ECLI:CZ:US:2019:3.US.1618.19.2
sp. zn. III. ÚS 1618/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Metrostav a.s., sídlem Koželužská 2450/4, Libeň, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2019 sp. zn. 12 Ntd 3/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soud"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že dne 11. 7. 2018 byla ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") podána státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") obžaloba na 9 fyzických a 8 právnických osob, včetně stěžovatelky, pro zločiny přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) a §331 odst. 1, 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) téhož zákona, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 téhož zákona, poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 5 téhož zákona, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) téhož zákona a pro další trestné činy, jichž se měli obžalovaní dopustit (případně též v různých stádiích dokonání i různými formami trestní součinnosti) jednáním popsaným v obžalobě. Řízení je vedeno u krajského soudu pod sp. zn. 4 T 42/2016.
3. V průběhu hlavního líčení konaného ve dnech 16. 1. 2019 a 22. 1. 2019 podal obžalovaný D. R. žádost o odnětí věci krajskému soudu a její přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně, konkrétně Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Poté podali obdobné návrhy také obžalovaný P. P. a stěžovatelka. Návrhy byly v podstatě odůvodněny shodným tvrzením, že poškození Středočeský kraj a obchodní korporace ON Kolín, a.s., uplatňují nároky na náhradu škody, přičemž přísedící krajského soudu byli zvoleni zastupitelstvem Středočeského kraje, takže jsou všichni v dané věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť z jejich vztahu k věci a stranám lze mít pochybnosti o jejich způsobilosti nestranně rozhodovat.
4. Napadeným usnesením vrchního soudu nebylo podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") návrhům na odnětí věci krajskému soudu a její přikázání městskému soudu vyhověno. Vrchní soud po vyhodnocení všech relevantních skutečností neshledal ve věci zřetelné a nepochybně důležité důvody, které by vedly k vyhovění návrhům, když za takovou skutečnost nepovažoval situaci, kdy pro poměr ke stranám řízení, konkrétně k poškozeným Středočeskému kraji a jím zřízené obchodní korporaci, by bylo nutné všechny přísedící považovat za vyloučené z důvodu jejich podjatosti bez uvedení konkrétních oprávněných pochybností o jejich nestrannosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka obsáhle polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, přičemž vyslovuje přesvědčení, že v její věci poměr přísedících krajského soudu ke dvěma poškozeným vzhledem k nižším zárukám jejich nestrannosti a nezávislosti s ohledem na to, že jsou voleni, odvoláváni či opětovně voleni zastupitelstvem Středočeského kraje, který uplatňuje v daném řízení práva poškozeného, vytváří důvodné pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti všech přísedících. Dle jejího názoru bylo proto namístě, aby vrchní soud věc krajskému soudu odňal. Vrchní soud však takovému návrhu nevyhověl, čímž porušil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odkazuje přitom zejména na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53).
6. Dle stěžovatelky nelze pominout ani podivný a nezákonný způsob, jakým na krajském soudu došlo k určení senátu, který má její věc rozhodovat. Z rozvrhu práce pro rok 2018 s platností od 1. 7. 2018 totiž vyplývá, že kromě předsedkyně senátu bylo k tomuto soudnímu oddělení přiděleno celkem 7 přísedících, ani jeden z nich však nebyl v době podání obžaloby zařazen do senátu rozhodujícího její věc. To by mělo být dalším důvodem, proč měla být věc podle §25 tr. řádu delegována jinému soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že právo na nestranného a zákonného soudce i zákonný soud je neodmyslitelnou součástí práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právě nestrannost soudce a soudu je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou ze základních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nálezy ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS /03 (N 101/41 SbNU 297), ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Záruka nestranného a zákonného projednání věci může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 tr. řádu. Uvedený postup však představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny. Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313) a ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191, usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1370/17, ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2990/17 a ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3371/16)].
11. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle §25 tr. řádu. S jeho závěry se však stěžovatelka neztotožňuje a obsáhle s nimi polemizuje. Přes jí odkazovanou judikaturu však nelze dospět k závěru, že by z ní napadené rozhodnutí jakkoliv vybočovalo. Vrchní soud ostatně ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 za nepřípadný. Její věc není obdobná věci řešené uvedeným nálezem, neboť na rozdíl od ní není dán žádný konkrétní osobní vztah přísedících k poškozeným. Takové konkrétní námitky ani pochybnosti o tvrzené podjatosti přísedících působících v dané trestní věci ani vzneseny nebyly ani nebyl tvrzen či dovozován určitý vztah přísedících k některým členům zastupitelstva či jiným konkrétním osobám vystupujícím za poškozené.
12. Odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům §134 tr. řádu na úplnost a přesvědčivost důvodů, o něž vrchní soud své závěry opřel Za situace, kdy vyloučení všech přísedících krajského soudu pro poměr k osobám zúčastněným na trestním řízení je dovozováno z toho, že ve věci vystupují a uplatňují své nároky na náhradu škody poškození Středočeský kraj a jím zřízená obchodní korporace, přičemž zastupitelstvo Středočeského kraje volí a odvolává přísedící ke krajskému soudu, je plně akceptovatelný závěr vrchního soudu, že v důsledku tohoto jediného faktického vztahu přísedících ke Středočeskému kraji, konkrétně k jeho zastupitelstvu, založenému §64 odst. 2 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), nelze reálně pochybovat o jejich nepodjatosti. Ze samotné skutečnosti, že přísedící jsou voleni zastupitelstvem kraje z kandidátů navrhovaných členy zastupitelstva (k nimž se vyžaduje vyjádření předsedy příslušného soudu) nelze totiž důvodně dovozovat, že jsou vůči tomuto zastupitelstvu kraje v postavení jakékoliv závislosti, z něhož by mohla vyvstat obava, že jsou ve věci podjatí. Ze zákona o soudech a soudcích je naopak zjevné, že soudci i přísedící jsou v otázce záruk a ochrany nezávislosti a nestrannosti rozhodování v rovném postavení. Ani zastupitelstvo kraje nesmí do nezávislosti a nestrannosti soudců i přísedících zasahovat, přičemž bez součinnosti předsedy soudu a splnění zákonných podmínek nemůže přísedící odvolat.
13. Ústavní soud znovu připomíná výjimečnost postupu podle §25 tr. řádu, z čehož vyplývá i restriktivní přístup k použití uvedeného ustanovení. Okolnosti, které namítá stěžovatelka, přitom bez dalšího nesvědčí pro možný závěr, že by existovaly relevantní konkrétní skutečnosti o (ne)strannosti přísedících zasedajících u krajského soudu.
14. Označuje-li stěžovatelka za další důvod delegace její věci na jiný soud nezákonný a podivný způsob, jakým podle jejího názoru na krajském soudu došlo k určení senátu, který má trestní věc rozhodovat, tuto námitku v návrhu na postup dle §25 tr. řádu vůbec neuplatnila, takže vrchní soud nedostal příležitost, aby ji řešil. Jde o nová tvrzení, tzv. "nova", která mohla být vznesena v návrhu na odnětí a přikázání věci, a nemohou být uplatněna až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post); [k tomu srov. nálezy ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. V důsledku postupu stěžovatelky nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost předmětné námitky a tím nahrazovat činnost vrchního soudu, a to vzhledem k zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je ve vztahu k uvedené námitce návrhem nepřípustným.
15. Právním závěrům ani procesnímu postupu vrchního soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti dle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu