ECLI:CZ:US:2019:3.US.1900.19.1
sp. zn. III. ÚS 1900/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019 sp. zn. 5 To 76/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. února 2019 sp. zn. 38 T 86/2012-567, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodu §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), rozhodnuto, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil, jelikož nevedl řádný život a dopustil se další závažné trestné činnosti, která byla opět majetkového charakteru, a protio vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, uložený rozsudkem obvodního soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 38 T 86/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §83 odst. 5 tr. zákoníku a §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
3. Stížnost stěžovatele městský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Porušení práva na obhajobu stěžovatel spatřuje v tom, že obvodní soud konal veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, aniž by pro to byly naplněny podmínky. Má za to, že §234 tr. řádu, o nějž městský soud postup obvodního soudu opřel, se na přítomnost podmíněně odsouzeného u veřejného zasedání nevztahuje, přičemž trestní řád takový případ neupravuje, když na něj nelze použít ani §202 odst. 2 tr. řádu o účasti obžalovaného při hlavním líčení. Stěžovatel tvrdí, že se řádně a včas omluvil, takže povinností soudu bylo veřejné zasedání odročit. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává v nikoli řádném odůvodnění usnesení obvodního soudu, v němž není uvedeno, na základě jakých ustanovení tr. řádu proběhlo veřejné zasedání bez účasti stěžovatele. Odůvodnění usnesení, ve kterém je na jednu stranu uvedeno, že se stěžovatel snažil vyhýbat veřejnému zasedání, když dne 6. 2. 2019 by měla teoreticky uplynout lhůta pro osvědčení ze zákona, a na straně druhé je v něm tvrzeno, že lhůta neuplynula s ohledem na §83 odst. 3 tr. zákoníku, považuje za nekonzistentní. Pochybení shledává i v tom, že o vykonání trestu bylo rozhodnuto již dne 1. 2. 2019, tedy ještě předtím, než bylo stěžovateli doručeno usnesení městského soudu, potvrzující jeho další odsuzující rozsudek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/04 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti neobstojí.
8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný dle §83 odst. 1 tr. zákoníku má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Přitom podle §2 odst. 13 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny umožnit tomu, proti němuž se trestní řízení vede, počítaje v to samozřejmě i vykonávací řízení (srov. §12 odst. 10 trestního řádu), plné uplatnění jeho práv. To však samozřejmě neznamená, že by nebylo možné bez přítomnosti odsouzeného ve veřejném zasedání v rámci vykonávacího řízení rozhodnout nebo že by na toto veřejné zasedání bylo nutno bezezbytku aplikovat standardy pro přítomnost obžalovaného v hlavním líčení; v něm je přítomnost obžalovaného obzvláště důležitá proto, že soud meritorně posuzuje vinu obžalovaného a ukládá mu trest. Ve vykonávacím řízení, tj. poté, kdy o vině a trestu bylo pravomocně rozhodnuto, je povinností soudu, aby odsouzenému poskytl možnost se veřejného zasedání zúčastnit, tzn. aby ho ve smyslu §233 tr. řádu o konání veřejného zasedání a o projednávané věci včas, se zachováním dostatečné lhůty k přípravě, vyrozuměl. Přestože tr. řád neobsahuje podrobnější úpravu, je zřejmé, že je také povinností soudu nařízené veřejné zasedání odročit, objeví-li se překážka, která brání jeho provedení, přičemž vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny je takovou překážkou i objektivní, včas a řádně doložený důvod, který odsouzenému brání v účasti na veřejném zasedání [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05 (N 109/41 SbNU 357)].
9. Obecně je potvrzení o pracovní neschopnosti soudy akceptováno jako dostatečný doklad o neschopnosti určité osoby zúčastnit se soudního jednání, soudy však mají v pochybnostech prostor pro to, aby tvrzené důvody nepřítomnosti zkoumaly důkladněji. Z omluvy a příslušných potvrzení by mělo vyplývat, že obžalovaný není schopen se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 513/03, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel nepopírá, že byl obvodním soudem o konání veřejného zasedání včas vyrozuměn. Z napadeného usnesení obvodního soudu se podává, že byl řádně obeslán a vyrozumění mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 17. 1. 2019, tedy s dostatečným předstihem před konáním jednání o přeměně trestu dne 1. 2. 2019. Stěžovatel se sice na poslední chvíli omluvil ze zdravotních důvodů, přičemž se tato omluva soudci před konáním veřejného zasedání nedostala do dispozice, podrobně se k ní však soud vyjádřil ve svém rozhodnutí. Vyvodil-li z jejího obsahu i připojených příloh, že z nich nijak nevyplývá, že by stěžovatel nebyl schopen účasti u veřejného zasedání, je jeho závěr přijatelný, a to i s ohledem na zjištění, že z veřejného zasedání se omlouval opakovaně. Z názoru soudu, že se tím stěžovatel snaží vyhnout veřejnému zasedání, protože dnem 6. 2. 2019 by teoreticky měla uplynout lhůta podle §83 odst. 3 tr. řádu k rozhodnutí o vykonání podmíněného trestu, a z jeho současného upozornění, že ve skutečnosti by lhůta uvedeným dnem neuplynula, neboť by musely být zohledněny stěžovatelovy opakované omluvy z veřejného zasedání jako obstrukce na jeho straně, a zohledněna též skutečnost, že o podmíněném odsouzení může být rozhodnuto až po právní moci odsuzujícího rozsudku za jednání, které spáchal ve lhůtě podmíněného odsouzení, nelze vyvozovat nekonzistentnost jeho rozhodnutí, jak činí stěžovatel.
11. Obvodní soud tak konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele i své stanovisko k později obdržené omluvě v napadeném usnesení přijatelně vysvětlil, takže nelze dospět k závěru, že by jeho rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno. Předloženou omluvu, k níž byla připojena lékařská zpráva, ostatně přezkoumal i městský soud, který z lékařské zprávy zjistil, že rentgen ani vyšetření pohmožděného kolena stěžovatele nevyjevily žádné významné traumatické změny. Z toho lze usoudit, že se nenacházel v natolik těžké zdravotní indispozici, která by mu v dostavení se ke krátkému soudnímu jednání (například za použití zdravotní pomůcky) objektivně bránila. Stěžovatel se tedy sám možnosti projednání věci ve své přítomnosti u obvodního soudu zbavil, neboť nedoložil, že by nebyl schopen přítomnosti na jednání soudu, takže nemůže poukazovat na porušení svých práv na soudní ochranu a na obhajobu.
12. Samotné důvody, o něž obvodní soud opřel rozhodnutí o přeměně podmíněného trestu, ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje, ani neuvádí, čím by před soudem argumentoval, aby hrozící nepříznivé rozhodnutí zvrátil, neboť si je jistě vědom toho, že objektivní zjištění soudu o tom, že ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť se dopustil další závažné trestné činnosti, a to opět majetkového charakteru, za niž byl pravomocně odsouzen, úspěšně napadnutelné není.
13. Namítá-li stěžovatel, že v usnesení obvodního soudu chybí zákonné ustanovení, podle kterého bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, s touto námitkou se řádně vypořádal městský soud, který uvedl, že k dané otázce se vztahuje §234 odst. 1 tr. řádu. Protože věta první uvedeného ustanovení osobu obviněného nezmiňuje, lze veřejné zasedání zásadně konat i v jeho nepřítomnosti, ovšem za podmínky, byla-li mu účast - a tím možnost uplatnění jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti - umožněna vyrozuměním o jeho konání (viz shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
14. Také s další námitkou stěžovatele, že v době veřejného zasedání ještě neobdržel potvrzující usnesení odvolacího soudu o jeho odsouzení za jednání spáchané ve zkušební době podmíněného odsouzení, se městský soud ústavně konformně vypořádal. Relevantní je zjištění, že stěžovatel i jeho obhájce byli účastni veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 5. 12. 2018, takže jim bylo rozhodnutí, které tímto dnem nabylo právní moci, známo.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu