ECLI:CZ:US:2019:3.US.1404.18.1
sp. zn. III. ÚS 1404/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Martina Cyprise, advokáta, sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018 sp. zn. 10 To 97/2017 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2017 sp. zn. 20 T 26/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením rozhodl v trestní věci odsouzeného D. D. jednak, že podle §151 odst. 3 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a následně citovaných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), se stanoví odměna a náhrada hotových výdajů stěžovatele (coby zmocněnce poškozených) v celkové výši 454 303,68 Kč, jednak, že co do zbytku požadované a nepřiznané částky 205 070,80 Kč se návrh stěžovatele zamítá.
3. Prvý výrok usnesení krajský soud vyjádřil tím, že ohledně stěžovatelem zastupovaných poškozených přímo vyjmenoval jednotlivé úkony právní služby s uvedením k nim použitého ustanovení advokátního tarifu a náležejících částek. Krajský soud rovněž vyčíslil celkovou výši stěžovateli náležející odměny a náhrady hotových výdajů, výši daně z přidané hodnoty a celkovou odměnu a náhradu hotových výdajů po navýšení o daň z přidané hodnoty. Jak bylo předznačeno, dalším výrokem krajský soud návrh stěžovatele na přiznání shora konkretizované částky zamítl.
4. Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá protiústavnost obou usnesení, přičemž má za to, že jsou nepředvídatelná a zcela vybočují z dosavadní praxe obecných soudů, očekávatelné při rozhodování podle §154 odst. 1 tr. řádu. Podle stěžovatele nelze přehlížet jednotlivá ustanovení advokátního tarifu, který při stanovení sazby za jeden úkon právní služby rozlišuje mezi zmocněncem ustanoveným a zmocněncem zvoleným. Toliko pro případ rozhodování o odměně ustanoveného zmocněnce v trestním řízení připouští §12a advokátního tarifu snížení sazby mimosmluvní odměny určené podle §7 advokátního tarifu za úkony právních služeb o 20 %, kdy takto snížená sazba činí nejvýše 5 000 Kč za jeden úkon právní služby. Podle §10 odst. 5 advokátního tarifu při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, která byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč; byla-li poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka. Právní řád nepřipouští postup, který v dané věci uplatnily obecné soudy, v jehož důsledku analogicky použily §12a odst. 2 advokátního tarifu i na stanovení odměny stěžovatele coby zmocněnce nezletilých poškozených zvolených podle plné moci. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nezákonně stanovily výši jeho odměny na částku ve výši 5 000 Kč za jeden úkon právní služby, čímž došlo ke snížení celkové odměny o částku 205 070,80 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak požadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je souladné se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž bylo rozhodnutí obecných soudů v podobné věci aprobováno.
9. To je významné potud, že tak je tomu v relevantním rozsahu i v posuzované věci. Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) rozhodl o obdobně odůvodněné ústavní stížnosti navrhovatele zastoupeného advokátem, který je v nyní posuzované věci stěžovatelem, přičemž v tomto případě Ústavní soud ústavní stížnost usnesením kvalifikoval jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
10. Ústavní soud v uvedeném usnesení (poté, co shrnul obecná východiska ústavněprávního přezkumu ve srovnatelných věcech) zejména připomenul, že se již v usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18 zabýval (mimo jiné) i přípustností použití §12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce. Dovodil přitom, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho uplatnění v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle §10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možné. Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 tr. řádu) a tím, komu je uložena, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn.
11. Ústavní soud nicméně považuje za vhodné neomezit se na připomenutí judikatury vztahující se k jeho věci a na stěžovatelovy námitky reagovat rovněž individualizovanou argumentací.
12. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval odůvodněním napadených usnesení obecných soudů, přičemž zjistil, že jejich právní závěry co do posouzení výše odměny stěžovatele jsou v souladu se shora citovanými výkladovými závěry. Soudy při hodnocení výše odměny a náhrady hotových výdajů neopomenuly, že nelze zasahovat do smluvní volnosti poškozených i jejich zmocněnce (stěžovatele) při sjednávání odměny za právní služby, avšak na druhou stranu je třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy. Soudy vzaly v potaz specifickou povahu adhezního řízení, z níž vyplývá, že délka řízení a počet jednotlivých úkonů právní služby nejsou závislé na výši následně přiznané náhrady újmy. Zdůraznily, že ke vzniku zastoupení blíže označených poškozených stěžovatelem sice došlo na základě plné moci, avšak v přímé souvislosti a bezprostřední návaznosti na toto předcházející ustanovení stěžovatele zmocněncem jiné poškozené soudem v téže trestní věci. Nebylo tedy třeba fakticky vyvíjet jakoukoli běžnou aktivitu či vynakládat náklady k zajištění si klienta a právní zastoupení vyplynulo zcela přímo z okolností zastoupení v téže trestní věci na základě ustanovení soudem. Byť formálně tedy jde o jiný institut vzniku právního zastoupení, nelze uvedené považovat za situaci srovnatelnou s tou, kdy by vstoupil advokát do řízení tak, že by se dostavil k orgánům činným v trestním řízení a předložil plnou moc od poškozeného, čímž by založil své postavení zmocněnce tak, jak tomu zpravidla při zplnomocnění bývá. Soudy proto dospěly k závěru, že zcela formálně je zde sice rozdíl ve způsobu vzniku zastoupení, nicméně jde o okolnosti natolik specifické, že u tohoto zplnomocnění jde o situaci plně srovnatelnou s ustanovením zmocněnce. Soudy též poukázaly na problematiku společných úkonů a nedůvodnosti stěžovatelem prosazovaného rozdílu výše odměny u zmocněnce poškozeného, který byl poškozeným zplnomocněn, v porovnání s výší odměny, kterou by za stejné úkony mohl nárokovat ustanovený zmocněnec poškozeného.
13. Takto vedená argumentace obecných soudů ve světle požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí dle Ústavního soudu obstojí.
14. V kontextu usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 lze též poznamenat, že není vyloučeno označit stěžovatelem požadovanou odměnu za nepřiměřenou, neboť by (při zohlednění daně z přidané hodnoty) dokonce poněkud převýšila náhradu nemajetkové újmy soudy přiznané poškozeným (krajský soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 20 T 26/2016 podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy třem poškozeným vždy částku 200 000 Kč a čtvrtému poškozenému částku 50 000 Kč; podle §229 odst. 2 tr. řádu tentýž soud odkázal všechny poškozené se zbytky jejich uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních).
15. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
16. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu