ECLI:CZ:US:2019:3.US.1551.19.1
sp. zn. III. ÚS 1551/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městská část Praha 15, sídlem Boloňská 478/1, Praha 15 - Horní Měcholupy, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 - Vinohrady, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2019 č. j. 54 Co 270/2017-203, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PriFin a. s., sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující též princip rovnosti účastníků řízení a právo na právní pomoc, a dále jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vzhledem k petitu ústavní stížnosti postačí na tomto místě konstatování, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2017 č. j. 17 C 387/2016-53 uložil stěžovatelce, jako žalované, aby žalobkyni obchodní korporaci PriFin a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) zaplatila částku 104 309 Kč (I. výrok). Co do částky 574 016 Kč žalobu zamítl (II. výrok). Dále vedlejší účastnici uložil, aby stěžovatelce zaplatila náklady řízení ve výši 53 539 Kč (III. výrok). Výrokem I. rozsudku obvodního soudu přiznaná částka přitom představuje náhradu za stěžovatelčino bezdůvodné obohacení. Poté, kdy ve věci Nejvyšší soud vydal rozsudek ze dne 27. 11. 2018 č. j. 28 Cdo 3310/2018-167, kdy zůstala sporná pouze výše stěžovatelčina bezdůvodného obohacení, rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že shora citovaný zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu ve věci samé potvrdil a dále rozhodl, mimo jiné, takto:
"II. Ve výroku o nákladech řízení III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že výše nákladů řízení činí 12 705 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje. [...] III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 19 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka." Částky uvedené ve II. a III. výroku rozsudku městského soudu představují - souhrnně řečeno - náhradu znalečného a náhradu za soudní poplatek, když naopak náklady stěžovatelky za právní zastoupení advokátem neshledal s odkazem na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou například usnesením ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2510/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) městský soud účelně vynaloženými. U městských částí hlavního města Prahy lze totiž podle městského soudu předpokládat, že jsou dostatečně vybaveny, aby byly zásadně schopny kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musely používat služby advokáta. Přitom s ohledem na veřejně přístupnou judikaturu týkající se dané problematiky mohla stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu předpokládat a bylo tedy na ní, aby případně tvrdila a prokázala své účelně vynaložené náklady. To však podle městského soudu neučinila.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s nepřiznáním náhrady nákladů právního zastoupení nesouhlasí. Tvrdí, že právní zastoupení advokátem bylo nutné pro složitost věci (která byla nikoliv bagatelní). Soud rovněž nezohlednil, že zastoupení externím advokátem je pro stěžovatelku jako městskou část ve skutečnosti ekonomicky výhodnější, než se nechat zastoupit vlastním zaměstnancem. Soudy naopak obdobnými rozhodnutími, jako je právě přezkoumávané, vytvářejí stav, že městské části mají v soudních řízeních nárok na "méně spravedlnosti" než ostatní účastníci řízení. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že v jiných obdobných sporech jsou jí náklady právního zastoupení jinými soudy přiznávány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatelka především v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem je tento spor tak komplikovaný, aby indikoval účelnost vynaložených nákladů právního zastoupení (stěžovatelka v ústavní stížnosti zůstává u prosté konstatace složitosti případu). Přitom z rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka si byla vzniku svého bezdůvodného obohacení patrně vědoma, podle rekapitulace provedené obvodním soudem - a stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by byla nesprávná - se bránila námitkou promlčení, v bodu 10. odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu se pak výslovně uvádí, že podle stěžovatelky není o základu právního nároku vedlejší účastnice sporu. Nejvyšší soud ve shora citovaném kasačním rozsudku přitom odkázal na svoji předchozí ustálenou judikaturu (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4874/2014), kdy obohacený musí vydat jen to, co obohacením ve skutečnosti získal (nikoliv, co by teoreticky mohl maximálně získat).
8. Aby bylo nyní tedy možno náklady právního zastoupení stěžovatelky pokládat za účelně vynaložené - kdy stěžovatelka sama připouští, že adekvátní personální zázemí má, to se však musí věnovat jiným věcem - musela by argumentačně vysvětlit, proč ke sporu vlastně muselo dojít (když ani podle ní nebyl základ věci sporný - srov. rekapitulaci městského soudu shora, proti níž se stěžovatelka v ústavní stížnosti opět nevymezuje) a v čem byla eventuální limitace výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení - vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu - složitá. Ani na jednu z těchto otázek však stěžovatelka v ústavní stížnosti odpověď nenaznačuje. Přitom teprve od těchto otázek (respektive odpovědí na ně) by bylo možno podle Ústavního soudu odvozovat, zda by řešení daného sporu představovalo pro zaměstnance stěžovatelky enormní zátěž indikující, že by zastoupení externím advokátem vyšlo levněji. Jak soudy rozhodují v obdobných sporech, jejichž je stěžovatelka účastníkem řízení, není pro posouzení ústavností nyní napadeného rozhodnutí rozhodující, podstatné naopak je, že městský soud v nyní přezkoumávaném případě věc adekvátně odůvodnil.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu