ECLI:CZ:US:2019:3.US.1241.19.1
sp. zn. III. ÚS 1241/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ladislava Vastla, zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 220, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2019 č. j. 28 Cdo 1444/2018-426 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2017 č. j. 8 Co 1212/2017-377, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl účastníkem občanskoprávního sporu před Okresním soudem ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") na straně žalované, ve kterém byla žaloba o zaplacení 450 000 Kč s přísl. v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 5. 5. 2017 č. j. 6 C 344/2014-298 zamítnuta a na náhradě nákladů řízení bylo žalobci uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 178 007,50 Kč (první rozsudek z 22. 2. 2016 č. j. 6 C 344/2014-144).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 19. 12. 2017 č. j. 8 Co 1212/2017-377 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 450 000 Kč s přísl. a náklady řízení ve výši 177 057 Kč. Krajský soud po právní stránce věc uzavřel tak, že došlo-li k plnění bez právního důvodu, které vedlo k bezdůvodnému obohacení, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co dostal [§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník.")]. Podle §458 odst. 2 a 3 občanského zákoníku platí, že s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 28 Cdo 1444/2018-426 odmítnuto jako nepřípustné dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud se způsobem vypořádání plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 občanského zákoníku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve stručně rekapituluje žalobní návrh, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, který zaujal odlišné právní stanovisko od okresního soudu a konstatoval, že okresní soud sice opatřil postačující skutková zjištění, ale nevyvodil z nich odpovídající právní závěry.
6. Stěžovatel poukázal na aplikaci institutu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné nebo zrušené smlouvy podle §457 občanského zákoníku a na použitá ustanovení §451 až §456 občanského zákoníku - bezdůvodné obohacení z plnění bez právního důvodu. Dle názoru stěžovatele je postup krajského a Nejvyššího soudu nesprávný, v rozporu s logikou a rozumem. Stěžovatel tvrdil, že byla nesprávně vymezena věcná legitimace účastníků soudního řízení, která je dána na straně účastníků smlouvy, nebyl pasivně legitimován a neměla mu být uložena povinnost k zaplacení částky 450 000 Kč s přísl., protože v řízení nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy na předmětný automobil. Stěžovatel připustil, že převzal částku 450 000 Kč, ale nedošlo k předání automobilu. Soudy se řádně nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že se jednalo o nedílnou složku synallagmatického právního úkonu, který se sestává z uzavření kupní smlouvy, zaplacení kupní ceny a předání předmětu prodeje.
7. Stěžovatel uvedl, že soudní řízení probíhalo po dobu více než tří let, poté co předmět prodeje byl zajištěn policií a vrácen majiteli. Nesprávným postupem krajského soudu a nespravedlivým rozhodnutím byl stěžovatel citelně poškozen materiálně i zdravotně. Soudní řízení před krajským soudem bylo zatíženo podstatnými vadami a Nejvyšší soud vady řízení nenapravil, nepřihlédl k tomu, že stěžovatel neuzavřel s žalobcem žádnou smlouvu a jeho námitky neshledal důvodnými. Dále stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, a navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena, protože tímto postupem soudy zasáhly do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http:// nalus.usoud.cz].
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího soudu a domáhá se dalšího přezkumu Ústavním soudem. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu a přiznal plnění bezdůvodného obohacení žalobci na základě zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud uvedl, že dospěl ke stejným závěrům a rozhodnutí není v kolizi s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Krajský soud po opakování dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Stěžovatel převzal od žalobce částku 450 000 Kč představující kupní cenu za motorové vozidlo černé barvy, přičemž si část peněz ponechal (50 000 Kč) a část jich použil na zaplacení jiného motorového vozidla (bílého), které kupoval pro sebe prostřednictvím svědka Marka od svědka Huberta, resp. společnosti BESTORA. Protože si stěžovatel část peněz ponechal a z částí zakoupil jiné motorové vozidlo, znamenalo takovéto použití hotovosti v jeho prospěch a tedy jeho obohacení (č. l. 353 - 355). Krajský soud poučil stěžovatele dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu a vyzval ho k doplnění důkazních návrhů k prokázání skutkových tvrzení. Rozsudkem rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 450 000 Kč na základě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, a to plnění bez právního důvodu. Ve světle citované judikatury je rozhodujícím pro vypořádání účastníků skutečnost, že to byl stěžovatel, kdo převzal plnění, a proto mu byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobci. Námitka nesprávného vymezení účastníků řízení, tak není na místě.
12. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, kterou zpochybňoval závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně právního posouzení sporu o vydání bezdůvodného obohacení (měly uplatněný nárok posuzovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy dle §457 občanského zákoníku). Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že krajský soud se při právním posouzení věci nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe, dle níž je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v §451 odst. 2 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1722/2011). Zatímco §451 až §456 občanského zákoníku řeší situaci, kdy jeden subjekt získá bezdůvodné obohacení na úkor jiného subjektu (a je přitom lhostejné, zda obohacený a ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, byli spolu v právním vztahu). Ustanovení §457 občanského zákoníku se vztahuje pouze na poměry účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Tímto je vymezen rovněž okruh věcně legitimovaných účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jimiž v případech obsažených v §451 odst. 2 občanského zákoníku je ten, kdo se obohatil a ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, zatímco v případě upraveném dle §457 občanského zákoníku to mohou být jen účastníci původního právního vztahu, popř. jejich právní nástupci.
13. Ústavní soud stručně uzavírá, že žalobce, který uplatnil nárok na vrácení určité peněžní částky, prokazoval, že stěžovateli tuto částku předal. Stěžovatel naopak prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 246/2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 248/2012; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1167/99 a jiné). Proti těmto názorům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
14. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele ohledně právní kvalifikace uplatněné žalobcem v žalobě za důvodné. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, není žalobce povinen v žalobě uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Jedná-li se o přiznání nároku na peněžité plnění, které vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem než je žalobcem navrhováno, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 643/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. 28 Cdo 1037/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5299/2015 a jiné).
15. Stěžovatel také brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nesprávné posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba upozornit na konstantní judikaturu, podle níž Ústavní soud "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Žádné takové pochybení v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou s právními závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu, které nedosahují ústavněprávní roviny. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu