ECLI:CZ:US:2019:3.US.1637.19.1
sp. zn. III. ÚS 1637/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Milanem Staňkem, advokátem, sídlem Dlážděná 704/12c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 sp. zn. 3 Tdo 1328/2018, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2018 sp. zn. 7 To 126/2018 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2018 sp. zn. 3 T 206/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), za nějž ji odsoudil podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, 2 a 5 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše denní sazby činí 750 Kč, celková částka peněžitého trestu je 150 000 Kč. Městský soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 dnů. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byl poškozený se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku městského soudu podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud, který v předmětné věci rozhodoval podruhé, se s výtkami krajského soudu, formulovanými ve zrušovacím rozhodnutí, vypořádal jen velmi dílčím a spíše formálním způsobem, čímž nedostál svým povinnostem daným §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a dospěl k neudržitelným skutkovým závěrům. Podle stěžovatelky jde o faktickou nepřezkoumatelnost rozsudku.
6. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že učinil skutkové závěry na podkladě selektivního hodnocení důkazů, v důsledku čehož jsou neúplné a nejasné i jeho skutkové a právní závěry. Městský soud, dovozuje dále stěžovatelka, své skutkové závěry opřel opět především o výpověď poškozeného a nově i o selektivní hodnocení znaleckého posudku; ačkoli provedl řadu dalších důkazů (zejména listinných), hodnotil je opět selektivně a v její neprospěch. Přestože mu to krajský soud ve svém zrušovacím rozhodnutí výslovně uložil, dostatečně se nevypořádal s hodnocením důkazů vyznívajících v její prospěch. Zpochybňuje závěry znaleckého posudku, kdy sám znalec uvedl, že neměl dostatek času na dokonalou analýzu, nebyl schopen zodpovědět některé dotazy obhajoby a nezabýval se možností napadení jejího počítače třetí osobou ze vzdáleného místa. Stěžovatelka navrhla provedení vyšetřovacího pokusu, tento důkazní návrh však soud zamítl jako nadbytečný.
7. Stěžovatelka v dovolacím řízení předložila dopis sepsaný R. K., svědkem obhajoby, adresovaný České advokátní komoře, který podle jejího přesvědčení svědčí o oprávněnosti požadavku na doplnění dokazování. Stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se nijak nevyjádřil k tomu, z jaké IP adresy byl zásah proveden, kdy přesně došlo k jeho provedení a jakým způsobem. Je přesvědčena o zneužití jejího počítače v R. za účelem dehonestace její osoby poškozeným, který ji nenávidí do té míry, že ji chce profesně i osobnostně zničit, což jí sám řekl. Na rozdíl od ní je poškozený v oblasti počítačů velmi dobře orientován. Znal heslo k její e-mailové poště, a protože znal i heslo wifi, nic mu nemohlo zabránit, aby manipuloval s jejím počítačem způsobem, kterým by navodil dojem, že tak činí ona sama. Koncepty smluv, které byly staženy do jejího počítače, nebyly nikdy podepsány, ba ani použity. Je však přesvědčena, že se tak stalo pouze proto, aby byly vpašovány bez jejího vědomí do jejího počítače, a aby pak mohlo být podáno trestní oznámení. Nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by je skutečně fyzicky vytiskla, ani nebylo vyvráceno její tvrzení, že jí byly smlouvy dodány neznámou osobou do schránky.
8. Stěžovatelka napadené usnesení krajského soudu shledává překvapivým, neboť se diametrálně liší od jeho předchozího rozhodnutí, čímž závažným způsobem narušuje jeden ze základních aspektů spravedlivého procesu, a sice předvídatelnost práva a právní jistotu. Má za to, že krajský soud důsledně netrval na svých požadavcích, které vůči městskému soudu vyslovil v předchozím zrušovacím rozhodnutí. V této souvislosti obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273), ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07 (N 85/49 SbNU 211) a ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643)] a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 4 Tdo 46/2012 a ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 8 Tdo 283/2013).
9. Stěžovatelka dále vznáší námitky, v rámci nichž zpochybňuje naplnění znaku "způsobení jiné újmy" a společenskou škodlivost svého jednání. Trvá na tom, že jde pouze o teoretickou rovinu, neboť se žalovaného skutku nedopustila. Krajský soud nechal zcela bez povšimnutí její poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 6 Tdo 841/2014, jehož závěry měly být na její případ uplatněny. Jestliže by soudy vedly své úvahy uvedeným směrem, nemohly by dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata přečinu podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a soudy by se musely zabývat i společenskou škodlivostí jednání popsaného ve skutkové větě, přičemž je přesvědčena, že společenská nebezpečnost takového skutku nepřesahuje společenskou škodlivost pouhého přestupku, který ovšem, v době rozhodování soudu byl již promlčen. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na konstantní judikaturu zabývající se zásadou "ultima ratio", a to jak Ústavního soudu [nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315)], tak Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 8 Tdo 283/2013).
10. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká konstatování, že "stran námitky, týkající se odposlechů, bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 4 Pzo 15/2018, na které Nejvyšší soud tímto odkazuje". Stěžovatelka prohlašuje, že nikdy nic nenamítala proti odposlechům, už jen proto, že žádné odposlechy v její věci uskutečněny nebyly.
11. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřuje ryze formální přístup, bez ambice přezkoumat řádným způsobem námitky stěžovatelky a bylo ovlivněno také příliš restriktivním výkladem platné právní úpravy přečinu, jímž byla shledána vinnou, což bylo dáno zjevně skutečností, že stěžovatelka je advokátkou, tedy osobou práva znalou. Přesto, že stěžovatelka podrobně vysvětlila, v čem spočívá konflikt rozhodnutí obecných soudů s formální logikou, dovolací soud, bez ohledu na Ústavním soudem několikrát připomenutou povinnost zabývat se i těmito otázkami v dovolacím řízení, na tuto povinnost, podle přesvědčení stěžovatelky zcela rezignoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
21. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelka míní přiblížit kritikou, že soudy některé důkazy neprovedly (zejména jde o navrhovaný důkaz vyšetřovacím pokusem k objasnění otázky, zda bylo možno "se dostat" do jejího počítače ze vzdáleného místa) a provedené důkazy nesprávně hodnotily (především výpovědi poškozeného, svědka R . K., dále znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví kriminalistika se specializací bezpečnosti datových sítí informačních a komunikačních systémů a ochrany dat, resp. výpovědi znalce a listinné důkazy), přičemž následně dospěly k vadným skutkovým zjištěním.
23. Jde-li o výtku týkající se neprovedení vyšetřovacího pokusu, městský soud se k danému návrhu vyjádřil, a to k výpovědi znalce a jeho znaleckého posudku na str. 7 až 9 rozsudku, kde vymezil, na podkladě jakých úvah shledává provedení tohoto důkazu nadbytečným. Krajský soud se k předmětné námitce vyjádřil na str. 3 napadeného usnesení, přičemž uvedl, že "s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy a zejména pro časový odstup od spáchání skutku se tento jeví i odvolacímu soudu jako nadbytečný. Tím spíše, když obžalovaná před vydáním prvního odsuzujícího rozsudku v této trestní věci doplnění dokazování vůbec nenavrhovala". V těchto konstatováních obecných soudů Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení.
24. Jak bylo předznačeno, městský soud v návaznosti na pokyny krajského soudu doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví kriminalistika se specializací bezpečnosti datových sítí informačních a komunikačních systémů a ochrany dat, a výslechem znalce. Znalec uvedl, že jemu poskytnutá bitová kopie počítače byla pro znalecké zkoumání dostačující. Dále soud vycházel ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů (zejména odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz Brno a protokol odboru analytiky Policie České republiky, které byly doplněny výše uvedeným znaleckým posudkem). Stěžovatelka polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, která nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí městský soud i krajský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
25. Posléze stěžovatelka namítá, že krajský soud svým ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl zcela opačně než v předcházejícím odvolacím řízení, tedy její odvolání zamítl jako nedůvodné, aniž by vzal v potaz, že pokyny k nápravě, které městskému soudu uložil, nebyly dodrženy. Krajský soud v původním řízení sice zrušil rozsudek městského soudu, neboť shledal nedostatky, nicméně tyto byly v novém řízení odstraněny. Tímto postupem krajského soudu nedošlo ani k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti. Městský soud ani krajský soud neprovedly nové důkazy, ke kterým by se stěžovatelka vyjádřit nemohla, čímž by došlo k porušení zmíněných zásad.
26. Soudy se zabývaly též otázkou způsobení tzv. jiné újmy (srov. §230 odst. 1 tr. zákoníku), kterou ztotožnily se skutečností, že z důvodu předložení konceptů smluv bylo na jejich podkladě vydáno předběžné opatření, jímž bylo, byť dočasně, neboť druhé předběžné opatření bylo zrušeno, poškozenému znemožněno nakládat se svými spoluvlastnickými podíly na konkretizovaných nemovitých věcech. Podle obecných soudů skutečnost, že návrh byl nakonec zamítnut, nezbavuje jednání stěžovatelky nutné míry společenské škodlivosti, neboť ke vzniku jiné újmy nemusí dojít, postačí, že pachatel jedná v tomto úmyslu.
27. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
28. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že formulace obsažená v usnesení Nejvyššího soudu (která zní: "stran námitky týkající se odposlechů bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 4 Pzo 15/2018, na které Nejvyšší soud tímto odkazuje") je nepřesná, neboť v tomto řízení šlo o projednání návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazů k zjištění údajů o telekomunikačním provozu; určující nicméně je, že Nejvyšší soud tímto usnesením podle §314n odst. 1 tr. řádu konstatoval, že příkazy soudce městského soudu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, vydanými dne 16. 4. 2014 pod sp. zn. 70 Nt 8140/2014 a sp. zn. 70 Nt 8141/2014, zákon porušen nebyl, přičemž ani stěžovatelka tento závěr ústavněprávně relevantním způsobem nezpochybnila.
29. Nejvyšší soud nepochybil ani konstatováním, že nemohl přihlížet k "novým skutečnostem", které stěžovatelka až v dovolacím řízení předestřela prostřednictvím dopisu sepsaného R. K., adresovaného České advokátní komoře.
30. Patří se poznamenat, že kvalifikace stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
31. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
32. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu