ECLI:CZ:US:2019:3.US.1583.17.1
sp. zn. III. ÚS 1583/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PHL - Hotels s. r. o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 28 Cdo 2501/2016-429, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 70 Co 441/2015-398 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. srpna 2015 č. j. 8 C 298/2010-354 ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2015 č. j. 8 C 298/2010-387, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 424 807 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud tak v plném rozsahu vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Špindlerův Mlýn (dále jen "předmětné pozemky"), ve vlastnictví vedlejší účastnice v období od 27. 10. 2008 do 27. 10. 2010, aniž by jí za to byla poskytována jakákoliv (finanční) kompenzace. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatelka je vlastnicí několika staveb - především hotelu Horal - které se na předmětných pozemcích buď nacházejí, nebo jimž předmětné pozemky v areálu hotelu Horal slouží (např. jako parkoviště, hřiště minigolfu či dětské hřiště). Obvodní soud se proto zabýval otázkou právního důvodu užívání předmětných pozemků stěžovatelkou, přičemž dospěl k závěru, že podle §59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, jež v rozhodné době svědčily Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, změnily ve výpůjčku na dobu šesti let, která se řídí občanským zákoníkem, platným do 31. 12. 2013, tato výpůjčka však zanikla ke dni 21. 3. 2006 dohodou o zániku výpůjčky uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů. Při určení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení vyšel obvodní soud ze znaleckých posudků, a poněvadž byla zjištěná částka vyšší než žalobní žádání, návrhu vedlejší účastnice v plném rozsahu vyhověl.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Městský soud přitom zdůraznil, že v dané věci nemohlo dojít k přechodu práva trvalého užívání pozemků na stěžovatelku, neboť nejde o právo věcné, nýbrž obligační, jež podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na právní nástupce nepřechází.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že "rozhodnutí odvolacího soudu - poměřováno uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace - nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Nejvyšší soud přitom v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že obvodní soud ani městský soud nikterak nepochybily, odmítly-li názor stěžovatelky, že je oprávněným subjektem z práva trvalého užívání, resp. že jí v tomto rozsahu vzniklo legitimní očekávání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve zdůrazňuje, že se obdobně jako její právní předchůdkyně domnívala, že právo užívat předmětné pozemky bylo zřízeno trvale a bezplatně "na věčné časy", přičemž nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že právo trvalého užívání bylo spojeno pouze se subjektem, kterému bylo zřízeno, a proto nemohlo přejít na právní nástupce (v takovém případě - upozorňuje stěžovatelka - by toto právo nemohlo přejít ani na Majetkovou, správní a delimitační unii odborových svazů, podle obecných soudů však této stěžovatelčině právní předchůdkyni právo trvalého užívání svědčilo, z odůvodnění napadených rozhodnutí však podle mínění stěžovatelky není zřejmé, jak mohla toto právo získat). Stěžovatelka tak má za to, že jí (i jejím právním předchůdkyním) vzniklo legitimní očekávání, že na ně právo trvalého užívání přešlo, když nadále slouží účelu, k němuž bylo zřízeno. Nadto se stěžovatelka domnívá, že nelze svévolně změnit trvalé a bezplatné právo na právo dočasné a úplatné. S odvoláním na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) navíc stěžovatelka namítá, že v důsledku právní úpravy, rozlišující režim transformace osobního užívání pozemků a trvalého užívání pozemků, došlo k nerovnému přístupu k vybraným subjektům (skupinám) práva a rovněž k zásahu do více jak dvacet let trvajícího pokojného stavu. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod pro výklad, na jehož základě by došlo k rozdílnému režimu u práva osobního užívání pozemků a práva trvalého užívání pozemků, když obě práva mají totožnou - věcněprávní - povahu (na což podle stěžovatelky nepřímo upozornil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 27/12, pozn. Ústavního soudu: dostupném na http://nalus.usoud.cz). Mimoto stěžovatelka namítá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela pominuly skutečnost, že její právní předchůdkyně o převod vlastnického práva k předmětným pozemkům požádala ve lhůtě do 30. 6. 2001, nikoliv až v roce 2007, jak mylně uvádí obvodní soud na str. 6 a 7 rozsudku.
6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že obvodní soud i městský soud vyšel ve svém rozhodnutí ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného Ing. Danielem Jakwerthem a ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Activities a. s., přestože se tyto znalecké posudky řídily rozsahem pozemků určeným vedlejší účastnicí, tedy se nikterak - v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 - nezabývaly otázkou, které konkrétní části pozemku spadají pod funkční celek hotelu Horal, a to navíc i přes to, že v rozhodné době byl rozsah využívání předmětných pozemků hotelem Horal naprosto minimální. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že obvodní soud i městský soud vyšly ze závěrů těchto znaleckých posudků taktéž navzdory skutečnosti, že byly vypracovány v rozporu se závěry přijatými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 a sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, zvláště když má tato skutečnost podle stěžovatelky zásadní vliv na určení výše bezdůvodného obohacení (tedy žalované částky); stěžovatelka totiž připomíná, že je-li potenciálním kupcem pouze vlastník předmětných staveb, má tento fakt vliv i na výši možného nájemného, jež nelze podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 946/2013 považovat za nájemné obvyklé. V této souvislosti navíc stěžovatelka obvodnímu soudu a městskému soudu vytýká, že neprovedly místní šetření, ani žádným jiným způsobem neověřovaly rozsah užívání předmětných pozemků provozem hotelu Horal.
7. Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že se věcně vůbec nezabýval jejím dovoláním, když konstatoval, že se jí nepodařilo položit otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné, přestože právě na tyto skutečnosti stěžovatelka poukazovala od samého začátku řízení před obvodním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena dle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Podstatou posuzované věci jsou dvě skupiny námitek, jež lze shrnout tak, že stěžovatelka a) zpochybňuje ústavní konformitu výkladu, na jehož základě jí v rozhodném období nesvědčil užívací titul k předmětným pozemkům a b) vyjadřuje přesvědčení, že v soudním řízení byla porušena její základní procesní práva, když obecné soudy akceptovaly závěry klíčových znaleckých posudků i přes to, že metodicky odporovaly ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, respektive že zcela odhlédly od otázky, zda areál hotelu Horal veškeré předmětné pozemky využíval ke svému provozu.
11. U první skupiny námitek se Ústavní soud omezí na konstatování, že obdobné námitky (byť v rámci poněkud jiných skutkových okolností věci) byly vzneseny již v řízení o ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 1437/14. V tomto usnesení Ústavní soud zdůraznil, že závěry uvedené ve shora dovolávaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 učinil v souvislosti s abstraktní kontrolou ústavnosti čl. II zákona č. 229/2001 Sb., kterým došlo - s účinností ke dni 30. 6. 2001 - ke zrušení mimo jiné §879c občanského zákoníku, přičemž derogační důvod představovala skutečnost, že právnické osoby, kterým se ke dni 1. 7. 2001 mělo jejich právo trvalého užívání pozemků přeměnit v právo vlastnické (tedy v prvé řadě četným bytovým družstvům), doslova jeden den před tímto časovým okamžikem v důsledku zásahu zákonodárce ztratily možnost nabytí vlastnického práva, přestože jim již vzniklo legitimní očekávání, že vlastnické právo k jimi užívaným nemovitostem nabydou. Současně Ústavní soud v odkazovaném usnesení zdůraznil skutečnost, že vtělením §879c občanského zákoníku do právního řádu (jejž bylo třeba vnímat jako "odložené" legislativní řešení předvídané v §876 odst. 1 občanského zákoníku) zákonodárce sledoval přeměnu užívacího práva na právo vlastnické primárně u subjektů uvedených v §879d občanského zákoníku (což následně upřesnil právě vložením tohoto zákonného ustanovení spolu s §879e v rámci novelizace občanského zákoníku, provedené zákonem č. 367/2000 Sb.), tedy v prvé řadě u právnických osob založených pro uspokojování bytových potřeb svých členů, čemuž ostatně odpovídá i věcné vymezení zákona č. 103/2000 Sb., kterým byl mimo jiné do občanského zákoníku vložen §879c, a vedle toho ještě u občanských sdružení, založených v režimu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (viz §70 hospodářského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 1990). Je tak zřejmé, že zákonodárce do této skupiny zjevně úmyslně nezahrnul obchodní společnosti, tedy právnické osoby zpravidla primárně založené za účelem dosahování zisku (což je atribut, jenž u dvou předchozích skupin právnických osob zjevně absentuje).
12. Nad tento citovaný rámec postačí v návaznosti na obsah ústavní stížnosti - a ve shodě se závěry učiněnými v obdobné věci v usnesení ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2501/16 - dodat, že stěžovatelka nepředložila žádný relevantní argument, jenž by mohl vést k úsudku, že stát dal adresátům práva najevo, že má v úmyslu zatížit svůj majetek (resp. nemovitosti ve svém vlastnictví) věcněprávním a současně bezúplatným užívacím titulem ve prospěch vybraných obchodních společností (!). Jelikož stěžovatelčina ústavní stížnost žádný takový argument neobsahuje, je bez dalšího namístě označit její tvrzení, že jí předchozím "jednáním" státu vzniklo legitimní očekávání, za nepřípadné. Nemůže být pochyb o tom, že opačný výklad by vedl právě ke stěžovatelkou namítanému porušení principu rovnosti srovnatelných subjektů soukromého práva, neboť by fakticky zvýhodňoval některé soutěžitele na úkor soutěžitelů zbývajících (ve srovnání s nimi nezvýhodněných tímto bezplatným užívacím titulem).
13. Pro posuzovanou věc tedy není rovněž relevantní stěžovatelčina námitka, že nemohlo-li právo trvalého užívání pozemků podle obvodním soudem odkazované judikatury Nejvyššího soudu přejít na právní nástupce, není z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zřejmé, z jakého právního důvodu mělo podle obvodního soudu toto právo svědčit Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, neboť ani tato případná nepřesnost v odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu nemůže nikterak zvrátit pro danou věc klíčový závěr, že právo trvalého užívání pozemků nepřešlo na stěžovatelku, respektive na její právní předchůdkyně. Jinými slovy řečeno, za situace, kdy se stěžovatelce v řízení nepodařilo zpochybnit ústavní souladnost závěru, že právo trvalého užívání pozemků nepřechází na právní nástupce, není pro posuzovanou věc jakkoli podstatné, zda právo trvalého užívání pozemků svědčilo (ještě také) Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů, neboť je zjevné, že "tak jako tak" toto právo Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů nemohla vložit do majetku právní předchůdkyně stěžovatelky.
14. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že její právní předchůdkyně o převod vlastnického práva k předmětným pozemkům požádala ve lhůtě do 30. 6. 2001, nikoliv až v roce 2007, omezí se Ústavní soud na konstatování, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, jak přesně mělo toto tvrzené pochybení obecných soudů efektivně zasáhnout stěžovatelčina základní práva, tedy z ní přesvědčivě nevyplývá, že v posuzované věci byly splněny veškeré nutné předpoklady pro transformaci práva trvalého užívání pozemků na vlastnické právo, notabene za situace, kdy stěžovatelka neprokázala, že jí právo trvalého užívání pozemků vskutku náleželo (nadto je vhodné zdůraznit, že v inkriminované pasáži obvodní soud na str. 7 rozsudku uvádí datum, které označuje stěžovatelka v ústavní stížnosti za správné); tuto stěžovatelčinu námitku je tak nutno označit za zcela nepřípadnou.
15. Dovolává-li se stěžovatelka poznámky, již Ústavní soud učinil v bodu 9. odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 27/12, je namístě - rovněž ve shodě s usnesením sp. zn. III. ÚS 2501/16 - toliko připomenout, že ani tato poznámka neměla vliv na odmítnutí ústavní stížnosti, v níž tamní stěžovatelka (ostatně zastoupená týmž právním zástupcem) uplatnila obdobnou klíčovou námitku, jaká byla vznesena i v nynější věci.
16. Přisvědčit pak nelze ani těm námitkám stěžovatelky, jež směřují do oblasti tvrzeného porušení norem procesního práva. Nejvyšší soud se stěžovatelčiným dovoláním meritorně nezabýval, poněvadž je neshledal přípustným, a to proto, že - podle jeho názoru - městský soud řešil stěžejní právní otázky posuzované věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; tento svůj závěr přitom Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud proto oproti přesvědčení stěžovatelky na rozhodnutí dovolacího soudu neshledává žádné zjevné ústavněprávní nedostatky.
17. Opodstatněnou současně neshledal Ústavní soud ani stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy převzaly závěry klíčových znaleckých posudků i přes to, že zjevně odporují jí odkazovaným judikátům Nejvyššího soudu. Z odůvodnění napadených rozsudků jasně vyplývá, že obvodní soud i městský soud se řádně zabývaly právě právní otázkou, zda zadání, východiska a závěry těchto znaleckých posudků (resp. jejich metodika) neodporují příslušné judikatuře Nejvyššího soudu (srov. zejména str. 9 a 10 rozsudku městského soudu). Obvodní soud i městský soud tak věnovaly adekvátní pozornost i otázce, zda předmětné pozemky byly využívány funkčním celkem hotelu Horal (srov. str. 9, 13 a 14 rozsudku obvodního soudu), přičemž - oproti opačnému tvrzení stěžovatelky - pro řešení této otázky vyšly mimo jiné i z leteckých snímků hotelu Horal ze dne 23. 5. 2011 (viz str. 7 rozsudku obvodního soudu). Dovolává-li se pak stěžovatelka závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 946/2013, má Ústavní soud - ve shodě s názorem uvedeným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu - za to, že v odkazovaném rozsudku šlo o jedinečné pozemky v areálu letiště, pročež právní závěry tohoto rozsudku na posuzovanou věc bez dalšího nedopadají.
18. Ústavní soud ze shora zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná základní práva, resp. že napadená soudní rozhodnutí zjevně nevybočující z mezí ústavnosti; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu