touto námitkou nelze souhlasit, když dle procesních pravidel uvedených v trestním řádu byla dána věcná příslušnost krajského soudu, jelikož bylo vedeno společné řízení pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Vzhledem k místu spáchání závažnějšího trestného činu v okrese Jihlava byla dána místní příslušnost krajského soudu. Argumentaci stěžovatele o údajně vadné místní a věcné příslušnosti z důvodu pozdějšího zproštění obžaloby pro trestný čin loupeže nelze přisvědčit, neboť státní zástupce v době podání obžaloby vycházel z aktuální důkazní situace a dle logiky trestního procesu jako celku nemohl předjímat výsledek trestního řízení ve fázi podání obžaloby.
19. Pokud jde o námitku svévolného obsazení senátu 11 T krajského soudu přísedícími, Ústavní soud si k této otázce vyžádal vyjádření účastníka řízení, jehož obsah je uveden shora v bodě 14. Ústavní soud připomíná, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu. V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních.
20. Ústavní soud v minulosti vyložil obsah práva na zákonného soudce tak, že toto právo na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců v senátech, popř. věcí, na jejichž rozhodování se podílejí vedle soudců i další občané, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71) a sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463)]. Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016, v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky - pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití.
21. Porovnáním zákonných institutů soudce a přísedícího a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce soudu se již Ústavní soud v minulosti taktéž zabýval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 105/61 SbNU 581) k namítanému způsobu přidělování přísedících do konkrétního senátu uvedl, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a dospěl k závěru, že pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. V rámci obecných východisek sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení - jeho hlas má stejnou váhu, současně však uvedl, že požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat.
22. Na uvedené závěry vyslovené ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 navázal Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013 (dostupném v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Poukázal na to, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování. Z těchto důvodů shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto za porušení ústavního pořádku neoznačil.
23. Způsobem přidělování přísedících do soudních senátů se Ústavní soud zabýval také v usnesení sp. zn. I. ÚS 2337/14 ze dne 11. 8. 2015, v němž v podstatě obdobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 poukázal na rozdíly v povaze funkcí soudce a přísedícího, pro něž zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, jsou méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem.
24. Ústavní soud dále v souvislosti s obsazováním senátu přísedícími na krajském soudu odkazuje na zamítavý nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307), který zkoumal, zda byl v předmětné době dán nějaký vnitřní systém obsazování senátů přísedícími, tedy zda nedocházelo k účelovému a svévolnému obsazování senátů, neboť způsob obsazování senátů přísedícími nebyl z rozvrhu práce zcela zjevný a dostatečně transparentní. Trestní věc stěžovatele napadla krajskému soudu v roce 2015, tedy v době, kdy praxe při obsazování senátů přísedícími na krajském soudu probíhala tak, jak je předestřena ve zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15. Z vyžádaného vyjádření účastníka řízení lze usuzovat, že způsob výběru přísedících nebyl svévolný a probíhal podle určitého vnitřního systému, a to v souladu s výše uvedenými východisky předestřenými v odkazované judikatuře Ústavního soudu. Námitce stěžovatele o porušení práva na zákonného soudce tedy nelze přisvědčit.
25. Stěžovatel dále namítá sérii pochybení orgánů činných v trestním řízení při nařízení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, jakož i při samotném použití důkazů z těchto prohlídek vzešlých. Zejména je třeba odmítnout námitku o údajné nepoužitelnosti důkazů získaných domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor v jiné trestní věci stěžovatele. Procesní použitelnosti těchto důkazů v jiném trestním řízení stěžovatele nic nebrání. K těmto námitkám Ústavní soud odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s nimi důkladně zabýval, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud považuje za nadbytečné tuto argumentaci opakovaně uvádět.
26. Stejně tak i další námitku stěžovatele, týkající se údajného zamlčování důkazů orgány činnými v trestním řízení před obhajobou, je nutno nazírat jako opakování obhajoby stěžovatele, která však byla vypořádána obecnými soudy. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, předmětný důkazní materiál byl policejním orgánem v přípravném řízení vyhodnocen jako nedůležitý pro probíhající trestní řízení, a tudíž měl být podle §158d odst. 8 trestního řádu zničen. Nicméně z důvodu procesní opatrnosti záznam o sledování osob a věcí, resp. záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, zničen nebyl, nýbrž byl nadále veden v režimu "Vyhrazené" a do spisového materiálu zařazen nebyl. Tento postup lze v přípravném řízení akceptovat. V této souvislosti je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že existence předmětného důkazního materiálu vyšla najevo v hlavním líčení, přičemž vrchní soud se následně zabýval návrhem stěžovatele na provedení těchto důkazů, avšak shledal tento důkazní návrh nadbytečným, neboť důkazní situace byla dle vrchního soudu již zcela zřetelná. Nadto předmětné důkazy byly pořízeny v souvislosti s žalovaným skutkem loupeže, pro nějž byl stěžovatel krajským soudem zproštěn obžaloby. I z hlediska procesního vyústění trestního řízení ve věci loupeže lze tedy trestní řízení jako celek nazírat jako prosté závažných procesních vad, které by zapříčinily zkrácení práv obhajoby ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
27. Dalšími námitkami uvedenými shora pod body 10 a 11 stěžovatel brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho trestní věci. Ústavní soud k tomuto dodává, že tento způsob argumentace je shodný se způsobem, jakým stěžovatel argumentoval v řízení před obecnými soudy a postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
28. Poslední námitku stěžovatele Ústavní soud shledává rovněž zjevně neopodstatněnou. Krajský soud se důkladně zabýval všemi kritérii, která jsou uvedena v §39 trestního zákoníku, přičemž vzhledem k odůvodnění výroku o trestu nepředstavuje uložený trest exces a lze jej považovat za ústavně souladný.
29. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
30. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu