ECLI:CZ:US:2019:3.US.1237.19.1
sp. zn. III. ÚS 1237/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Anetou Eclerovou, advokátkou, sídlem nám. Míru 1, Nový Bor, proti jiným zásahům orgánu veřejné moci spočívajícím v postupech Okresního soudu v České Lípě v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 127/2018, za účasti Okresního soudu v České Lípě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a podstata stěžovatelem dovozovaných zásahů
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti postupům Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 127/2018 v návaznosti na obžalobu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě podanou dne 30. 10. 2018 proti němu pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a domáhá se, aby Ústavní soud rozhodl tak, že: 1) postupem okresního soudu spočívajícím ve vydání příkazu (dle stěžovatele "pokynu") k jeho předvedení k hlavnímu líčení dne 3. 4. 2019 došlo k porušení jeho základních práv na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na osobní svobodu a bezpečnost podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a 2) postupem okresního soudu spočívajícím v nečinnosti - nepostoupení jeho návrhu (dle stěžovatele "žádosti") na odnětí věci okresnímu soudu a její přikázání Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 17. 12. 2018 bez zbytečného odkladu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II.
Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jej okresní soud předvolal k hlavnímu líčení na dny 3. 4. 2019 a 9. 5. 2019. Předvolání stěžovatel řádně převzal prostřednictvím datové schránky a s okresním soudem "vždy dostatečně komunikoval". Dne 26. 3. 2019 stěžovatel požádal okresní soud o odročení hlavního líčení, a to jednak ze zdravotních důvodů (doložených lékařskými zprávami), jednak proto, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho návrhu o odnětí věci okresnímu soudu a jejímu přikázání Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou podaném již dne 17. 12. 2018, přičemž okresní soud tento návrh nepostoupil Nejvyššímu soudu ani "ke dni, kdy bylo konáno hlavní líčení". Tento postup stěžovatel "vidí minimálně jako nehospodárný". Stěžovatel ve své žádosti o odročení hlavního líčení okresnímu soudu dal najevo, že v případě jejího zamítnutí se k nařízenému hlavnímu líčení osobně dostaví. Přesto okresní soud vydal příkaz k jeho předvedení, na jehož podkladě se příslušníci Policie České republiky dne 2. 4. 2019 opakovaně dostavili do místa jeho bydliště a totéž učinili dne 3. 4. 2019; poté, co jim stěžovatel sdělil, že se k hlavnímu líčení dobrovolně dostaví, a "vydal se na cestu" svým automobilem, byl sledován neoznačeným policejním vozidlem "až do obce Š.". O obsahu příkazu k předvedení se stěžovatel dozvěděl až prostřednictvím své obhájkyně, která nahlížela do spisu dne 5. 4. 2019. Policejní orgán mu nezpřístupnil jakoukoli písemnost, na jejímž podkladě se uskutečnily zmiňované úkony v místě jeho bydliště. Posléze stěžovatel svoji ústavní stížnost doplnil o sdělení policejního prezidenta ze dne 27. 5. 2019, z něhož se podává, na jakém právním základě policejní orgány zpracovávají jeho osobní údaje.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Posouzení procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve je nutné zabývat se námitkami týkajícími se příkazu k předvedení stěžovatele a následuje hodnocení výhrad ohledně návrhu na odnětí a přikázání věci a údajné přítomnosti souvisejících průtahů.
5. K výhradám stran příkazu k předvedení stěžovatele se patří předeslat a zdůraznit, že stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti (údajnému) již netrvajícímu zásahu. Z konstantní praxe Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci; pouze ve výjimečných případech lze ústavní stížností napadnout i již neaktuální zásah, a to v případě, že by rozhodnutí Ústavního soudu mělo konkrétní právní následky, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu nebo v případě nebezpečí opakování tohoto zásahu [srov. nález ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) nebo nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23) a usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2760/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. I v případě, že by Ústavní soud byl k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyslovení neústavnosti již netrvajícího zásahu by muselo být odůvodněno velmi zásadními a výjimečnými okolnostmi. Tyto kvalifikované skutečnosti však ze stěžovatelových tvrzení nevyplývají. Sám ostatně uvádí, že se k hlavnímu líčení dostavil dobrovolně, takže jím zpochybňovaný příkaz nemohl mít jiné praktické dopady než jím namítané, tedy že jej v místě bydliště opakovaně kontaktovali příslušníci Policie České republiky a - jak rovněž tvrdí - po určitý úsek cesty k okresnímu soudu byl jejich vozidlem "doprovázen", což k posunutí jeho argumentace do ústavněprávní roviny očividně nepostačuje.
6. Není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával "všeobecný dozor" nad jejich jednotlivými dílčími úkony. K namítaným zásahům do ústavních práv stěžovatele mělo údajně dojít v probíhajícím trestním řízení a stěžovatel toliko předjímá jeho nepříznivý výsledek, založený na nerespektování ústavněprávních norem.
7. Uvedenému odpovídají procesní důsledky podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 589/19).
8. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že stěžovatel petit ústavní stížnosti nepřizpůsobil své kritice postupů policejního orgánu.
9. Ke druhé části námitek Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
10. Ústavní soud konstatuje, že průtahy v řízení před obecnými soudy i jinými státními orgány lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat toliko jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné.
11. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení [srov. např. nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 1609/14]. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek případného soudního sporu (obdobně usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1076/12 a usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1682/13).
12. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2019 sp. zn. 7 Td 21/2019 rozhodl o návrhu stěžovatele na odnětí a přikázání věci tak, že podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, se věc okresnímu soudu neodnímá. Rozhodování o předmětném stěžovatelově návrhu je tudíž skončené, v důsledku čehož je pojmově vyloučeno, aby jím tvrzené průtahy nadále trvaly; přestože samotné trestní řízení skončené prozatím není, výše citované závěry se ve stěžovatelově věci uplatní obdobně.
13. Dlužno zmínit, že Nejvyšší soud konstatoval, že způsob argumentace stěžovatele v uvedených trestních věcech (u Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 7 Td 5/2019, 7 Td 21/2019) spíše vypovídá o jeho neochotě dostavit se k příslušnému soudu z důvodu nutnosti cestovat, hradit si s tím spojené náklady a o jeho snaze dosáhnout projednání jeho trestních věcí v blízkosti jeho bydliště. Stěžovatel se k těmto závěrům nevyjádřil a ústavní stížnost v návaznosti na uvedené usnesení Nejvyššího soudu nedoplnil.
14. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež je vymezená námitkami týkajícími se průtahů při postoupení návrhu na odnětí a přikázání věci či nepřiměřené celkové délky rozhodování o tomto návrhu.
15. Stěžovateli lze připomenout i prostředky ochrany pořadem práva podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož má jako každý, jehož osobnost byla (jak tvrdí) dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
16. Sám stěžovatel neodkazuje relevantně ani na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž o situaci, kdy "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", v případě nyní posuzovaného podání zjevně nejde.
17. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, předložený návrh odmítnout zčásti pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj