ECLI:CZ:US:2019:3.US.1798.19.1
sp. zn. III. ÚS 1798/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 sp. zn. 3 Tdo 1564/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2018 sp. zn. 4 To 10/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017 sp. zn. 43 T 5/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pro skutky I. až XIII.). Za to stěžovatele podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest vyměřený v jednom stu denních sazbách ve výši jeden tisíc pět set korun, tj. v celkové výměře sto padesát tisíc korun. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Tímto rozsudkem městský soud rozhodl rovněž o vině a trestu u spoluobviněných.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu ohledně něj a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že ho podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil peněžitý trest vyměřený v jednom stu denních sazbách ve výši jeden tisíc pět set korun, tj. v celkové výměře sto padesát tisíc korun. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Vrchní soud rozhodl též o odvoláních spoluobviněných.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl; rozhodl rovněž o dovolání spoluobviněného.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud ani vrchní soud ve svých rozsudcích neobjasnily, jakým konkrétním jednáním se měl zúčastnit na spolupachatelství trestného činu. Neexistuje žádné skutkové zjištění o konkrétním jednání, které by bylo možno označit za naplnění některého nebo všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zejména z rozsudků nelze zjistit, jak měl banku uvádět v omyl. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením jednotlivých svědeckých výpovědí ani s dalšími skutkovými zjištěními soudů. Vůči svědkům D. a J. poukazuje, že nejsou trestně stíháni, přesto vrchní soud učinil závěr, že stěžovatel spáchal trestný čin s nimi ve spolupachatelství. Soudy ho odsoudily za jednání spáchané jinými osobami, přičemž dovodily trestní odpovědnost pouze na základě jeho postavení jednatele a společníka v obchodní společnosti X, aniž by prokazatelně znal subjekty, se kterými společnost obchodovala a podmínky jednotlivých obchodů. Fakticky soudy dovodily objektivní trestní odpovědnost jednatele za trestnou činnost spáchanou jím vedenou obchodní společností nebo jejími zaměstnanci. Jestliže v závěrech vrchního soudu převažovala argumentace vědomostí stěžovatele o fiktivnosti obchodů, oponuje, že samotná vědomost o tom, že jiný páchá trestnou činnost, ke spáchání trestného činu ve spolupachatelství stačit nemůže (ledaže by mělo jít o neoznámení nebo nepřekažení trestného činu). Vyžaduje se jednání spolupachatele, nikoliv jeho pouhá vědomost. Z rozhodnutí obecných soudů nelze zjistit, jakými konkrétními důkazy je podepřen závěr o "vědomosti" stěžovatele o fiktivnosti posuzovaných transakcí, nebo dokonce o tom, že tyto transakce byly prováděny na podkladě dohody stěžovatele s kýmkoliv dalším.
6. Stěžovatel nemůže být v souladu s právním řádem trestně postihován ani za to, že proti popisovaným účelovým obchodům nezakročil, jelikož trestný čin podvodu lze spáchat jen pozitivně omisivním způsobem. V dané souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že nepodepsal jedinou fakturu v posuzovaných transakcích a tyto faktury ani nepředkládal bance, což činila svědkyně J., obchody s třetími subjekty ani nevyjednal. Právní závěry městského soudu a vrchního soudu jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, s principy spravedlnosti i s jeho právem na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se skutek skutečně stal tak, jak je popsáno v obžalobě.
7. Dvě soudkyně, JUDr. Lenka Konopová a JUDr. Hana Kárová, jako členky senátu 4 To vrchního soudu, který ve věci rozhodoval v odvolacím řízení, byly ve věci podjaté. Podjatost stěžovatel spojuje se skutečností, že vrchní soud z podnětu odvolání státního zástupce zrušil usnesením ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 4 To 45/2016 původní zprošťující rozsudek městského soudu, aniž by v odvolacím řízení bylo provedeno jakékoliv dokazování. Z odůvodnění tohoto usnesení vrchního soudu lze dovodit jasnou tendenci nasměrovat městský soud k odsuzujícímu rozsudku. Námitku podjatosti vznesl dne 21. 6. 2018, vrchní soud jí nicméně nevyhověl. Jeho stížnost zamítl i Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 11 Tvo 16/2018, přičemž postupoval podle stěžovatele výrazně formalisticky.
8. Vrchní soud rozhodl o trestu za nezměněného výroku o vině rozsudku městského soudu, přestože v řízení před městským soudem došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a vadnému hmotněprávnímu posouzení, a (jak bylo uvedeno) ve věci ve druhém stupni rozhodl vyloučený orgán.
9. Trest stěžovatel považuje za nepřiměřený a krutý, rovněž se zřetelem k občanskoprávním důsledkům předmětné věci. Občanskoprávní základ by podle stěžovatele měl být zohledněn i v rovině subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
10. Nejvyšší soud, dovozuje dále stěžovatel, se vypořádal s jeho obsáhlou dovolací argumentací jen velmi povrchně, řadu podstatných argumentů (včetně kupříkladu namítané obecnosti skutku) zcela pominul a hmotněprávní argumentaci obhájce označil svévolně za argumentaci skutkovou a do dovolacího řízení nepatřící. Kromě toho zcela přehlédl doplňkové argumenty obhájce stěžovatele, obsažené v jeho replice k vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
11. Závěrem se stěžovatel vyslovuje, že v jeho případě došlo k porušení nejvýznamnějších zásad trestního práva, a to individuální trestní odpovědnosti a odpovědnosti za zavinění.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje v těchto intencích nepřehlednost a nesrozumitelnost skutkové věty rozsudku městského soudu (danou zejména "nadužíváním" množného čísla).
13. Ve druhém doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), zapovídající "automatické" převzetí právního názoru a pokynů odvolacího soudu soudem nalézacím. Tento nález podle stěžovatele podporuje jeho dosavadní argumentaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
19. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
20. Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18, který se - jak bylo konstatováno výše - zabývá převzetím právního názoru a pokynů odvolacího soudu soudem nalézacím. Ústavní soud však náhled stěžovatele nesdílí.
21. Ústavní soud se obeznámil s obsahem kasačního usnesení vrchního soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 4 To 45/2016 (založeného ve spisu sp. zn. III. ÚS 3535/18) a dospěl k závěru, že namítaný rozpor s uvedeným nálezem není dán. Vrchní soud citovaným usnesením částečně zrušil rozsudek městského soudu ze dne 12. 2. 2016 sp. zn. 43 T 5/2015, mimo jiné i ve zprošťujícím výroku ve vztahu ke stěžovateli, a to pro významné nedostatky v procesu dokazování, které blíže vymezil. Jednak považoval dokazování za neúplné, jednak hodnocení některých provedených důkazů za nelogické a v podstatě nesrozumitelné, když nebyly odstraněny rozpory mezi jednotlivými výpověďmi a nebylo tak patrno, na základě jakých skutečností soud dospěl ke zjištěnému skutkovému stavu. Vrchní soud v tomto usnesení poukázal na jednotlivé vady rozsudku městského soudu a uvedl, v čem konkrétně je spatřuje. Vrchní soud označil dokazování za nedostatečné a poukázal na rozpory mezi jednotlivými důkazy, přičemž nezaujal jiné stanovisko k hodnocení důkazů ani nenařídil městskému soudu, jak má důkazy hodnotit. Stěžovatelův odkaz na výše uvedený nález Ústavního soudu proto v jeho věci není výstižný.
22. Ze shodných důvodů je vypořádána též argumentace stěžovatele týkající se pochybností o nepodjatosti rozhodujícího senátu vrchního soudu, která se měla odvíjet právě ze zmiňovaného zrušovacího usnesení.
23. Další stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
24. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
25. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
26. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
27. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit především argumentací, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o fiktivnosti posuzovaných transakcí, nebo dokonce o tom, že tyto transakce byly prováděny na podkladě dohody stěžovatele s kýmkoliv dalším.
28. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
29. Závěr o stěžovatelově vině je založen na výpovědi řady svědků, spoluobviněných i listinných důkazech. Soudy vzaly za prokázané, že byl jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti X., a že po celou dobu až do převodu polečnosti aktivně jednal způsobem odpovídajícím jeho postavení, podepsal smlouvu o faktoringu s obchodní společností Raiffeisenbank, a. s., podmínky faktoringové smlouvy znal, byla s ním konzultována praxe vzájemné fakturace s odběrateli, na jejímž podkladě nebylo bance odběrateli placeno, přičemž předmětné obchodní transakce byly prováděny za účelem získání chybějících finančních prostředků od banky a některé obchodní transakce probíhaly pouze fiktivně. Stěžovatel byl dle zjištění soudů již počátkem roku 2012 při jednáních v bance upozorňován na vysoké množství případů, v nichž odběratelé odmítli bance platit s odůvodněním, že mají vůči obchodní společnosti X, pohledávku. Jak soudy konstatovaly, "rukami" stěžovatele procházely rovněž veškeré faktury vystavené obchodní společností X.
30. Stěžovatel dále uplatnil výhrady k právní kvalifikaci (zejména otázka spolupachatelství, jednání či zavinění), které však konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. Ústavní soud neshledal v této rovině jejich pochybení, a to ani ve stěžovatelem zdůrazňované námitce, že jeho odsouzení má povahu objektivní trestní odpovědnosti.
31. Ani použití množného čísla v případě jednání označených obviněných (daného zde neobjasněním některých dílčích aspektů vzájemných vazeb či domluv) v popisu skutku nemůže být bez dalšího důvodem pro konstatování neviny některého z nich; o porušení zásady individuální odpovědnosti fyzické osoby v posuzovaném případě nejde.
32. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných skutkových okolností trestného činu, pro který byl odsouzen, a rozhodně nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik neobvyklý, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
33. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (čl. 90 věta druhá Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala, a to ani se zřetelem k občanskoprávním důsledkům předmětné věci.
34. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
35. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
36. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu