ECLI:CZ:US:2019:3.US.1635.18.1
sp. zn. III. ÚS 1635/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 sp. zn. 3 Tdo 89/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2017 sp. zn. 3 To 69/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 sp. zn. 46 T 13/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Naproti tomu byl stěžovatel podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu jednání podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozhodnutí, čímž měl spáchat zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchal. Stejným rozsudkem rozhodl městský soud o vině a trestu u spoluobviněných.
3. V předmětné věci podali stěžovatel a konkretizovaní spoluobvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu rozsudek městského soudu u nich v odsuzující části v celém rozsahu zrušil. Následně podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin vrchní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří let. Týmž rozsudkem rozhodl vrchní soud o vině a trestu u spoluobviněných.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele a specifikovaných spoluobviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku zavinění, že skutkový stav nebyl objasněn způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu a že dovozená skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále vytýká, že spoluobvinění před ním své podvodné jednání tajili, přičemž on sám neměl povědomí, že jde o trestnou činnost, jak ostatně vyplývá i z výpovědi spolupracujícího obviněného (kterou v jiných směrech považoval za věrohodnou). Dovozovaly-li soudy, že objem obchodů obchodní společnosti XX byl nereálný, pak tato tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo prokazováno, jaké reálné objemy zboží odpovídají částkám a zboží uvedeným na fakturách, které byly prohlášeny za fiktivní. Samotné zavinění stěžovatele ve formě nepřímého úmyslu poté nelze dovozovat z náhodného podpisu dvou daňových přiznání k DPH. Role jednotlivých osob ve jmenované společnosti byly odlišné a stěžovatel neměl na starosti jakýkoli kontakt se zahraničními subjekty. Byly-li ostatními obviněnými obcházeny a porušovány řádné obchodní postupy, není možné to přičítat k tíži stěžovateli, a ve výsledku tedy není udržitelné konstatovat úmyslné zavinění. Stěžovatel uznává, že pochybil maximálně v rovině nedbalosti. Závěrem stěžovatel připojuje své vyjádření zdůrazňující dopady trestní věci do své osobní sféry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Jde-li o rozsudek městského soudu, který vrchní soud v odsuzující části v celém rozsahu zrušil, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit v tomto rozsahu podruhé). Je přitom nabíledni, že stěžovatel proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl zproštěn obžaloby (srov. výše), nebrojí, byť v petitu ústavní stížnosti odpovídající rozlišení neučinil výslovně.
7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost v těchto shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto lze odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
14. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích součástí procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o nalezení spravedlnosti (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry stran jeho vědomosti o skutečných objemech zboží ve srovnání s částkami uvedenými ve fakturách, a potažmo co do naplnění subjektivní stránky trestného činu. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
19. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly též se subjektivní stránkou trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Vrchní soud dovodil, že u stěžovatele lze "snad uvažovat" o úmyslu toliko nepřímém. Podle vrchního soudu si stěžovatel musel být vědom toho, že zainteresované obchodní společnosti se zbožím v tvrzených objemech nemohly obchodovat, přičemž ani nedisponovaly odpovídajícími skladovacími prostory, resp. ani reálné objemy peněžních prostředků, kterými disponovaly, by obchodování v tvrzených objemech neumožňovaly. Stěžovatel tudíž musel být přinejmenším srozuměn se skutečností, že "obchody" jsou částečně pouze fiktivní; podílel-li se na nich, nelze si takové jednání vyložit jinak, než že šlo o cílenou snahu o vylákání uplatněných nadměrných odpočtů DPH, které u společnosti XX umožňovaly jednak realizaci dalšího podnikání, ale i obohacování jednotlivých obviněných po vyvedení vylákaných finančních prostředků z nadměrných odpočtů, přičemž uvedené jednání by bez aktivní činnosti či alespoň vědomí obviněných - včetně stěžovatele - nebylo možné. Úmysl stěžovatele podle soudů dokresluje i skutečnost, že společně s jedním z obviněných zakládali další společnosti s motivací pokračovat v obdobném jednání poté, co správce daně u dříve podnikající společnosti začal mít pochybnosti o reálnosti tvrzených obchodů.
20. Obecné soudy se adekvátně vypořádaly i s obhajobou stěžovatele srovnávajícího svoji roli s postavením tzv. bílých koní. Nejvyšší soud na podkladě vlastní judikatury (srov. usnesení ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1045/2014 a ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1425/2016) konstatoval, že i osoba představující tzv. bílého koně se musí řídit zákonem uloženými povinnostmi, jež se od osoby v pozici statutárního orgánu společnosti očekávají; nezájem o uskutečněné obchody, jakož i případná lhostejnost k jejich trestněprávním důsledkům, nemůže bez dalšího obviněné zbavit trestní odpovědnosti, nicméně nelze ani dovozovat, že tzv. bílý kůň musí být bez dalšího srozuměn s jakoukoli protiprávní činností, na které v tomto případě zainteresovaná společnost participuje; nelze presumovat "automaticky" a ihned dovozovat existenci úmyslného zavinění, neboť k učinění přesvědčivého závěru je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné věci soudy s přesvědčivým odůvodněním dovodily, že tento úmysl je u stěžovatele prokázán.
21. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály zásadě presumpce neviny, zásadě zákonného řádného procesu, zásadě volného hodnocení důkazů či zásadě zákonnosti.
22. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
23. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně výrokové části rozsudku městského soudu, kterou zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do rozsudku vrchního soudu a usnesení dovolacího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu