ECLI:CZ:US:2019:3.US.1693.19.1
sp. zn. III. ÚS 1693/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jana Tauera a Davida Lerbletiera, obou zastoupených JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 53 Co 380/2018-329, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Martina Láníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") I. výrokem rozsudku ze dne 14. 3. 2019 č. j. 53 Co 380/2018-329 potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 8. 2018 č. j. 31 C 18/2015-262, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastník řízení (žalobce) domáhal po stěžovatelích (žalovaných) zaplacení částky ve výši 1 143 146,80 Kč s příslušenstvím; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 373 014,56 Kč (oproti původně přiznané částce 400 171,20 Kč). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel z toho, že právo vedlejšího účastníka řízení se promlčelo ke dni 1. 1. 2017 a již po tomto datu bylo plně na stěžovatelích, aby svoji obranu náležitě uplatnili, pročež další vedení sporu nebylo z hlediska vynakládání nákladů účelné. Stěžovatelé přitom námitku promlčení uplatnili až v průběhu druhého odvolacího řízení (bezprostředně před konáním jednání městského soudu v březnu 2019). Městský soud uzavřel, že veškeré náklady, které stěžovatelé vynaložili po jednání městského soudu (v prvním odvolacím řízení) v listopadu 2017 (po vydání usnesení městského soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 53 Co 184/2017-209, jímž byl předchozí částečně vyhovující rozsudek obvodního soudu ze dne 27. 10. 2016 č. j. 31 C 18/20156-155 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), tak nelze považovat za účelně vynaložené.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Nejprve se věnují průběhu dosavadního řízení a rekapitulují obsah v něm vydaných rozhodnutí. Nesouhlasí s úvahou městského soudu o neúčelnosti vynaložených nákladů, resp. se závěrem městského soudu, že kdyby dříve vznesli námitku promlčení, mohlo samotné řízení skončit také dříve. Podle stěžovatelů jim nelze klást k tíži, že v průběhu řízení neuplatnili najednou všechny svoje námitky a nelze je trestat za to, že vykonali svá procesní práva. Poukazují na to, že i kdyby námitku promlčení nevznesli, městský soud by velmi pravděpodobně rozhodl stejně a za dané situace by jim náhrada nákladů řízení byla přiznána v plné výši. Podle názoru stěžovatelů měl městský soud použít bez dalšího §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a nezabývat se účelností vynaložených nákladů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, čehož jsou si stěžovatelé dobře vědomi, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné.
9. Ústavní soud dále připomíná, že již v dřívějších rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1236/07 (N 165/47 SbNU 179) nebo nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75)] prezentoval názory, že je vždy třeba zvažovat širší souvislosti a o nákladech řízení nerozhodovat pouze mechanicky, neboť mají být logickým vyústěním celého procesu. Rovněž lze poukázat na závěry Ústavního soudu obsažené v řadě jeho rozhodnutí (např. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11), kde Ústavní soud konstatoval, že občanský soudní řád ponechává otázku nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu. Jestliže pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup dle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
10. Městský soud postavil svoje rozhodnutí na úvaze, že náklady vynaložené stěžovateli po jeho prvním rozhodnutí ve věci, kdy již byl nárok vedlejšího účastníka řízení promlčen, nebyly ze strany stěžovatelů účelně vynaloženými náklady. Ústavní soud poukazuje na to, že úspěšný účastník má nepochybně právo na náhradu nákladů řízení, které mu v průběhu řízení vznikly, ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoli nákladů, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V situaci, kdy stěžovatelé vznesli námitku promlčení až v průběhu druhého odvolacího řízení (bezprostředně před konáním jednání městského soudu) a městský soud dospěl k závěru o neúčelnosti části vynaložených nákladů (za druhé odvolací řízení), byl tento závěr výsledkem jeho celkového zhodnocení věci, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Rozhodnutí městského soudu bylo i dostatečně (z pohledu požadavků vyplývajících z práva na soudní ochranu) odůvodněno, a proto Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu