ECLI:CZ:US:2019:3.US.1836.18.2
sp. zn. III. ÚS 1836/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, a ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, substitučně zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 sp. zn. 7 Tdo 970/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017 sp. zn. 7 To 119/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2016 sp. zn. 2 T 44/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 1836/18 a III. ÚS 1917/18 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 23. 10. 2018 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nadepsaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byli uznáni vinnými obvinění J. A. a M. F. jako spolupachatelé podle §23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v bodě 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, stěžovatel P. B. v bodě 1) jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, v bodě 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku a stěžovatel M. B. v bodě 1) jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Obviněný J. A. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za trestnou činnost shora uvedenou a dále za trestnou činnost, pro kterou byl potrestán rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 4 T 8/2015 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 2 T 19/2014 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně J. A. zrušen ve výroku o trestu rozsudek městského soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 4 T 8/2015 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 2 To 103/2015 a trestní příkaz obvodního soudu ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 2 T 19/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. F. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelných zbraní ve výměře deseti let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Stěžovatel P. B. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Stěžovatel M. B. byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byli všichni obvinění uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. Z. částku 175 000 Kč.
3. Vrchní soud nadepsaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněných J. A. a M. F. a státního zástupce napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu u obviněných J. A. a P. B. a ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u obviněného M. F. Podle §259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud znovu rozhodl tak, že obviněný J. A. se odsuzuje podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za trestnou činnost uvedenou v napadeném rozsudku a dále za trestnou činnost, pro kterou byl potrestán rozsudkem městského soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 4 T 8/2015 a trestním příkazem obvodního soudu ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 2 T 19/2014 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ohledně J. A. zrušil výrok o trestu v rozsudku městského soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 4 T 8/2015 ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 2 To 103/2015 a v trestním příkazu obvodního soudu ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 2 T 19/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. F. byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel P. B. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků a šesti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku stěžovateli P. B. uložil trest propadnutí majetku a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Vrchní soud podle §256 tr. řádu odvolání stěžovatelů P. B. a M. B. a státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. F. zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a dovolání stěžovatele P. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatel P. B. v ústavní stížnosti [kterou se nevymezuje proti výroku o vině v bodech sub 3) a 4)] namítá porušení svých základních lidských práv, extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, porušení principu presumpce neviny a nedodržení zásady in dubio pro reo. Řízení podle něj mělo rysy odepření spravedlnosti, vrchní soud nereagoval na vytýkané závažné vady řízení, neprovedl zásadní navržené důkazy a protokoly o hlavním líčení neodpovídají skutečnému průběhu dokazování. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení nelze vést formalisticky s cílem dosáhnout odsouzení podezřelého jen z toho důvodu, že se zprvu zdánlivě nabízí jako jediná potenciálně trestně odpovědná osoba.
6. Stěžovatel P. B. vytýká, že soudy neprovedly jím navržené důkazy. Uvádí, že jeho podíl na vraždě soudy dovodily z výpovědi obviněného J. A., zatímco obviněný M. F. předmětná sdělení pouze potvrzoval s tím, že je získal od obviněného J. A Obhajoba jmenovaného stěžovatele se tudíž soustředila k doložení nevěrohodnosti obviněného J. A.
7. Již v průběhu hlavního líčení navrhl také provedení domovní prohlídky u obviněného J. A. za účelem nalezení fotoaparátu, kterým měl J. A. pořídit po vraždě fotografie oběti a který mu měl jako důkaz vydat oproti penězům. Pořízení fotografie se sice podává také z výpovědi obviněného M. F., on to ale popírá, a z podaného vysvětlení J. V. vyplývá, že viděl fotoaparát s fotografií oběti ještě s časovým odstupem u obviněného J. A., není ale schopen uvést kdy.
8. Nevyhověly pak ani jeho návrhu na provedení dokazování všemi výpověďmi, včetně podaných vysvětlení, obviněných J. A. a M. F., kterými chtěl poukázat na rozpory v nich, a zpochybnit tak věrohodnost výpovědí J. A., a ač šlo o úřední záznamy o podaných vysvětleních, soud se na možný souhlas stran s jejich čtením ani nedotázal, což nevzal v potaz ani Nejvyšší soud. Podle stěžovatele soudy uplatnily výklad procesní úpravy znemožňující mu obhajobu.
9. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory mezi výpovědí obviněného J. A. a dalšími důkazy. Soudy podle něj bagatelizovaly nesrovnalosti o jeho úloze v trestné činnosti, zejména předání peněž a převzetí fotoaparátu se snímkem poškozeného J. Z. Upozorňuje též na psychologický posudek, z něhož vyplývá nevěrohodnost obviněného J. A.
10. Stěžovatel P. B. zpochybňuje také řádné provedení rekognice in natura, při které obviněný J. A. poznal stěžovatele M. B. Namítá, že po ukončení přípravy rekognice obviněný J. A. odešel z výslechové místnosti s jedním policistou, který mu tak mohl sdělit číslo, pod kterým byl stěžovatel M. B. zařazen. Protože o průběhu rekognice nebyl pořízen videozáznam, navrhl k prověření této vady výslech rekognici přítomné nezúčastněné osoby L. Š., krajský soud tomu nevyhověl, ale byla-li by prokázána tato vada umožňující manipulaci při rekognici, byla by v rámci volného hodnocení důkazů narušena i důvěra v první rekognici podle fotografií, která je podle stěžovatele k manipulaci ještě náchylnější, když nic nebrání tomu, aby byl obviněný před zahájením rekognice seznámen s fotografiemi.
11. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem stěžovatel P. B. spatřuje také v tom, že z žádného důkazu nevyplývá, že by se podílel na organizování převozu poškozeného do České republiky (podle tohoto stěžovatele neexistuje jediný důkaz o uvedeném převozu s jeho účastí, natožpak za pomoci "neustanovených osob") a setkal se s dvěma neustanovenými osobami na parkovišti nákupního centra Tesco v Brně či u Brna. Tento jeho názor co do správnosti potvrdil i vrchní soud, ale uvedené ničím nepodložené skutkové zjištění v rozsudku ponechal. Oporu v provedeném dokazování pak nemá ani přiklonění se soudů k výpovědi obviněného J. A. s tím, že je v základu neměnná. Jeho výpovědi se ale v čase měnily, trpí rozpory a předchozí verze jsou obsaženy v jeho podaných vysvětleních, avšak soudy je jako důkaz nepřečetly.
12. Stěžovatel P. B. má za to, že nastal extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a obsahem spisu. Konkrétně uplatňuje námitky o nesouladu obsahu protokolů o hlavním líčení s audiozáznamem jeho průběhu, cituje z protokolů konkrétní části zachycující výpovědi obviněných, které neodpovídají audiozáznamu z hlavního líčení, a namítá, že se tak zcela mění smysl výpovědí, někdy v pravý opak, chybí podstatné části výpovědí nebo otázky obhájců i odpovědi na ně. Rozsudek krajského soudu tak podle stěžovatele P. B. vykazuje zásadní rozpory se skutečným obsahem dokazování, a je proto nepřezkoumatelný. Například podle protokolu o hlavním líčení dne 19. 9. 2016 měl ohledně setkání na benzínové stanici OMV uvést, že mu o ní řekl obviněný J. A. a on tam nikdy předtím nebyl, ale z audiozáznamu je zřejmé, že uvedl pravý opak, tedy že obviněný J. A. tam nikdy nebyl. Dále poukazuje na výpověď stěžovatele M. B. v hlavním líčení dne 1. 9. 2016, ve které tento reagoval na tvrzení obviněného J. A., že bankovky 500 Euro pocházejí od něj; zatímco podle protokolu o hlavním líčení měl M. B. uvést, že takovou bankovku na Slovensku nikde v bance nedostane, ale ve skutečnosti podle audiozáznamu stěžovatel M. B. vypověděl, že na Slovensku nikde jinde, než v bance takovou bankovku nedostane. V souvislosti s výpovědí obviněného J. A., že stěžovatele M. B. viděl dvakrát a podruhé to bylo v bytě stěžovatele P. B. v P., podrobně cituje obsah odpovědí obviněného J. A. na otázky obhájce obviněného M. B., jak jsou zaznamenány v protokolu o hlavním líčení a poukazuje na odlišnosti a chybějící části o umístění bytu (poloha, patro, výtah), chybějící námitky obhájce nebo nezaprotokolování vyjádření předsedy senátu k otázkám obhájce, které pak nepřipustil s tím, že s projednávanou věcí nesouvisí. K námitce tzv. opomenutých důkazů navržených podáním ze dne 27. 2. 2017 (jeden den před veřejným zasedáním vrchního soudu), pak stěžovatel P. B. uvádí, že na podporu své obhajoby navrhl vrchnímu soudu jako důkaz obžalobu a také připojení celého souvisejícího trestního spisu na obviněného J. A., projednávanou městským soudem (VZV 9/2014-2188), která se týká stíhání tohoto obviněného ve věci "vytunelování" Metropolitního spořitelního družstva v letech 2012 až 2013, tedy v úzké časové návaznosti na zločin vraždy v této věci.
13. Nejvyšší soud podle stěžovatele P. B. odmítl dovolání na základě jen obecné, paušalizované, nekonkrétní a nemeritorní argumentace, přičemž rozdělil jeden dovolací důvod na několik prvků, s nimiž se vypořádal samostatně, aniž by vzal v potaz, že podstatou argumentace obsažené v dovolání bylo namítané "zjištění skutku" v rozporu se základními právy.
14. Stěžovatel P. B. v doplnění ústavní stížnosti připomenul a zdůraznil, že porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že protokoly z hlavních líčení jsou v rozporu se zvukovým záznamem a některé zvukově zaznamenané momenty hlavního líčení nejsou v protokolu obsaženy (argumentace Nejvyššího soudu ohledně dodržení zásady bezprostřednosti je čistě formalistická), v jeho neprospěch byla jednostranně hodnocena výpověď obviněného J. A., která je v podstatě jediným přímým důkazem, jím navržené důkazy byly opomenuty nebo nebyly pro údajnou nadbytečnost provedeny, trestní řízení se nacházelo mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou, rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena vadou extrémního nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním, byla porušena zásada in dubio pro reo, trestní řízení bylo vedeno formalisticky s cílem dosáhnout jeho odsouzení jen proto, že se zprvu zdánlivě nabízí jako jediný potenciální trestně odpovědný subjekt, aniž by byl respektován princip presumpce neviny a zvážena obhajoba.
15. Stěžovatel M. B. ve své ústavní stížnosti (doplněné - stejně jako ústavní stížnost stěžovatele P. B. - o písemnost podrobněji rozebírající jednotlivé výhrady) namítá porušení základních zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. řádu, porušení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu ohledně požadavků na odůvodnění rozsudku, porušení principu in dubio pro reo, zásady presumpce neviny, jakož i porušení práva na soudní ochranu. Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly s extrémními rozpory mezi v řízení provedenými důkazy, neprovedly důkazy navržené k jejich odstranění a zabývaly-li se některými z nich v odůvodnění svých rozhodnutí, stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí. Stěžovatel má za to, že nepřímé důkazy na sebe nenavazují v míře opodstatňující závěr o jeho vině.
16. Stěžovatel M. B. vytýká, že Nejvyšší soud ho neinformoval dostatečným způsobem o složení rozhodujícího senátu 7 Tdo, kdy tyto informace musel čerpat jeho obhájce z webových stránek uvedeného soudního orgánu.
17. Stěžovatel M. B. má za to, že ve věci existují extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, která postrádají obsahovou vazbu na provedené důkazy. Jde podle něj o naprostou důkazní nouzi, kdy neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec. Soudy tyto extrémní rozpory bagatelizovaly a důkazy hodnotily selektivně, přičemž ty, které svědčí v jeho prospěch, "potlačovaly". Nesouhlasí se závěrem soudů, že ho věrohodným a přesvědčivým způsobem usvědčuje obviněný J. A. a soudům vytýká, že se vůbec nevypořádaly s rozpory ve výpovědi jmenovaného. Konkrétně poukazuje na rozpor ohledně popisu jeho postavy, rozpor v časové ose ohledně uvádění a zjištění jeho jména, když nejprve J. A. uvedl, že šlo o Slováka, pak následně ve vysvětlení dne 8. 12. 2016 a při výslechu dne 9. 12. 2016 J. A. uvedl, že se půl roku po vraždě od stěžovatele P. B. v jeho bytě dozvěděl, že se jmenuje M., ale při rekognici v dubnu 2016 uvedl, že mu toto jméno řekl stěžovatel P. B. již při setkání v B.
18. V souvislosti s hodnocením věrohodnosti obviněného J. A. stěžovatel M. B. poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle kterého má J. A. nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým prospěchem, jeho věrohodnost je podstatně snížená, a navíc jde o osobu soustavně páchající trestnou činnost. Dále namítá rozpor v označení a identifikaci vozidla použitého k dopravě na schůzku v B. (nejprve Mercedesem stěžovatele P. B., později jeho firemním vozidlem Škoda Superb), rozpor ohledně registrační značky vozidla, které na schůzku do B. mělo přijet ze Slovenska (v přípravném řízení J. A. uváděl registrační značku začínající písmeny BB, což odpovídá Banské Bystrici, později v hlavním líčení pouze písmeno B - Bratislava), rozpor ohledně setkání v B. a jeho identifikace při tomto setkání, kdy sice stěžovatelé P. B. a M. B. i obviněný J. A. shodně potvrzují, že se toto setkání v B. uskutečnilo, ale pouze J. A. tvrdí, že stěžovatele M. B. na schůzce viděl, nikoliv však poznal. Možnost, že by jej J. A. viděl, ale popírá jak stěžovatel P. B., tak i on. Poukazuje také na detailní popis jeho obličeje J. A., který ale následně vypověděl, že mu svítilo auto do očí, a tak nepoznal, co měl stěžovatel M. B. za oblečení a v hlavním líčení pak uvedl, že jej neviděl tak dobře, aby detailně viděl, jak vypadá. Stěžovatel M. B. výpověď J. A. ohledně schůzky v B. považuje za nesmyslnou a nepravdivou, nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jej J. A. v B. viděl a poznal, a nemohl jej proto ani identifikovat později při rekognici podle fotografií. Další rozpor pak stěžovatel M. B. namítá k jeho setkání s obviněným J. A. v bytě stěžovatele P. B. v P., ke kterému podle něj nemohlo dojít právě v bytě uváděném obviněným J. A., protože stěžovatel P. B. již v dané době bydlel jinde, než kde mělo dojít k jejich setkání podle J. A. K tomu cituje přepis audiozáznamu části výpovědi obviněného J. A. v hlavním líčení konaném dne 1. 9. 2016, když některé jeho části, které jsou podle něj zásadní, nejsou zachyceny v protokolu o hlavním líčení, a zejména poukazuje na J. A. uváděnou "White sensation párty" v L., která se v době setkání měla konat, tedy dne 25. 5. 2013, kdy ale již stěžovatel P. B. v daném bytě nebydlel. Stěžovatel M. B. vytýká rozpor také ohledně označení vozidla značky Audi a jeho užívání, kdy krajský soud na str. 38 rozsudku uvedl, že podle výpovědi J. A. používal vozidlo Audi A6, ale J. A. vždy hovořil pouze o vozidle Audi A8 a vyplývá to i z výpovědi svědka M. Z. Krajský soud také učinil nesprávný závěr, že toto vozidlo používal on, ale toto vozidlo podle výpovědi svědka M. Z.a ve skutečnosti používal M. G.
19. Stěžovatel M. B. nesouhlasí ani s konstatováním krajského soudu v odůvodnění rozsudku, že je osobou ze slovenského drogového podsvětí, když nikdy nebyl stíhán pro jakoukoliv trestnou činnost, v připojeném vyšetřovacím spise slovenské policie o tom také nejsou žádné indicie a krajský soud se ho účelově, bez opory v konkrétních důkazech, snaží dát do spojitosti s touto činností. S ohledem na uvedené a výpověď svědka M. Z. podle něj v žádném případě nemůže obstát odůvodnění krajského soudu, že se on sháněl po poškozeném J. Z. kvůli jeho dluhu v místě bydliště, a přitom vyhrožoval jemu i jeho rodinným příslušníkům, když bratr poškozeného M. Z. ve své výpovědi jako svědek v hlavním líčení dne 2. 9. 2016 uvedl, že se s informací o takovém dluhu nikdy nesetkal a vyvrátil tak jím předtím uváděné skutečnosti v "zápisnici o výsluchu" svědka ze dne 17. 3. 2016 a následně odmítl vypovídat. Dále poukazuje na rozpor ohledně argumentace krajského soudu na str. 39 rozsudku v souvislosti s bankovkami 500 Euro, kde je rozpor mezi zvukovým záznamem jeho výpovědi a protokolem o hlavním líčení. Stěžovatel M. B. posléze namítá nelogičnosti v odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně jeho tvrzení, že poškozený měl potřebovat počátkem roku 2012 vycestovat ze Slovenska, kdy mu podle soudu v tom ale nic nebránilo, nepotřeboval falešnou identitu a mohl v dané době vycestovat i do Thajska, protože u jeho těla byl nalezen palubní lístek, podle kterého byl v březnu 2012 letecky ve Velké Británii. K tomu stěžovatel M. B. namítá, že neměl-li by poškozený cestovní pas, tak by nemohl do Thajska vycestovat přímo z Velké Británie a z žádného důkazu nevyplývá, že by tento pas měl. Je naopak nepochybné, že do Velké Británie vycestoval jako občan Evropské unie na občanský průkaz, který předložil i při svém ubytování v P. Stěžovatel M. B. obsáhle uvádí i další rozpory ve výpovědi svědka M. Z. v souvislosti s poskytnutím vozidla Škoda Octavia v K. na Slovensku, kdy rozhodně svědkovi toto auto nenechal on, jak uvedl soud, ale jiné osoby, protože on i s M. G. tam přijeli i odjeli vozidlem Audi A8. Stěžovatel M. B. krajskému soudu vytýká také neodůvodnění hodnocení záznamu o podaném oznámení ze dne 21. 11. 2014, který byl jako důkaz proveden v hlavním líčení dne 20. 9. 2016, kdy tento důkaz podle něj svědčí o tom, že poškozenému J. Z. se podařilo někde půjčit částku 30 000 Euro, nutnou na dlouhodobé vycestování do zahraničí a na pokrytí nákladů, které bylo nutné uhradit obviněnému J. A. Muselo jít o půjčku až na sklonku jeho života, když vymáhání částky proběhlo v roce 2014. Stěžovatel M. B. také vytýká krajskému soudu, že se v odůvodnění nevypořádal se skutečností, že z výpovědí L. Z. a M. Z. je zřejmá existence více půjček, a tedy i více dluhů poškozeného J. Z., což podle něj nesporně potvrzuje hodnověrnost výpovědi stěžovatele P. B. a také jeho výpovědi v tom směru, že se vše odehrálo tak, jak to je v této části popisováno obviněným M. F., tedy že prvotním impulzem k vycestování byly skutečně problémy poškozeného J. Z. se "zlými" lidmi a sháněl peníze k vycestování. V souvislosti s tím nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho a stěžovatele P. B. přesvědčivě usvědčuje výpověď obviněného M. F. Podle jeho názoru naopak výpověď tohoto obviněného vyvrací jeho vinu v tom, že by byl objednatelem vraždy poškozeného J. Z., když obviněný M. F. hovořil o známé mafiánské rodině a o dvou bratrech, ale jeho rodina je spořádaná, vzdělaná a netrestaná. Výpověď obviněného M. F. je třeba hodnotit v rámci postavení tohoto obviněného v dané věci, když nepochybně jmenovaný neměl důvod lhát a podporovat právě jeho osobu.
20. Stěžovatel M. B. poukazuje i na další rozpory a nevypořádání se s důkazy, které shledává ve věci mezi obsahem důkazu a odůvodněním rozsudku krajského soudu, a to ohledně záznamu komunikace J. A. s další osobou dne 6. a 7. 11. 2015, ohledně doby, kdy se o objednávce týkající se poškozeného měl dozvědět obviněný J. A., ohledně oznámení Interpolu Praha na č. 1. 1126 slovenského vyšetřovacího spisu nebo na rozpor mezi výpověďmi obviněných J. A. a M. F., zda fotoaparát, kterým byla pořízena fotografie usmrceného poškozeného, měl paměťovou kartu. Dále vytýká rozpory mezi výpovědí obviněného J. A. oproti výpovědím obviněného M. F. a obsahem v hlavním líčení přečteného vysvětlení J. V. ohledně druhu měny, bankovek a výše částek, které měli obdržet po činu od obviněného J. A., na rozpory ohledně toho kdy, kde a za přítomnosti koho mělo dojít k předání této finanční odměny, nebo na rozpory ohledně popisu osoby poškozeného obviněným J. A. spoluobviněnému M. F. v podstatě jako bezdomovce.
21. Oba stěžovatelé přiložili ke svým ústavním stížnostem písemný rozbor, jímž rozvedly svoji skutkovou argumentaci zejména stran výpovědí J. A.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
23. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
24. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
25. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
26. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
27. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04]. Stěžovatelé však nenamítají, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
28. Zadruhé jde o případ tzv. opomenutých důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
29. Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
30. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatelé míní přiblížit kritikou závěrů soudů, podle kterých stěžovatel P. B. na žádost stěžovatele M. B. najal obviněného J. A. k vraždě poškozeného J. Z., nikoli k obstarání jeho inkognito vycestování a pobytu v zahraničí.
31. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádná protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před krajským soudem a vrchním soudem stěžovatelé vznášejí, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány. V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
32. V ústavní stížnosti stěžovatelé opakují totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelé nepřípustně očekávají, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
33. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat nalézací soud. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
34. Namítají-li stěžovatelé vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, když dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 tr. řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musejí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), nález ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
35. S poukazem na výše uvedené lze uvést, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu, resp. §134 tr. řádu, a tudíž nejde o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Sama skutečnost, že stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud (coby soud nalézací) vyhodnotil provedené dokazování, není způsobilá založit takový extrémní rozpor.
36. Obhajoba stěžovatelů směřuje k požadavku, aby soudy uznaly, že obviněný J. A. poškozeného usmrtil "z vlastní iniciativy", za účelem vyššího peněžního zisku nebo v reakci na to, že neobdržel peníze na úhradu nákladů či škod údajně způsobených poškozeným v Thajsku či po jeho návratu z tohoto státu. Uvedenou procesní obranu stěžovatelů však soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podaly v tomto směru celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatelé ústavněprávně relevantním způsobem nevymezují.
37. Soudy konstatovaly, že usmrtil-li by obviněný J. A. poškozeného v rozporu s pokyny stěžovatelů, popudil by tím proti sobě stěžovatele P. B., který tohoto obviněného označil za jednoho ze svých nejlepších kamarádů (není tedy jasné, proč by jím měl být ztotožněn coby návodce zvlášť závažného zločinu lživě; úvahy stěžovatelů naznačující, že mohlo jít o "objednávku" od policejních orgánů, zůstávají situovány v rovině nepodložených spekulací), jakož i osoby ze slovenského podsvětí. O pozici poškozeného v tomto prostředí přitom obviněný J. A. neměl spolehlivé informace, nicméně věděl, že poškozeného "hledají policisté" (Policie Slovenské republiky po něm v inkriminovaném období pátrala v souvislosti s nálezem kokainu v jeho bytě, když jeho výpověď by mohla vést k rozkrytí trestné činnosti dalších osob, které proto měly důvod se jej zbavit jako "nepohodlného svědka"), přičemž pozornost policejních orgánů zaměřená na osobu poškozeného bezpochyby představovala faktor zvyšující riziko odhalení vraždy a jejího pachatele.
38. Stěžovatelé interpretují ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí tak, že soudy založily své závěry pouze na nevěrohodných výpovědích obviněného J. A., jimž obviněný M. F. nekriticky a nepřesvědčivě přitakal.
39. V těchto rozhodnutích se stěžovatelům dostalo výstižného připomenutí, že věrohodnost výpovědi hodnotí soud, nikoliv znalec nebo obviněný. Jakkoli ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vyplynulo, že obviněný J. A. má nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým prospěchem a jeho věrohodnost je podstatně snížená, jde o hodnocení obecné věrohodnosti. Výsledky znaleckého posouzení však nevyznívají ani ve prospěch stěžovatele M. B., u nějž je sice obecná věrohodnost hodnocena jako zachovaná, ale byl u něj zjištěn sklon k agresivním reakcím, méně příznivá je u něj prognóza resocializace a v případě prokázání viny v jeho motivaci pravděpodobně dominovala potřeba odstranit ohrožujícího svědka.
40. V konkrétní rovině, která je pro výsledek řízení určující, soudy pokládaly za podstatné, že pravdivost výpovědi J. A. byla potvrzována výpovědí obviněného M. F. a nepřímými důkazy, přičemž ani námitky stěžovatelů nejsou způsobilé přesvědčivě zpochybnit jednoznačnou shodu obviněných J. A. a M. F. v důvodu přesunu poškozeného do České republiky, když cíl představovala jeho fyzická likvidace a bezprostředně po činu oba obvinění jeli za stěžovatelem P. B. pro slíbenou peněžní odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, tj. požadovaným důkazem vykonání vraždy.
41. Stěžovatelé kladou důraz na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích obviněných, avšak s touto rovinou jejich oponentury se ústavně udržitelným způsobem vypořádaly již obecné soudy.
42. Závěr, že se stěžovatel P. B. podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že společně se stěžovatelem M. B. domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval ho v předem zajištěném hotelu v Praze, vyplývá z provedených důkazů. Soudy na jejich podkladě konstatovaly, že nejen obviněný J. A., ale zejména nezaujatý svědek R. Š. barvitě popsal, jaká byla "nervní" odezva stěžovatele P. B., když zjistil, že poškozený "svéhlavě" tento hotel na několik hodin opustil. Vrchní soud v návaznosti na tyto skutečnosti výstižně položil řečnickou otázku, proč by takovým způsobem stěžovatel P. B. reagoval, když měl zajistit pouze vycestování poškozeného nacházejícího se v České republice s platným osobním dokladem.
43. Skutečnost, že obviněný M. F. obdržel v souvislosti se zločinem vraždy peněžní odměnu, potvrdila i jeho družka M. R.
44. Stěžovatelé vznesli celou řadu dalších skutkových námitek (např. zda šlo o vozidlo Audi A6 nebo A8, kdo zanechal vozidlo Škoda Octavia v K. svědkovi M. Z., zda fotoaparát měl paměťovou kartu, k čemuž se obviněný M. F. i podle přepisu audiozáznamu nebyl schopen jednoznačně vyjádřit, o jaké bankovky a v jaké hodnotě šlo, že obviněný J. A. vylíčil spoluobviněnému M. F. osobu poškozeného v podstatě jako bezdomovce, ale ten bezdomovcem nebyl apod.), všechny tyto výhrady však v průběhu trestního stíhání byly obecnými soudy náležitě posouzeny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby tyto závěry obecných soudů zpochybnil z ústavněprávních hledisek.
45. Úvaha stěžovatelů směřující k tomu, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musejí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musejí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu).
46. Stěžovatelé přehlížejí, že k inkriminovanému zločinu došlo již v roce 2012, proto není překvapivé či a priori znevěrohodňující, že u vypovídajících osob s odstupem času vlivem procesu zapomínání došlo k určitým odlišnostem, nepřesnostem nebo k rozporům mezi jejich prvotními výpověďmi v přípravném řízení a následně výpověďmi v řízení před soudem. Jak obecné soudy zdůraznily, k posuzované trestné činnosti se obvinění J. A. a M. F. začali vyjadřovat a doznávat až po třech letech od jejího spáchání (tj. v přípravném řízení), přičemž není důvod zpochybnit závěr soudů, že jistě není možné po nich požadovat, aby si do detailu pamatovali všechny události a souvislosti provázející spáchání jim za vinu kladených trestných činů. Sami stěžovatelé své výpovědi vnitřními rozpory sice nezatížili, avšak soudy výstižně poznamenaly, že využili svého práva a odmítli již v přípravném řízení k věci vypovídat. Až v závěru dokazování před soudem se pak rozhodli vypovídat a ve svých výpovědích v podstatě z hlediska své obhajoby reagovali pouze na výsledky soudem provedeného dokazování.
47. I za této procesní situace soudy učinily celou řadu zjištění, kterými dílčí nesrovnalosti ve výpovědích obviněných J. A. a M. F. překlenuly. Nic zásadního nelze vytěžit ani ze stěžovateli akcentovaných rozdílů mezi zvukovým záznamem pořízeným v hlavním líčení a písemně vyhotoveným protokolem o hlavním líčení. Podle §55b odst. 5 tr. řádu platí, že byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem, "zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu". Nejvyšší soud stěžovatelům zcela správně vysvětlil, že rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je ale zvukový záznam pořízený v hlavním líčení a z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází jen tehdy, nevyskytne-li se žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem.
48. V tomto ohledu postačuje odkázat na rozhodnutí napadená ústavní stížností, přičemž zvlášť zdůraznit lze, že krajský soud nevycházel pouze z poslední výpovědi svědka M. Z. (bratra poškozeného) a dospěl k závěru nejen o tom, že se stěžovatel M. B. aktivně pohyboval v drogovém prostředí, ale že také vyhrožoval uvedeným způsobem v souvislosti s dluhy poškozeného J. Z. Soudy zjistily, že ještě před výslechem na policii ve Slovenské republice ho osobně kontaktoval M. G. s tím, aby podal křivou výpověď a do protokolu uvedl, že poškozený odcestoval do Thajska. Na tomto podkladě soudy shledaly za vysvětlené důvody změny jeho výpovědi před soudem a odepření dál vypovídat.
49. Ústavněprávní rozměr očividně nelze konstatovat v případě spekulativních námitek, že policisté mohli obviněnému J. A. před rekognicí in natura sdělit číslo, pod nímž byl stěžovatel M. B. zařazen, či se obdobným způsobem zpronevěřili pravidlům již před rekognicí podle fotografií.
50. Podobně hypotetická je úvaha stěžovatelů o tom, že soudy mohly dospět k jiným závěrům v případě, že by se dotázaly na souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, případně byla-li by provedena domovní prohlídka u obviněného J. A. za účelem nalezení fotoaparátu s uloženým snímkem poškozeného.
51. Námitky stěžovatelů proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou též opodstatněné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zřetelně podává, proč se tento soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatelů (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatelé prostřednictvím své argumentace vymezili otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však pochybení neshledal. Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatelů na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
52. Neobstojí tudíž ani námitka, že Nejvyšší soud rozdělil jeden dovolací důvod na několik prvků, s nimiž se vypořádal samostatně, aniž by vzal v potaz, že podstatou argumentace obsažené v dovolání bylo namítané "zjištění skutku" v rozporu se základními právy.
53. Výtka, že Nejvyšší soud stěžovatele M. B. neinformoval dostatečným způsobem o složení rozhodujícího senátu 7 Tdo, je věcně neudržitelná již proto, že stěžovatel sám připouští, že všechny potřebné informace získal před rozhodnutím o dovolání prostřednictvím svého obhájce, přičemž neuvádí, jaké výhrady (kupř. vztahující se k porušení práva na zákonného soudce) nemohl včas uplatnit.
54. Naznačují-li stěžovatelé, že by Ústavní soud měl sám učinit skutková zjištění v souladu s §81 zákona o Ústavním soudu, dlužno konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových zjištění učiněných orgány veřejné moci v předchozích řízeních, jejich doplňování ani nahrazování jejich hodnocení důkazů hodnocením svým. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a subsidiární povahy ústavní stížnosti, vyhradil-li by si Ústavní soud pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho použití. Opačný postoj by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci. Jestliže Ústavní soud v některých případech přistoupil k rozsáhlému a detailnímu rozboru a hodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509)], stalo se tak jen v případech výjimečných, v nichž došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů. V posuzované věci žádný protiústavní exces zjištěn nebyl.
55. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
56. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu