ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1328.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1328/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 7 To 126/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 206/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 3 T 206/2016 , byla obviněná M. K. uznána vinnou přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném do 31. 5. 2015, kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v době od 27. 11. 2013 do dne 8. 1. 2014 v XY na ulici XY, prostřednictvím sítě Internet pomocí neoprávněně získaného hesla opakovaně přistupovala k emailovému účtu poškozeného, svého bývalého manžela J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY , bez jeho vědomí a svolení, v době od 9. 12. 2013 ve 13:24 hodin do 10. 12. 2013 ve 21:57 hodin, neoprávněně zkopírovala z emailu poškozeného do svého osobního počítače soubor “2013.11.12-darovací smlouva XY.doc“ a soubor “2013.11.18-darovací smlouva XY.doc“, obsahující koncepty darovacích smluv připravených advokátkou poškozeného Mgr. Marií Blechovou pro poškozeného, s úmyslem je využít ve svém sporu s poškozeným ke svému prospěchu a k jeho újmě, což také učinila dne 11. 12. 2013, a opakovaně dne 27. 12. 2013 v rámci žádosti na vydání předběžného opatření podaného u Městského soudu v Brně pod č. j. 35 Nc 21/2013 a 39 Nc 22/2013, kterými se domáhala vyslovení soudního zákazu poškozenému na převody jeho spoluvlastnického podílu ke společným nemovitostem.
Za to byla odsouzena podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše denní sazby činí 750 Kč, celková částka peněžitého trestu je 150.000 Kč (sto padesát tisíc korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 (sto padesát) dnů.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K., narozený XY, bytem XY, XY, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 3 T 206/2016, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 7 To 126/2018 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná M. K. dovolání (č. l. 569–573 + přílohy), v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí, uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jakož i proto, že v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený pod písm. g) s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná v první řadě rozporuje skutkové závěry nalézacího soudu, který v předmětné věci rozhodoval podruhé, s tím, že se s výtkami odvolacího soudu, formulovanými ve zrušovacím rozhodnutí, vypořádal jen velmi dílčím a spíše formálním způsobem, čímž nedostál svým povinnostem daným ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podle dovolatelky se tak jedná o faktickou nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dále namítá, že nalézací soud učinil skutkové závěry na podkladě selektivního hodnocení dokazování, v důsledku čehož jsou neúplné a nejasné i jeho skutkové a právní závěry. Své skutkové závěry opřel opět především o výpověď poškozeného a nově i o selektivní hodnocení znaleckého posudku, a přestože provedl řadu dalších důkazů, zejména listinné, tyto hodnotil opět selektivně a v její neprospěch. Ačkoli mu to odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí výslovně uložil, dostatečně se nevypořádal s hodnocením důkazů hovořících v její prospěch. Zpochybňuje závěry znaleckého posudku, kdy sám znalec uvedl, že neměl dostatek času na dokonalou analýzu, nebyl schopen zodpovědět některé dotazy obhajoby a nezabýval se možností napadení jejího počítače třetí osobou ze vzdáleného místa. V této souvislosti navrhla provedení vyšetřovacího pokusu, tento důkazní návrh však byl soudem zamítnut jako nadbytečný. Dovolacímu soudu předložila dopis sepsaný R. K., svědkem obhajoby, adresovaný České advokátní komoře, který podle jejího přesvědčení svědčí o oprávněnosti požadavku na doplnění dokazování. Dále uvádí, že nalézací soud se nijak nevyjádřil k tomu, z jaké IP adresy byl zásah proveden, kdy přesně byl proveden a jakým způsobem. Je totiž přesvědčena, že došlo ke zneužití jejího počítače v XY za účelem dehonestace její osoby ze strany poškozeného, který ji nenávidí do té míry, že ji chce profesně i osobnostně zničit, což jí sám řekl. Na rozdíl od ní je poškozený v oblasti počítačů velmi dobře orientován. Znal heslo k její e-mailové poště, a protože znal i heslo wifi, nic mu nemohlo zabránit, aby manipuloval s jejím počítačem způsobem, kterým by navodil dojem, že tak činí ona sama. Koncepty smluv, které byly staženy do jejího počítače, nebyly nikdy podepsány, ba ani použity. Je však přesvědčena, že se tak stalo jen a jen proto, aby byly vpašovány bez jejího vědomí do jejího počítače, a aby pak mohlo být podáno trestní oznámení. Nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by je skutečně fyzicky vytiskla, ani nebylo vyvráceno její tvrzení, že jí byly smlouvy dodány neznámou osobou do schránky.
Napadené usnesení odvolacího soudu shledává velmi překvapivým, neboť se diametrálně liší od jeho předchozího rozhodnutí, přičemž za chybné jej označuje především proto, že závažným způsobem narušuje jeden ze základních aspektů spravedlivého procesu – předvídatelnost práva a právní jistotu. Má za to, že odvolací soud důsledně netrval na svých požadavcích, které vůči soudu nalézacímu vyslovil v rámci předchozího zrušovacího rozhodnutí. V této souvislosti obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 615/2001, sp. zn. II. ÚS 1912/07, sp. zn. III. ÚS 3320/09) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tdo 46/2012, sp. zn. 8 Tdo 283/2013).
Obviněná dále vznáší námitky, v rámci nichž zpochybňuje naplnění znaku „způsobení jiné újmy“ a společenskou škodlivost svého jednání. Trvá na tom, že se jedná pouze o teoretickou rovinu, neboť se žalovaného skutku nedopustila. Odvolací soud nechal zcela bez povšimnutí její poukaz na usnesení Nejvyššího soudu (sp. zn. 6 Tdo 841/2014), jehož závěry měly být na její případ aplikovány. Pokud by soudy vedly své úvahy uvedeným směrem, nemohly by dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata přečinu podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a soudy by se musely zabývat i otázkou společenské škodlivosti jednání popsaného ve skutkové větě, přičemž je přesvědčena, že společenská nebezpečnost takového skutku nepřesahuje společenskou škodlivost pouhého přestupku, který ovšem, v době rozhodování soudu byl již promlčen. Obviněná v této souvislosti poukazuje na konstantní judikaturu zabývající se zásadou „ultima ratio“, a to jak Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3113/2013), tak Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 283/2013).
S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, č. j.: 7 To 126/2018-535, a aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j.: 3 T 206/2016-502, a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 9. 2018, sp. zn. 1 NZO 980/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že stran námitek postupu v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., selektivního hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, vadám znaleckého posudku a předložení dopisu R. K. se jedná o námitky, které nemohou být přiřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, ale obviněná jejich prostřednictvím v zásadě brojí toliko proti způsobu hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a proti tomu, jaká skutková zjištění na podkladě provedených důkazů učinil. K námitkám tohoto typu ovšem nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, ledaže by bylo možno na jejich základě dovodit vadu mající povahu extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, zejména rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Žádnými takovými vadami ovšem dotčená rozhodnutí netrpí. Skutkový závěr soudů, že pachatelem je obviněná, z provedených důkazů dovodit lze, a to bez důvodných pochybností. Odkázat je možno na výpověď poškozeného, znalecký posudek z oboru kybernetika, výpověď svědka O., jakož i důkazy věcné a listinné. Skutková verze, kterou prosazuje obviněná, podle které se měla stát obětí jakéhosi komplotu, byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, jak konstatují soudy v dotčených rozhodnutích. K novému důkazu v podobě dopisu R. K. státní zástupce konstatuje, že zákon nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Pod dovolací důvod nepodřaditelnou je taktéž námitka, že rozhodnutí soudu narušuje „předvídatelnost práva a právní jistotu“. Rozhodnutí krajského soudu rozhodně nelze považovat za překvapivé v tom smyslu, v jakém vysvětluje a zakazuje překvapivost Ústavní soud. Obviněná v řešené kauze od počátku svého trestního stíhání ví, jaký skutek je jí kladen za vinu, od počátku je jí rovněž známa právní kvalifikace jejího jednání. Na odsuzujícím rozsudku pro takový delikt tedy ani nelze shledat nic překvapivého. Zároveň není pravda, že by městský soud nesplnil pokyny, které mu byly dány v prvém, zrušovacím rozhodnutí krajského soudu. Z dotčených rozhodnutí naopak vyplývá, že ke splnění pokynů v zásadě došlo. Stran naznačené vady opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že byť je odůvodnění krajského soudu v tomto ohledu poněkud stručné, obstojí (str. 3 napadeného usnesení, kde krajský soud označil další důkazy za nadbytečné). Pokud jde o námitky, jimiž obviněná zpochybňuje naplnění znaku „jiné újmy“ a společenskou škodlivost svého jednání, tyto jsou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, nicméně se jedná o námitky neopodstatněné. Co se znaku jiné újmy týče, lze odkázat na stručné, leč dostatečné vysvětlení v bodě 29. rozsudku městského soudu, kde je uvedeno, proč předmětný znak naplněn byl. Pokud jde o společenskou škodlivost, ta je nepochybně dána, neboť jednání obviněné nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 7 To 126/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného J. K., svědka R. K., znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví kriminalistika se specializací bezpečnosti datových sítí informačních a komunikačních systémů a ochrany dat, Ing. Josefa Kyncla, který shledává nedostatečným, resp. toliko ryze formálním, dále výpovědi tohoto znalce a blíže nespecifikovaných listinných důkazů; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaného důkazu vyšetřovacím pokusem k objasnění otázky, zda bylo možno se dostat do jejího počítače ze vzdáleného místa), a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (zejména stran zjištění, zda bylo možné se díky wifi, ke které znal poškozený heslo, na její počítač přihlásit ze vzdáleného místa, např. z místa před jejím domem, dále zjištění, z jaké IP adresy byl zásah proveden, kdy přesně byl proveden a jakým způsobem, zda byly stažené koncepty smluv použity), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, neboť byly hodnoceny zcela selektivním způsobem v její neprospěch, kdy současně nebyl proveden jediný důkaz, že by předmětné koncepty smluv fyzicky vytiskla a nebylo vyvráceno, že jí je nějaká cizí osoba poslala do schránky) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že došlo ke zneužití jejího počítače v XY za účelem dehonestace její osoby ze strany poškozeného, který ji nenávidí do té míry, že ji chce profesně i osobnostně zničit, což jí sám řekl, a který je, na rozdíl od její osoby, v oblasti počítačů velmi dobře orientován, znal heslo k její e-mailové poště, a protože znal i heslo wifi, nic mu nemohlo zabránit, aby manipuloval s jejím počítačem způsobem, kterým by navodil dojem, že tak činí ona sama; dále uvádí, že koncepty smluv byly vpašovány bez jejího vědomí do jejího počítače, aby pak mohlo být na její osobu podáno trestní oznámení).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stran námitky týkající se odposlechů bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Pzo 15/2018, na které Nejvyšší soud tímto odkazuje.
Obviněná navíc své dovolání částečně směřovala proti samotnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení vyšetřovacího pokusu ke zjištění možného zásahu do dovolatelčina počítače ze vzdáleného místa, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. V prvé řadě je třeba uvést, že návrh obviněné nalézací soud neopomněl. Za druhé se nalézací soud k tomuto návrhu vyjádřil, a to ve vztahu k výpovědi znalce Ing. Kyncla a jeho znaleckého posudku na str. 7 až 9 rozsudku, kdy rozvedl, na podkladě jakých úvah shledává provedení tohoto důkazu nadbytečným. Odvolací soud se pak k předmětné námitce vyjádřil na str. 3 napadeného usnesení, kdy uvedl, že „ s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy a zejména pro časový odstup od spáchání skutku se tento jeví i odvolacímu soudu jako nadbytečný . Tím spíše, když obžalovaná před vydáním prvního odsuzujícího rozsudku v této trestní věci doplnění dokazování vůbec nenavrhovala “. Návrh obviněné na doplnění dokazování tedy nebyl soudy opomenut.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nalézací soud se řídil pokyny odvolacího soudu a doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví kriminalistika se specializací bezpečnosti datových sítí informačních a komunikačních systémů a ochrany dat, Ing. Josefa Kyncla (č. l. 437–452), a výslechem tohoto znalce. Znalec uvedl, že jemu poskytnutá bitová kopie počítače byla pro znalecké zkoumání dostačující. Dále soud vycházel ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů (zejména odborné vyjádření OKTE Brno, protokol odboru analytiky Policie ČR, které byly doplněny výše uvedeným znaleckým posudkem). V rámci námitek obviněné se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých výpovědí a zejména pak znaleckého posudku). Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědí a znaleckého posudku) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit (jak ostatně učinil v předcházejícím řízení odvolací soud). S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V této souvislosti dále uvádí, že pokud obviněná opakovaně vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v její neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, nelze tuto pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí námitka obviněné, že nové rozhodnutí odvolacího soudu narušuje „předvídatelnost práva a právní jistotu“. Obviněná uvedené spatřuje v tom, že odvolací soud vydal zcela opačné rozhodnutí než v předcházejícím řízení, resp. že její odvolání zamítl jako nedůvodné, tedy se ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu, přestože v předcházejícím řízení jejímu odvolání vyhověl a nalézacímu soudu uložil pokyny k nápravě. Má současně za to, že tyto pokyny nebyly dodrženy, resp. odvolací soud na jejich splnění netrval. Předmětné výhrady nejsou důvodné ani v obecné rovině. Obviněná se pravděpodobně cítí být rozhodnutím odvolacího soudu překvapena či zaskočena, neboť nečekala, že bude její odvolání zamítnuto, nicméně nelze mít rozhodně za to, že se jednalo o překvapivé rozhodnutí. Obviněná byla shledána vinou přečinem, který jí byl kladen za vinu v obžalobě, v průběhu řízení nedošlo ke změně právní kvalifikace, a ani k výraznější změně popsaného skutku. Jako dlouholeté právní zástupkyni jí jistě byla právní kvalifikace jednání kladeného jí za vinu známá. Odvolací soud v původním řízení sice zrušil rozsudek nalézací soudu, neboť shledal nedostatky, nicméně tyto byly v novém řízení odstraněny, jak uvedeno výše. To, že závěr obsažený v rozhodnutí soudu není podle představ obviněné, nelze vnímat jako zásah do práva na spravedlivý proces, resp. zpochybnění právní jistoty.
Obviněná dále vznesla námitky, které lze v obecné rovině pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
V prvé řadě se jedná o námitku, v rámci níž zpochybňuje, že byl naplněn znak jiné újmy ve smyslu ustanovení §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, která měla být poškozenému způsobena. Uvádí, že předmětné koncepty smluv nebyly nikdy podepsány ani použity, neboť návrh na vydání předběžného opatření, jehož byly přílohou, byl zamítnut. Druhou námitkou je pak námitka, v rámci níž zpochybňuje, že její jednání nedosahovalo nutné míry společenské škodlivosti.
K námitce způsobení jiné újmy lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který v bodě 29. vyložil, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněná svým jednáním způsobila poškozenému jinou újmu. Jinou újmou se rozumí různé nehmotné a penězi těžko ocenitelné ztráty způsobené v důsledku jednání obviněného (ve smyslu odst. 1 §230 tr. zákoníku). V projednávané věci touto újmou bylo znemožnění či výrazné znesnadnění nakládání s nemovitým majetkem poškozeného, neboť z důvodu předložení konceptů smluv bylo na jejich podkladě vydáno předběžné opatření, kterým bylo, byť dočasně, neboť druhé předběžné opatření bylo zrušeno, poškozenému znemožněno nakládat se svým podílem. Skutečnost, že návrh byl nakonec zamítnut, nezbavuje jednání obviněné nutné míry společenské škodlivosti, neboť ke vzniku jiné újmy nemusí dojít, postačí, že pachatel jedná v tomto úmyslu.
Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118). Případné porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů.
Obviněná získala neoprávněně přístup k počítačovému systému poškozeného, využila přístupu k tam uloženým datům a tyto následně uplatnila vůči osobě poškozeného. Jednalo se o období více než dvou měsíců a ze strany obviněné došlo k 74 neoprávněným přístupům na soukromý e-mail poškozeného. Obviněná je navíc osobou práva velmi znalou a závadnosti takového jednání si musela být vědoma.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal námitky obviněné neopodstatněnými.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí napadeného dovoláním i řízení, které mu předcházelo, posuzuje Nejvyšší soud podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě, kdy bylo konáno řízení, které mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti a nové důkazy nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem obnovy řízení (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Přitom skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. Nelze tedy přihlížet k „novým skutečnostem“, které obviněná prezentuje prostřednictvím dopisu sepsaného R. K., adresovaným České advokátní komoře, který byl obviněnou předložen spolu s podaným dovoláním. Ze skutečností tam uvedených nemůže Nejvyšší soud vycházet, a v dané fázi řízení k nim ani jakkoli přihlížet.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu