ECLI:CZ:US:2019:3.US.110.19.1
sp. zn. III. ÚS 110/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti O. P., zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 sp. zn. 8 Tdo 1080/2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2018 sp. zn. 50 To 151/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2018 sp. zn. 6 T 93/2017 stěžovatelku uznal vinnou v bodech 1) až 3) třemi přečiny pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za tyto přečiny ji odsoudil podle §210 odst. 4 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1. tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil povinnost uhradit podle svých sil poškozeným škody, které trestným činem způsobila. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací nadepsaným usnesením stěžovatelčino odvolání podané proti uvedenému rozsudku okresního soudu jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy důkazy nehodnotily podle §2 odst. 6 tr. řádu, neboť se nevypořádaly s její obhajobou a vedle listinných důkazů braly do úvahy výpověď svědka J. S., z níž nekriticky vycházely, přestože dotyčný svědek uvedl, že podpisy na pojistných smlouvách stěžovatelky nejsou jeho vlastnoručními podpisy.
6. Listinné důkazy, které soudy považovaly za podstatné, samy o sobě nemohou být usvědčujícím důkazem bez návaznosti na řetězec jiných důkazů, obzvláště za situace, kdy svědek J. V. využil svého práva a ve věci nevypovídal. Stěžovatelka dovozuje, že soudy posuzovaly provedené důkazy tendenčně k její tíži; měly uvěřit její verzi a postupovat podle zásady in dubio pro reo v její prospěch.
7. Stěžovatelka tvrdí, že pojistné smlouvy neuzavírala s konkrétním záměrem bezdůvodného výnosu z pojištění. Uvádí, že jednala o uzavření pojistné smlouvy se svým bratrem J. V. jako zprostředkovatelem a zástupcem obchodní společnosti Fincentrum a. s., která byla smluvně vázána ke všem dotčeným pojišťovnám. Sjednal-li se stěžovatelkou návrhy smluv na stejný pojistný zájem, pak již prostřednictvím tohoto makléře získaly všechny dotčené pojišťovny informaci, že sjednala či sjednává s dalšími pojišťovnami více pojistných smluv na stejný pojistný zájem. Všechny pojišťovny byly vůči stěžovatelce silnější obchodní stranou a jednaly prostřednictvím svého obchodního zástupce. Obchodní zástupce měl všem dotčeným pojišťovnám sdělit, že sám navrhl stěžovatelce uzavření více pojistných smluv souběžně na stejný pojistný zájem a že jejich návrhy stěžovatelka podepsala. V omyl nebyly uvedeny pojišťovny, ale naopak stěžovatelka, neboť očekávala od makléře, že řádným způsobem v souladu s jejími pokyny bude vyplněn formulář návrhu každé pojistné smlouvy včetně uvedení informace o uzavření více pojistných smluv na stejný pojistný zájem, resp. že zmocněný zástupce pojišťoven jim předá bezodkladně informace podstatné pro rozhodnutí o přijetí návrhu pojistné smlouvy.
8. Nezkoumala-li stěžovatelka podrobně vyplněné návrhy na uzavření pojistných smluv, postupovala sice nedbale a v režimu občanského práva protiprávně, stejně se však chovaly pojišťovny prostřednictvím svého obchodního zástupce, což je subjekt, který má být odborně vybaven a v případě pochybností má pojistníka poučit. Nelze připustit, aby následky protiprávního jednání pojišťoven byly přeneseny na stěžovatelku jako pojistníka. Ze smluv o obchodním zastoupení vyplývá, že je to právě zprostředkovatel, kdo prostřednictvím svých zástupců v přímém jednání s pojištěncem má dotčeným pojišťovnám v rámci smluvního závazku zajistit, že následně předložený návrh na uzavření pojistné smlouvy bude vyplněn v souladu se skutečností, tedy že opomenutím zprostředkovatele se k dotčeným pojišťovnám nepravdivé údaje nedostanou.
9. J. V. o všech uzavřených pojistných smlouvách věděl, výslovně jím na svůj dotaz byla stěžovatelka ubezpečena, že může mít více pojistných smluv se slibem, že bude všechny jím zprostředkované smlouvy u všech pojišťoven registrovat, čemuž věřila. Chtěla být pojištěna a sdělila finanční limit výše pojistného, který je schopna platit. Byla informována, že vše, co je při jednání o uzavření pojistné smlouvy sděleno makléři, jako zástupci obchodní společnosti Fincentrum a. s., je tak již sděleno každé jednotlivé dotčené pojišťovně. Pojištění rozložené do více uzavíraných smluv s více pojišťovnami v ní vyvolalo pochyby, J. V. jí však potvrdil, že může mít uzavřeno více pojistných smluv s ujištěním, že tato informace se dostane ke všem pojišťovnám prostřednictvím obchodní společnosti Fincentrum a. s., při registraci všech jednotlivých smluv. Obsah návrhů pojistných smluv stěžovatelka následně detailně nekontrolovala, neboť měla důvodně za to, že návrh je vyplněn J. V. tak, jak se jí dotazoval k jednotlivým údajům a jak se před vyplněním domluvili. Vlastnoručně pak podepisovala každý návrh na uzavření pojistné smlouvy s tím, že již blíže nekontrolovala obsah smluvního návrhu na formuláři, neboť to vždy probíhalo tak, že se stěžovatelka s J. V. domluvila na konkrétních podmínkách smlouvy, on odešel a za pár dnů přinesl vyplněný formulář návrhu na uzavření smlouvy. Nikdy je osobně nevyplňovala, a tedy nemohla vědět a nemohla být srozuměna s tím, že v návrhu je uveden jakýkoli nepravdivý údaj.
10. Se závěrem soudů, že není podstatné, kdo formuláře vyplňoval, se stěžovatelka neztotožňuje, neboť nebylo-li provedeným dokazováním vyvráceno, že formuláře návrhů pojistných smluv nevyplňovala ona sama, pak nemohla být ani srozuměna, že v předmětném formuláři návrhu je k zaškrtnutí kolonka deklarující skutečnost, zda má či nemá současně uzavřeny jiné pojistné smlouvy pro totožný pojistný zájem u jiných pojišťoven. Protože její subjektivní vztah ke spáchanému činu nebyl objasněn a subjektivní stránka nebyla řádně zjištěna, nemohla být uznána vinnou za činy, které jí jsou kladeny za vinu. Soudy vycházely jen z obsahu její výpovědi, která je kromě listinných důkazů jediným důkazem, o nějž bylo možné vinu opřít. Tvrdí, že její obhajoba nebyla ostatními důkazy vyvrácena, důkazy netvoří celistvý řetězec logicky na sebe navazujících článků, a proto měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, protože v důsledku absence svědectví J. V. a procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka J. S. jde o stav důkazní nouze.
11. Soudy podle stěžovatelky nevěnovaly dostatečnou pozornost ani §12 odst. 2 tr. zákoníku, a její věc nezkoumaly s ohledem na zásadu ultima ratio (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1748/08). Byly-li dotčené pojišťovny poškozeny porušením právní povinnosti osoby zúčastněné na procesu uzavírání pojistných smluv, pak to nebyla stěžovatelka, kdo je porušil, ale makléř J. V., což vyplývá i z odůvodnění usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 4. 4. 2016, ze dne 9. 9. 2016 a ze dne 16. 10. 2017. Jestliže soudy dospěly k závěru, že když stěžovatelka pojistné smlouvy podepsala, je za ně odpovědná i z hlediska trestněprávního, nerozlišovaly mezi odpovědností občanskoprávní a odpovědnostní trestněprávní, které jsou založeny na odlišných principech. S ohledem na uvedené námitky stěžovatelka nese odpovědnost ryze občanskoprávní, která má v režimu trestního práva důsledky toliko nedbalostní, což pro trestný čin pojistného podvodu nepostačuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
20. Stěžovatelka vytýká, že výpověď svědka J. S. byla "procesně nepoužitelná", avšak neupřesňuje, z jakého důvodu je podle jejího názoru předmětná procesní vada přítomná. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy dále namítala, že v procesním spisu se nacházejí pouze kopie listin (zejména pojistných smluv). S touto výhradou se obecné soudy vypořádaly ústavněprávně přijatelným způsobem, zejména argumentací, že stěžovatelka nezpochybnila shodu mezi těmito (pojišťovnami poskytnutými) kopiemi a originály.
21. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)].
22. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
23. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
24. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelka míní přiblížit kritikou, že soudy se nevypořádaly řádně s její obhajobou, podle které pochybil v první řadě zástupce pojišťoven, z jehož pokynů a rad vycházela.
25. Soudy položily důraz na zjištění, že stěžovatelka pojišťovny uváděla v omyl tím, že v příslušných formulářích řádně nevyplnila, že již jiné pojistné smlouvy uzavřela, případně, že již utrpěla zranění. Stěžovatelka přitom o všech smlouvách podle soudů věděla, neboť je sama uzavírala, a věděla i o tom, že počet pojištění na stejný pojistný zájem stále roste až do počtu jedenácti takových smluv, jelikož předchozí smlouvy (resp. pojistněprávní vztah) neukončovala (srov. str. 8 rozsudku okresního soudu).
26. Stěžovatelka pojišťovnám při sjednávání smluv zatajila i to, že jí již z některých jiných smluv bylo plněno, a dále pojišťovnám Generali Pojišťovna a. s., Wüstenrot, životní pojišťovna, a. s., a ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, mimo dříve uzavřených pojistných smluv zamlčela též své předchozí úrazy, ačkoliv pojišťovny takové informace výslovně v návrzích na uzavření smlouvy požadovaly. Záměrně tak neuvedla, že již dne 23. 8. 2012 utrpěla úraz levé ruky, který měl trvalé následky, a že dne 30. 12. 2012 utrpěla úraz palce pravé ruky.
27. Soudy se zabývaly i finančními souvislostmi stěžovatelčina jednání, protože se jednotlivými smlouvami zavázala k placení pojistného, které v součtu činilo 12 924 Kč měsíčně, což zcela přesahovalo její možnosti (žádné legální příjmy kromě sociální podpory neměla). Soudům nelze opodstatněně vytýkat, dovodily-li, že stěžovatelka smlouvami neusilovala o přenesení rizika spojeného se vznikem budoucí nahodilé události kryté pojištěním (pojistné události), ale o vytvoření si zdroje příjmů z pojistných plnění, pro jehož jednoduché spravování si dokonce založila zvláštní bankovní účet.
28. Úmysl stěžovatelky soudy vyvozovaly i z jejího jednání po uzavření smluv, konkrétně z toho, jakým způsobem probíhalo uplatnění pojistných událostí, které soudy dovozovaly z obsahu kolonek na formuláři, jakož i z výše částek, které v souhrnu obdržela.
29. Soudům tudíž nelze vytýkat, že u stěžovatelky presumovaly automaticky a ihned existenci úmyslného zavinění; lze uzavřít, že soudy si opatřily nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné věci soudy s ústavněprávně udržitelným odůvodněním dovodily, že tento úmysl je u stěžovatelky prokázán.
30. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. opravdu jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., a k principu subsidiarity obecně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Taková povaha trestního práva, jež se uplatní toliko coby ultima ratio, je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu použité zákonné normy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit jinými právními prostředky. Již ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 však Ústavní soud připomenul, že trestní odpovědnost je vyloučena (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe) pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci je zřejmé, že v posuzované věci o takovou situaci nejde, přičemž stěžovatelkou zdůrazňované okolnosti soudy akceptovatelným způsobem zohlednily v rámci rozhodování o výši trestu. Užitím prostředků trestního práva v tomto případě k hypertrofii (přepínání) trestní represe nedošlo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247)].
31. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
32. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
33. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
34. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu