ECLI:CZ:US:2019:3.US.1824.18.1
sp. zn. III. ÚS 1824/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 sp. zn. 5 Tdo 939/2017, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 sp. zn. 44 To 55/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2016 sp. zn. 67 T 71/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, jmenovitě jeho práva na ochranu osobní svobody a zákonné trestní stíhání podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva být považován za nevinného, dokud jeho vina nebude vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu, a z toho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a spoluobviněného M. V. (dále jen "spoluobviněný") uznal vinnými přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a f) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stěžovateli za tyto trestné činy podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále stěžovateli podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), obvodní soud stěžovateli a spoluobviněnému uložil povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "poškozená"), majetkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele a spoluobviněného Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. řádu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že spoluobviněného uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a) a b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a stěžovatele uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a) a b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a f) tr. zákoníku. Městský soud stěžovatele za tyto trestné činy odsoudil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále stěžovateli podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku, na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost, aby uhradil poškozené majetkovou škodu ve výši 4 500 000 Kč.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dále podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu z podnětu dovolání spoluobviněného a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch spoluobviněného zrušil rozsudek městského soudu, a to v části týkající se spoluobviněného, podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nenaplnil subjektivní stránku skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen, neboť u něj chybí zavinění ve formě úmyslu a od začátku řízení bylo sporné, jakým jednáním měl trestné činy spáchat. Napadená rozhodnutí tudíž podle stěžovatele trpí vadnou právní kvalifikací. Stěžovatel dovozuje, že v řízení byly předmětem dokazování zejména tři okruhy sporných skutečností, jmenovitě zda stanovy občanského sdružení European Medicine Association, o. s. (nyní spolku European Medicine Association, z. s., dále jen "EMA") skutečně trpěly vadami bránícími schválení dotace, zda o těchto vadách věděl a zda ze zjištěných okolností vyplývá jeho úmysl k neoprávněnému vyplacení dotace EMA.
6. Stěžovatel se vymezuje proti skutkovým závěrům soudů týkajícím se nakládání se žádostí EMA. Zdůrazňuje, že žádosti nepřezkoumával a ani formálně přezkoumávat nemohl, neměl na starosti jejich vyřazování, nesplňovaly-li základní předpoklady vypsané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT"), tato činnost byla v kompetenci referentů odboru sportu. Stěžovatel poukazuje na to, že k žádosti o dotaci a k občanskému sdružení EMA neměl žádný specifický vztah, neměl tedy žádný zájem na schválení a vyplacení dotace. Soudy nezjistily jakoukoli pohnutku k pomoci stěžovatele ve prospěch EMA, což má nezastupitelný význam pro závěr o existenci jeho úmyslu ve vztahu k jednání kladenému mu za vinu a jeho následku v podobě vzniku neoprávněného prospěchu na straně jedné a škody na straně druhé.
7. Soudy založily trestní odpovědnost pouze na jeho údajně nestandardním chování, kdy sám doručil žádost EMA na pracoviště MŠMT. Nebylo však zjištěno, že by stěžovatel ovlivnil nebo mohl ovlivnit skutečnost, zda a kdy bude žádost o dotaci ze strany EMA vypracována, ani to, že stěžovatel za MŠMT jednal se zástupci EMA.
8. Jediným nedostatkem žádosti občanského sdružení EMA byly předložené stanovy, avšak uvedená vada byla odstraněna jejich následnou změnou. V rozhodné době podání žádosti i v okamžiku schválení dotace, byly požadavky na obsah stanov EMA, tj. zakotvení sportovní činnosti, objektivně splněny (dle městského soudu však šlo o změnu účelovou, o čemž nicméně stěžovatel dle svého tvrzení nemohl vědět). Navíc se tímto nedostatkem vyznačovaly stanovy též dalších občanských sdružení žádajících o přidělení dotace, aniž by odtud byly vyvozeny jim nepříznivé důsledky. Stěžovatel též polemizuje se závěry soudů ohledně splnění podmínky celorepublikové působnosti občanského sdružení. Nebylo povinností stěžovatele ve funkci náměstka ministra přezkoumat žádost EMA o dotaci a její přílohy (nebo jiné žádosti o dotace), resp. žádost při nesplnění základních předpokladů pro přidělení dotace vyřazovat. Stěžovatel tak nemohl při této své činnosti tvrzené nedostatky žádosti EMA a jejích příloh zjistit a pro tyto nedostatky žádost vyřadit. Na ostatní vady bránící schválení a vyplacení dotace ostatně stěžovatel nebyl upozorněn. Městský soud stěžovatelovu vědomost o těchto diskrepancích dovozoval pouze z jeho pracovní funkce. Kupříkladu "nulové" příjmy a výdaje EMA postrádají podle stěžovatele vypovídací hodnotu. Soudy dovozované nedostatky měly být zohledněny až v dalších fázích schvalovacího procesu. Soudy nerozlišovaly odpovědnost obviněných od odpovědnosti žadatelů o dotace a tvrzenou a v trestním řízení ex post zjištěnou nesprávnost v žádosti uváděných údajů následně přičetly k tíži a odpovědnosti stěžovatele. Nevzaly přitom v potaz ani možnost doplnění či opravení žádosti.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil tím, že nedocenil význam jeho výhrad k vadám provedeného dokazování, učiněných skutkových závěrů a právního posouzení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o rozsudek obvodního soudu, který zrušil městský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud tudíž následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; jeho deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané činností patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu při nalézání práva vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
21. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry stran naplnění znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným. Avšak takové excesy v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
23. Stěžovatel předestírá podrobnou polemiku se závěry obecných soudů k obsahu stanov EMU a jednotlivých fází rozhodování o schválení požadované dotace, avšak tím nevyvrací skutečnost, že EMU nebylo nestátní a neziskovou organizací s celostátní působností a neorganizovalo pravidelnou organizovanou sportovní činnost, pročež nesplňovalo požadavky Zásad programu V - organizace sportu evidovaných u MŠMT pod čj. 21 459/2011-50_P-5 (podpora z tohoto programu byla zaměřena na plnění sportovní, organizační a obsahové činnosti jednotlivých nestátních a neziskových organizací s celorepublikovou působností, které mají ve svých stanovách hlavní předmět činnosti realizaci sportovní činnosti), a vyplacením dotace získalo občanské sdružení EMA neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, čímž způsobil poškozené konkretizovanou škodu, přičemž při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace schválena nebyla.
24. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nevymezuje vůči výpovědi svědkyně J. Ž., která u hlavního líčení uvedla, že "do kanceláře" přišel i stěžovatel, že se ho ptala, co s žádostí "budou dělat", on vzal žádost do ruky, podíval se na ni, vrátil ji svědkyni a řekl jí, že "to má udělat na jeho zodpovědnost", tzn. "vyřídit, udělat rozhodnutí a poslat peníze". Obhájce stěžovatele, obhájce spoluobviněného i předsedkyně senátu obvodního soudu kladli svědkyni následně dotazy, v návaznosti na něž tato svědkyně doslovně uvedla, že stěžovatel řekl, aby žádost o dotaci zpracovala "na jeho zodpovědnost".
25. Stěžovatel ani nevysvětlil, jakým způsobem a z jakých důvodů byl účasten na doručení žádosti EMA na MŠMT.
26. V širších souvislostech dlužno připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") upozorňuje, že na jedné straně je neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho rozhodnutí nevypovídat, avšak současně toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení z jeho strany (srov. rozsudky ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, ze dne 6. 6. 2000 ve věci Averill v. Spojené království, stížnost č. 36408/97, a ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96). Jakkoli platí, že stěžovatel v trestním řízení vypovídal, k výše uvedeným otázkám podle soudů udržitelnou obhajobu nepředestřel.
27. V době podání žádosti podle zjištění soudů nebyly sportovní činnosti zakotveny ve stanovách EMA, teprve následně došlo ke změně. Soudy dále dospěly k závěru, že uvedené občanské sdružení mělo členy pouze formálně a "působilo jaksi virtuálně". Městský soud právě na tyto okolnosti položil důraz a není důvod oponovat ani jeho relativizaci významu kritéria "celorepublikové působnosti" žadatele.
28. Nejvyšší soud se výstižně vypořádal též s výtkou týkající se zásady zákazu reformace in peius v souvislosti s rozhodnutím městského soudu, který spoluobviněnému neuložil povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně se stěžovatelem. Stěžovateli jsou k dispozici prostředky občanského práva, přičemž je na něm, aby dokázal, že spoluobviněný, aniž by mu byla v trestním řízení uložena povinnost k náhradě škody, za vzniklou škodu spoluodpovídá.
29. Nejvyšší soud se též velmi podrobně a s citacemi celé řady odborných pramenů zabýval problematikou zavinění, přičemž na jeho argumentaci a z ní se podávající závěry postačuje odkázat. Nejvyšší soud konstatoval, že věděl-li stěžovatel, že předmětná dotace bude vyplacena subjektu, který nesplňoval podmínky pro její udělení, přesto podnikl všechny kroky k tomu, aby mu dotace byla vyplacena, ač při jejich řádném postupu by k tomu nedošlo, musel nutně vědět, že tím příjemci dotace opatří neoprávněný prospěch a současně způsobí škodu jinému subjektu (poškozené). Při takovém skutkovém závěru je možno uvažovat jen o úmyslu přímém.
30. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace stěžovatelova dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
31. Dlužno konstatovat, že i když právo podat opravný prostředek podléhá zákonným podmínkám, podle judikatury ESLP se soudy musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Postup soudů České republiky byl přitom v minulosti opakovaně podroben kritice ESLP z důvodu nadměrného formalismu při aplikaci formálních podmínek pro zahájení řízení před soudem, tedy v otázce přístupu k soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, a rozsudek ze dne 13. 10. 2011 ve věci Janýr a ostatní v. Česká republika, stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10), k tomu i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/12). Doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu, a tedy i k vytváření neústavních překážek bránících přístupu k soudům [srov. např. nález ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135)]. V takových případech jde o porušení základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 22. 6. 1999 sp. zn. II. ÚS 217/98 (N 95/14 SbNU 283)]. Tuto diskrepanci nicméně Ústavní soud neshledal a usnesení Nejvyššího soudu považuje za zcela předvídatelné.
32. A konečně, z §48 zákona o Ústavním soudu, jenž upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno na skutečnosti ověřující stěžovatelova tvrzení o újmě na základních právech a svobodách, zatímco k dokazování sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž de facto směřují stěžovatelem vznesené návrhy na doplnění dokazování, zejména v doplnění ústavní stížnosti) je použít nelze. Svými důkazními návrhy se stěžovatel (jakkoli je formálně spojuje právě s doložením zásahu do ústavně zaručených práv a svobod) v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem obecným soudům (zejména nalézacímu soudu a odvolacímu soudu), a tedy ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací
činnosti.
33. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
34. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku obvodního soudu, který již zrušil městský soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu