ECLI:CZ:US:2019:3.US.1431.19.1
sp. zn. III. ÚS 1431/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., zastoupeného Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2019 sp. zn. 44 To 119/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 2. 2019 sp. zn. 43 Nt 12/2019 byl vzat podle §73b odst. 1 za použití §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu do vazby.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 44 To 119/2019 byla jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v prvé řadě má za nedostatečně podložené samotné trestní stíhání. Upozorňuje, že údajní poškození podávali vysvětlení v angličtině, ač jsou Španělé, kteří angličtinu dobře neovládají. Kamerové záznamy pak jimi tvrzený konflikt nedokládají.
5. Dále stěžovatel polemizuje s existencí důvodů pro tzv. předstižnou vazbu. Popírá, že by neměl zajištěn zdroj peněžních prostředků, z čehož by měla vyplývat obava, že by si obdobnou trestnou činností mohl získávat finanční prostředky k obživě. Ve skutečnosti pobírá rentu z Řecké republiky ve výši 300 až 310 EUR měsíčně a má na svém účtu finanční prostředky ve výši 4 170,51 EUR. Zároveň náklady na bydlení a jídlo jsou mu obstarány jeho otcem T. T. N., který má jako církevní hodnostář zdarma k dispozici byt a se stěžovatelem sdílí společnou domácnost. Uvedené bylo výpisem z účtu a výpovědí otce prokázáno. Odkazují-li soudy na jeho schizoafektivní poruchu, stěžovatel má za to, že ze zprávy ošetřující lékařky MUDr. Lucie Barešové plyne, že jeho ambulantní léčba byla adekvátní. Jeho stav je popsán jako stabilizovaný. Obava z dalšího páchání trestné činnosti tedy nebyla doložena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
8. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Paktu.
9. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
10. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
11. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně přijímaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
12. Působností Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby předstižné že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
14. Stěžovatel polemizuje s odůvodněností trestního stíhání, jakož i s existencí vazebního důvodu. K jednotlivým jím předkládaným námitkám však nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Není tak na Ústavním soudu, aby například vyhodnocoval význam kamerových záznamů či nebezpečnost stěžovatelova duševního stavu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí s odkazem na konkrétní zjištění a v míře dostatečné této fázi trestního procesu. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně odpovídají požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. Co do argumentačních jednotlivostí není tedy opory pro úsudek o porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž je založeno, a nelze je označit za svévolné. Důvody, pro které soud rozhodl, jak se výše uvádí, jsou v usnesení přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, uplatňované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
16. Ústavní soud konstatuje, že se městský soud nezpronevěřil žádné z ústavněprávních kautel, a stěžovatelova ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
17. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu