ECLI:CZ:US:2019:3.US.150.19.1
sp. zn. III. ÚS 150/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 8 Tdo 1291/2018-31, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2018 č. j. 13 To 102/2018-456 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. února 2018 č. j. 10 T 62/2017-414, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 1. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že dne 17. 4. 2016 kolem 9:30 hodin na louce u obce N. při nakládání pětimetrových smrkových klád kolovým nakladačem na valník zapojený za traktorem z nedbalosti způsobil zranění hlavy (pohmoždění mozkového kmene) poškozenému M. P., který zranění na místě podlehl. Stěžovatel použil nevhodné zařízení a nevhodný postup, konkrétně nakládal klády vyzvednutím vidlemi nakladače nad valník a nakloněním vidlí vpřed je spouštěl do valníku. Po dohodě s poškozeným vyzvedl kládu nad valník a poškozený stojící na oji se kládu snažil pomalým otáčením umístit do předem zvoleného místa na valníku, tím však došlo k nekontrolovatelnému pádu klády z nakladače a následně z valníku, přičemž ta srazila k zemi poškozeného a způsobila mu uvedené zranění. Za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným. Okresní soud uvedl, že věcí se zabývá již podruhé, když jeho první rozsudek byl krajským soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání. Okresní soud doplnil dokazování, což jej spolu s opětovným pečlivým prostudováním protokolu o ohledání místa činu vedlo ke změně skutkových a právních závěrů. Z výpovědi stěžovatele a jeho manželky vyplynulo, jakým způsobem stěžovatel klády na valník nakládal a stejným způsobem nakládal i poslední kládu, k jejímuž naložení jej (dle výpovědi samotného stěžovatele) přesvědčil poškozený. Z pořízené fotodokumentace je přitom však patrné, že při nakládání poslední klády stěžovatel nemohl do valníku vidět, neboť seděl níže, než byla umístěna jemu nejbližší kláda, která mu tedy ve výhledu bránila. Z toho důvodu okresní soud zhodnotil, že tvrzení stěžovatele, že v tu chvíli nečekaně přiběhl poškozený a naskočil na oj a snažil se kládu skulit, aby zapadla na volné místo ve valníku, je nepravdivé. Pokud by totiž stěžovatel poslední kládu nakládal bez pomoci poškozeného, bylo by prakticky jisté, že se kládu naložit nepodaří a ta spadne. Takové jednání by nebylo logické. Ostatně kládu se nepodařilo úspěšně naložit ani za asistence poškozeného, který právě při jejím skutálení utrpěl smrtelné zranění. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel vykonával činnost, která vedla ke smrtelnému zranění poškozeného, ve svém občanském životě a byl tak v souladu s §2900 občanského zákoníku povinen při předcházení nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat. Tuto obecnou povinnost předcházet škodám stěžovatel porušil jednak tím, že vykonával kvalifikovanou práci, pro kterou nebyl speciálně proškolen, a způsob, jakým nakladač použil, lze i z laického pohledu považovat za nebezpečný, nadto při ukládání poslední klády na místo neviděl přes již naložený náklad a musel si být vědom, že existuje riziko pádu klády, přičemž neměl zajištěno, že se kolem valníku nebude nikdo pohybovat. Okresní soud seznal, že jednání stěžovatele nebylo jedinou příčinou tragického následku, když bez riskantního jednání poškozeného by k tomuto následku nedošlo, avšak stále je příčinou významnou, bez níž by škodlivý následek nenastal.
3. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že okresní soud rozsudek nedostatečně odůvodnil, když se nevypořádal s řadou argumentů obhajoby a s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Popis skutku ve výroku rozsudku okresního soudu je spekulací, která nemá oporu v provedeném dokazování. Jde pouze o jednu z variant, jak se událost mohla seběhnout, přičemž okresní soud nevzal v potaz, že z provedeného dokazování je možné dovodit i jiné skutkové děje. Výše uvedeným došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel se v odvolání vyjadřoval k zásadám umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti a namítl, že okresní soud se k tomuto v rozsudku vyslovil pouze částečně a obecně. Po pachateli nelze požadovat, aby předpokládal možné porušení pravidel opatrnosti jinými osobami a tomu přizpůsobil své jednání. Pak ani po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby předpokládal, že se poškozený vydá k oji traktoru, na ni naskočí a začne koulet kládu. Celá událost se odehrála v průběhu několika vteřin a stěžovatel nemohl proti jednání poškozeného zasáhnout.
4. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné a nejprve zopakoval, se kterými procesními a skutkovými námitkami stěžovatele se vypořádal již v předchozím rozhodování v téže věci. Dále konstatoval, že okresní soud v dalším řízení o věci respektoval pokyny odvolacího soudu, doplnil dokazování, důkazy pečlivě hodnotil a jeho závěru o vině stěžovatele nelze nic vytknout. Krajský soud připomněl, že hodnocení důkazů je výsadním právem nalézacího soudu a odvolací soud nemá možnost do tohoto procesu vstupovat, pokud neodporuje zásadám formální logiky, k čemuž zde nedošlo. Dle krajského soudu, který rekapituloval hodnocení důkazů provedené okresním soudem, neměl stěžovatel v práci s nebezpečným materiálem vůbec pokračovat v okamžiku, kdy neviděl ze své pozice do místa, kam kládu ukládá, a ztotožnil se také se závěrem okresního soudu, že poškozený nebyl pouze řidičem traktoru, ale byl aktivní při nakládání klád, což dovozuje i z výpovědi samotného stěžovatele, který uvedl, že to byl právě poškozený, kdo ho přesvědčil, ať naloží ještě poslední kládu atd. Krajský soud neshledal pochybnosti stran právní kvalifikace posuzovaného jednání. Přisvědčil stěžovateli v tom, že u nehodových dějů spolupůsobí celá řada příčin, nicméně jednání stěžovatele významným způsobem ke vzniku následku přispělo, respektive bez jeho jednání by k následku nedošlo. Závěr o míře spoluzavinění stěžovatele, kterou okresní soud určil na 50 %, byl také shledán správným. Stěžovatelem citovanou judikaturu by bylo možno uplatnit pouze v případě, kdyby si poškozený počínal svévolně, náhle a nepředvídatelně. To však bylo v této věci vyvráceno.
5. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu obsáhlé dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. tvrdil, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl, že oba nižší soudy nevěnovaly náležitou pozornost jeho obhajobě a krajský soud jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pouze en bloc odmítl s tím, že jeho obhajoba byla vyvrácena. Pokud je obhajoba postavena na detailním rozboru řady judikátů, není možné ji překlenout jedním nekonkrétním odstavcem. Krajský soud neuvěřil výpovědi stěžovatele, aniž by sdělil proč. Stěžovatel dále namítl, že z užitého typu nakladačů není nikdy absolutní přehled o místě uložení. Je pravdou, že je třeba mít přehled o ukládání břemen, nikoli však absolutní. Podstatou zde ale je, že poškozený nečekaně přiskočil na oj přívěsu a začal nečekaně točit s kládou, tudíž k úrazovému ději by stejně došlo, i kdyby měl stěžovatel dokonalý přehled o místě uložení klády. Připomněl, že pokud není dosaženo praktické jistoty ohledně skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci z dokazování vyplynulo několik možných skutkových dějů. Stěžovatel dále rozebral několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od jejichž závěrů se měl krajský soud odchýlit. V závěru stěžovatel vyslovil, že odůvodnění usnesení krajského soudu je postaveno na tom, že poškozený stál v době ukládání klád na oji a mezi stěžovatelem a poškozeným existovala dohoda, což jsou pouhé spekulace.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl a uvedl, že v mezích užitého dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Dále lze vytýkat nesprávné zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z toho vyplývá, že nelze napadat proces dokazování jako celek a Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkových zjištění učiněných v předchozích fázích řízení a je takovým skutkovým stavem vázán. Základním požadavkem stěžovatele je však zásah Nejvyššího soudu do skutkových závěrů nižších soudů, což je možné pouze v případě existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Takové pochybení (spočívající ve stěžovatelem namítané svévoli při hodnocení provedených důkazů bez akceptovatelného racionálního základu) však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel sám v dovolání připustil, že "soudy vyslovený spekulativní závěr je po obecné stránce celkem smysluplný", čemuž je třeba přisvědčit. Okresní soud v rozsudku zcela logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru, že se poškozený nacházel na oji a měl asistovat s umístěním poslední klády. Nejvyšší soud sám vyjmenoval důkazy, z nichž okresní soud tento závěr dovodil, a konstatoval, že toto klíčové skutkové zjištění okresního soudu nevykazuje žádné prvky nelogičnosti či svévole. Dále se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem citovanou judikaturou, přičemž poukázal na to, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 2065/15 (N 96/81 SbNU 565) a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. 4 Tdo 806/2017 a ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 8 Tdo 638/2016 soudy shodně konstatovaly, že obvinění si těžko mohli představit a očekávat předmětné jednání poškozených, tudíž nebylo možné po obviněných požadovat, aby předpokládali porušení pravidel opatrnosti jinou osobou a přizpůsobili tomu své jednání. Oproti tomu v nyní posuzované věci stěžovatel o riskantním počínání poškozeného dobře věděl a sám neučinil nic, čím by evidentní nebezpečí eliminoval, a pravidla opatrnosti svým aktivním konáním významně porušil. Mezi jednáním stěžovatele a smrtí poškozeného je dána příčinná souvislost, když bez stěžovatelova nakládání klády nevhodným způsobem by ke škodlivému následku nikdy nemohlo dojít. Stejně tak významnou příčinou úmrtí poškozeného bylo jeho vlastní jednání, který v kritický okamžik neměl stát na oji a koulet s kládou. Jednání obou mužů jsou tak příčinou, bez níž by trestněprávně relevantní následek nevznikl (conditio sine qua non), přičemž soudy správně určily stejnou míru zavinění u stěžovatele i poškozeného. I ve světle zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti je jednání stěžovatele dostatečně významnou příčinou škodlivého následku. Nedošlo k obhajobou tvrzenému zpětnému a formalistickému dovozování přesně neznámých a neurčitých pravidel, které měl stěžovatel porušit. Ustanovení §2900 občanského zákoníku zakládá obecnou prevenční povinnost a i laikovi by bylo bez dalšího zřejmé, že počínání stěžovatele i poškozeného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku okresního soudu bylo značně riskantní. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1028/2014 uvedl, že "trestána by měla být transparentní nedbalost, nečinnost, laxnost, hazardérství či bezohlednost k životům a zdraví druhých" a hazardérství je v posuzované věci neoddiskutovatelné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy nesprávně dovodily, že mezi stěžovatelem a poškozeným byla uzavřena dohoda, že budou společně skládat dřevo tak, že poškozený bude stát na oji valníku a stěžovatel bude ukládat dřevo kolovým nakladačem. Ve skutečnosti stěžovatel skládal dřevo sám a úkolem poškozeného bylo pouze naložené dřevo odvážet traktorem. Poškozený nečekaně při skládání dřeva naskočil na oj, začal manipulovat s kládou, čímž došlo k jejímu roztočení a smrtelnému úrazu. Stěžovatel tak přišel s vlastní skutkovou verzí, která je stejně logická jako skutková verze obecných soudů. Obecné soudy však skutkovou verzi stěžovatele nikterak nevyvrátily, pouze konstatovaly, že mu neuvěřily. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Řada pochybností byla naopak vyložena v neprospěch stěžovatele.
8. Stěžovatelův případ je vysoce analogický s věcí dříve posuzovanou Ústavním soudem, v níž byla nálezem sp. zn. III. ÚS 2065/15 zrušena rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V daném případě šlo o vyřešení právní otázky, do jaké míry pachatel odpovídá za vznik těžko předvídatelné budoucí události. Ústavní soud konstatoval, že při prokazování zavinění ve formě nedbalosti musí soudy velmi pečlivě vysvětlit a dovodit, jak došly k závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Podobně jako v citovaném případě nemohl stěžovatel předvídat, že poškozený se nečekaně vzdálí od své pozice za nakladačem směrem k oji návěsu a na tu vyskočí, naopak měl přiměřený důvod předpokládat, že poškozený toto neučiní, neboť to byl dospělý a svéprávný muž s dostatkem životních zkušeností a zkušeností s prací se dřevem a skládací technikou. Poškozený se nechoval v minulosti tímto způsobem či jinak riskantně, neměl snížený intelekt apod., aby stěžovatel mohl předpokládat výše popsané jednání poškozeného. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností dle řádně zjištěného skutkového stavu věci. Nelze je činit toliko na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty, zvláště za situace, kdy není dostatečně objasněn skutkový průběh děje. Soudy musí zkoumat pečlivě jak objektivní, tak subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti. Nejvyšší soud odmítl aplikovat citovaný nález Ústavního soudu, který se vyslovuje k obecným otázkám potřebné míry opatrnosti, na posuzovaný případ s tím, že ten dopadá na jiný skutkový děj, avšak takový závěr je přepjatým formalismem.
9. Ve věci nebyly provedeny žádné přímé důkazy vzhledem k tomu, že k posuzovanému jednání došlo na louce u lesa ve velké vzdálenosti od nejbližších obydlí a stěžovatel byl odsouzen toliko na základě několika málo důkazů nepřímých. Dokazování přesto bylo rozsáhlé, avšak obecné soudy svá rozhodnutí zcela povrchně odůvodnily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití běžného zákona či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
14. Předně k námitce týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze obecně konstatuje, že k takovému pochybení mělo dojít a k tomu cituje judikaturu Ústavního soudu, avšak toto své tvrzení nijak nekonkretizuje a neuvádí, které závěry obecných soudů byly učiněny bez dostatečného odůvodnění. Po přezkoumání napadených rozhodnutí musel Ústavní soud učinit opačný závěr, že tato jsou odůvodněna vyčerpávajícím způsobem, když popisují provedené důkazy, tyto pečlivě hodnotí, věnují se podrobně námitkám stěžovatele a celkově neobsahují závěry, které by byly pro nedostatečnost odůvodnění nepřezkoumatelné. Výjimku snad tvoří stručnost s jakou se okresní soud a krajský soud vypořádaly se stěžovatelem nadnášenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (jejímuž rozboru se pečlivě věnoval až Nejvyšší soud v dovolacím řízení). Ani tato stručnost však nepředstavuje pochybení, když obecné soudy v napadených rozhodnutích citovanou judikaturu (byť "en bloc", jak uvedl stěžovatel) explicitně zmiňují a konstatují, proč ji považují pro tuto věc za nepřípadnou (str. 8 rozsudku okresního soudu a str. 6 a 7 usnesení krajského soudu). Podstatné přitom je, že okresní soud i krajský soud se dostatečně vypořádaly s okolnostmi rozhodnými pro posouzení viny stěžovatele, ve vztahu k nim se nedopustily tvrzeného pochybení spočívajícího v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a z těchto částí odůvodnění je mj. možno vyvodit, proč nejsou jednotlivá stěžovatelem citovaná rozhodnutí na tuto věc použitelná.
15. Další argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy a z nich vyplývajícím právním hodnocením. Stěžovatel totiž nesouhlasí s tím skutkovým zjištěním, že se poškozený v průběhu ukládání poslední klády na valník nacházel na oji s jeho vědomím a pomáhal mu tuto kládu uložit. Dle jeho tvrzení poškozený takto na oj přiskočil zcela nečekaně a toto jednání poškozeného, po němž během několika vteřin následoval pád klády způsobující smrtelné zranění poškozeného, stěžovatel nemohl nijak ovlivnit. Ústavní soud ustáleně konstatuje, že skutková zjištění lze považovat za chybná a mající za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, pokud byla učiněna v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387), nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17 a další]. Takové pochybení však u výše specifikovaného skutkového zjištění nelze shledat. Z rozsudku okresního soudu vyplývá, že tento učinil na základě protokolu o ohledání místa činu (z něhož vyplynulo, že valník byl již téměř zaplněn osmi kládami), výpovědi stěžovatele (který sám uvedl, že ho poškozený přesvědčil, aby na valník naložili ještě jednu kládu, a to stejným způsobem jako klády předchozí) a fotodokumentace (z níž bylo prokázáno, že stěžovatel v průběhu ukládání poslední klády nemohl vidět do valníku přes nejsilnější již uloženou kládu, která byla před ním) daný skutkový závěr, že stěžovatel po dohodě s poškozeným naloží poslední kládu a ten mu u toho bude asistovat, neboť bez asistence poškozeného bylo prakticky jisté, že by kláda z valníku spadla. Krajský soud (str. 5 a 6 napadeného usnesení) i Nejvyšší soud (str. 8 a 9 napadeného usnesení) se následně s tímto závěrem ztotožnily a Nejvyšší soud konstatoval, že verze skutkového děje, kterou v rámci obhajoby prezentoval obviněný, byla s potřebnou mírou jistoty vyvrácena. Tvrzení stěžovatele, že přišel s vlastní skutkovou verzí, která je stejně logická jako skutková verze obecných soudů, tak není pravdivé.
16. Pokud jde o stěžovatelem podrobně rozebíraný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15, jehož závěry jsou dle něj plně použitelné na nyní posuzovaný případ, nezbývá než s tímto tvrzením nesouhlasit. V citovaném nálezu Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů stran existence nedbalostního zavinění stěžovatele jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi, když tyto závěry o nedbalostním zavinění za usmrcení dítěte couvajícím vozidlem na parkovišti byly dovozeny toliko z toho, že stěžovatel věděl o přítomnosti nezletilých dětí v blízkosti svého vozidla, přičemž nereagoval na skutečnost, že dvě dospělé ženy, které měly na děti dohlížet, se spolu bavily, a tudíž dětem nevěnovaly patřičnou pozornost. K odběhnutí dítěte od žen a jeho střetu s vozidlem stěžovatele došlo za okolností, které nemohl stěžovatel předpokládat. Oproti tomu v nyní posuzovaném případě soudy učinily výše popsané skutkové závěry a zhodnotily, že stěžovatel musel o nebezpečí vyplývajícím z jeho konání vědět, musel vědět, že v nebezpečném prostoru, v němž s kládami manipuloval, se nesmí pohybovat žádná osoba, věděl, že se poškozený v tomto prostoru pohybuje a své jednání tomu nijak nepřizpůsobil. Jeho zanedbání potřebné míry opatrnosti tak bylo mnohonásobně vyšší než v případě, kterým se zabýval Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 2065/15.
17. Ostatně podobně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovateli vyložil, proč se právní názor obsažený v uvedeném nálezu Ústavního soudu na jeho věc použít nedá, když v případech byly učiněny zcela odlišné skutkové závěry ohledně možnosti předpokládat porušení pravidel opatrnosti jinou osobou a přizpůsobit tomu své jednání (viz str. 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelovo přesvědčení, že je na jeho věc citovaný nález aplikovatelný, plyne patrně z toho, že dosud neakceptoval skutkové závěry učiněné obecnými soudy. Ty jsou však - jak bylo uvedeno výše - ústavně konformní, když nejsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, tudíž ani z nich vyvozené právní závěry nevykazují stěžovatelem naznačené vady.
18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu