ECLI:CZ:US:2019:3.US.1309.18.1
sp. zn. III. ÚS 1309/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1622/2017-46, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 12 To 177/2017-826 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. ledna 2017 č. j. 1 T 18/2016-751, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem křivé svědecké výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byla odsouzena podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále jí byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložena povinnost uhradit poškozenému J. K. nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, přičemž poškozený byl se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvoláním státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku a poškozeného Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu ji dále uložil povinnost uhradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a se zbytkem nároku poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Podle skutkových zjištění soudů se stěžovatelka obou trestných činů dopustila v podstatě tím, že v trestním oznámení na J. K. úmyslně nepravdivě uvedla, že ji po dobu jednoho a půl roku v jejich společném obydlí hrubě nadával, házel po ní věci a fyzicky ji napadal a při těchto napadáních po stejnou dobu si na ní měl vynucovat násilím, přidržením i rdoušením pohlavní styky, kdy na ní ve více než dvaceti případech přes její nesouhlas vykonal soulož, přičemž na základě tohoto trestního oznámení došlo k zadržení poškozeného podle §76 odst. 1 tr. řádu a k zahájení jeho trestního stíhání pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, uvedené skutečnosti po poučení v postavení svědka dne 13. 12. 2014 stěžovatelka opakovala do protokolu o výslechu svědka, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 12. 2. 2015 zrušeno a usnesením policejního orgánu ze dne 30. 7. 2015 bylo rozhodnuto, že skutečnosti uvedené v protokolu o trestním oznámení, ve výpovědi svědka, v úředním záznamu o podaném vysvětlení, sepsaných se stěžovatelkou, se nestaly, a trestní stíhání bylo podle §159a odst. 1 tr. řádu odloženo.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k zásadě volného hodnocení důkazů namítá, že v napadených rozhodnutích jsou důkazy hodnoceny nesprávně, v důsledku čehož došlo k porušení §2 odst. 6 tr. řádu, principu presumpce neviny a z toho vyplývající zásady in dubio pro reo. Dle jejího názoru soudy neposuzovaly věrohodnost svědků a jejich výpovědí. Výpovědi dětí stěžovatelky a jejich otce (poškozeného), které zjevně protěžují poškozeného, označuje za účelové a zkreslující objektivní realitu v její neprospěch. V odůvodnění též postrádá vyvážené odborné hodnocení obsahu znaleckých posudků. Byla-li její vina vyvozována ze znaleckého posudku MUDr. Evy Vítkové a Mgr. Leoše Vítka, stěžovatelka odkazuje na stížnost, kterou na oba znalce podala a o níž nebylo doposud rozhodnuto. Tvrdí, že závěry o její vině a trestu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutky neměly být kvalifikovány jako trestné činy, neboť nenaplňují jejich zákonné znaky. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 485/01 (N 26/25 SbNU 205) vyvozuje, že naplnění úmyslu stíhat nevinného nelze odvozovat z toho, že se orgánům činným v trestním řízení nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou označen za pachatele. Dle stěžovatelky soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění, neboť výsledkem vyšetřování skutečností, které stěžovatelka tvrdila, byl závěr policejního orgánu, že se uvedené skutečnosti nestaly, nikoliv, že by byly nepravdivé. Nebyl naplněn ani znak "úmyslu přivodit svým jednáním trestní stíhání poškozeného", neboť stěžovatelka nemůže ovlivnit postup policie po podání trestního oznámení. Trvá na své argumentaci i ohledně nenaplnění subjektivní stránky přečinu křivé svědecké výpovědi, neboť po celou dobu trestního řízení nezměnila svojí výpověď. Je přesvědčena, že nebyla naplněna ani objektivní stránka obou přečinů. Nesouhlasí ani s posouzením svého chování a jednání při podání trestního oznámení dne 10. - 11. prosince 2014.
7. Další námitky stěžovatelka vznáší proti odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy, které považuje za nedostatečné. Především argumentaci krajského soudu označuje za vágní a irelevantní, když v ní absentuje odkaz na civilněprávní úpravu, nebyla splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Nestačí, aby poškozený subjektivně pociťoval duševní útrapy, ale nezbytné je prokázat, že tyto útrapy vznikly v příčinné souvislosti s jednáním škůdce. To se však orgánům činným v trestním řízení prokázat nepodařilo.
III.
Procesní předpoklady řízení před ústavním soudem
8. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost v této části byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V souvislosti s námitkami stěžovatelky brojícími proti hodnocení důkazů a právnímu posouzení skutkových závěrů soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která zřetelně vyplývají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že soudy se podrobně zabývaly otázkou viny stěžovatelky za předmětné skutky. Jejich závěry přitom lze označit za výsledek jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy, která je důkazem toho, že soudci obecných soudů nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že oba skutky se staly tak, jak je popsáno ve skutkové větě. Současně je třeba říci, že závěr o vině stěžovatelky je výsledkem procesně bezvadného postupu; v průběhu trestního řízení byly objasněny jednotlivé skutečnosti i vzájemné souvislosti mezi nimi a dílčí námitky stěžovatelky byly vyvráceny jako nedůvodné. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti, které by byly způsobilé zvrátit závěr, že stěžovatelka se dopustila jednání, které jí bylo kladeno za vinu, a pro které by soudy měly v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch stěžovatelky [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)].
13. Soudy měly k dispozici dostatek důkazů, jimiž je stěžovatelka usvědčována. Za situace, kdy tvrdila, že oznámila pouze to, co se skutečně stalo, a o tomtéž vypovídala před policejním orgánem, vyšly nejen ze souladných výpovědí poškozeného a dětí stěžovatelky, kteří situaci v rodině popsali naprosto odlišně od stěžovatelky, ale i z obsahu opatrovnického spisu. Za minimálně nepochopitelné pak označili i postup a chování stěžovatelky při podání trestního oznámení, který zjistily z jednotlivých úředních záznamů policejního orgánu. Zhodnotily-li provedené důkazy i v kontextu se závěry všech znalců (kteří se osobami stěžovatelky a poškozeného zabývaly a u stěžovatelky nezjistili krom jejího dominantního postavení vůči poškozenému žádné známky posttraumatického syndromu ani syndromu týrané osoby), jako svědčící pro závěr, že nevypovídala pravdu, je jejich řádně odůvodněný závěr z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Za tohoto stavu nelze soudům vytýkat, že uvěřily výpovědím poškozeného a jeho dětí, o jejichž pravdivosti nepochybovaly. Výhrady stěžovatelky mají původ v jejích vlastních skutkových závěrech, které jsou však od závěrů učiněných soudy odlišné a v podstatě představují její obhajobu, která však byla v průběhu trestního řízení vyvrácena.
14. Soudy všech stupňů se také dostatečně vyjádřily k námitkám směřujícím proti právní kvalifikaci skutků jako přečinu křivého obvinění a přečinu křivé svědecké výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Vyplynulo-li z provedeného dokazování, že stěžovatelka poškozeného lživě obvinila v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, a že jako svědkyně v přípravném řízení vypověděla nepravdu o okolnostech majících podstatný význam pro rozhodnutí, jen stěží lze přisvědčit jejímu tvrzení, že skutky neměly být kvalifikovány jako trestné činy. Poukazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 485/01 na její případ nedopadá, neboť se vztahuje k situaci, kdy se nepodaří orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou označen za pachatele. V posuzované věci však bylo trestní stíhání poškozeného odloženo proto, že se skutečnosti uvedené stěžovatelkou nestaly, což bylo také dostatečně prokázáno i dalšími důkazy, nejenom zjištěním, že trestní stíhání poškozeného bylo odloženo.
15. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatelky proti odůvodnění výroku krajského soudu o náhradě nemajetkové újmy poškozenému. Za situace, kdy bylo prokázáno, že stěžovatelka svým jednáním zapříčinila trestní stíhání poškozeného, což vedlo k jeho zadržení a vykázání ze společného obydlí, nelze pochybovat o tom, že to mělo dopad na psychiku poškozeného i jeho rodinných příslušníků, což vyplývá z výpovědí svědků i ze znaleckých posudků. Shledal-li odvolací soud, že jednání stěžovatelky zasáhlo do osobnostních práv poškozeného a přiznal mu zadostiučinění, odrážející míru zásahu, který se v jeho osobnosti projevil (jde o zásady do práva na důstojnost, vážnost a čest), jeho rozhodnutí je ústavněprávně akceptovatelné, stejně jako výše přiznané náhrady nemajetkové újmy. Postrádá-li stěžovatelka v napadeném rozhodnutí krajského soudu odkaz na civilněprávní úpravu, stačí poukázat na předposlední odstavec jeho odůvodnění, v němž jsou příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nichž bylo postupováno, uvedena.
16. Lze tak uzavřít, že skutkové i právní závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, tudíž je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatelky jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy zjišťovaly skutkový stav a jak ho právně kvalifikovaly, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu