ECLI:CZ:US:2019:3.US.1903.19.1
sp. zn. III. ÚS 1903/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Martinem Matuševským, advokátem, sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2019 sp. zn. 4 Tdo 1494/2018, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2018 sp. zn. 9 To 198/2018 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. dubna 2018 sp. zn. 14 T 33/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a uložil mu podle §192 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a stěžovatel odvolání. Odvolání státního zástupce směřovalo v neprospěch stěžovatele proti výroku o uloženém trestu. Odvolání stěžovatele směřovalo proti výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodná zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektovaly jeho právo na obhajobu. Soudy dospěly k nesprávným závěrům o zavinění, neboť přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska zavinění vyžaduje úmysl, a to alespoň úmysl nepřímý. Podle názoru stěžovatele soudy pochybily tím, že zavinění ve formě přímého úmyslu dovodily z toho, že závadové e-maily byly označeny jako přečtené, z názvů některých souborů bylo zřejmé, že má jít o dětskou pornografii, a část ze závadových e-mailů byla smazána. Stěžovatel má za to, že jednal nanejvýše nedbalostně, neboť si v několika tisících zprávách s legálním pornografickým obsahem nepovšiml 122 souborů obsahujících nelegální dětskou pornografii. E-mailové zprávy hromadně označil jako přečtené, popř. je hromadně vymazal, aniž by je otevřel a prohlížel, proto nelze dovozovat jemu nepříznivé důsledky ani z názvů některých souborů. Stěžovatel uvádí, že "s e-maily pracoval hromadně", pročež není udržitelné spojovat zavinění ve formě úmyslu ani se smazáním inkriminovaných souborů. Soudy se podle stěžovatele nezabývaly plnohodnotně jeho obhajobou a nevyvrátily ji.
6. Stěžovatel soudům vytýká porušení principu nulla poena sine lege spočívající podle něj v nedostatečném zohlednění subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že §192 tr. zákoníku dopadá na situace, kdy pachatel shromažďuje větší množství nelegálního pornografického materiálu, neboť jen takové jednání je třeba považovat za natolik společensky škodlivé, že vyžaduje použití těch nejcitelnějších prostředků státního donucení. Vyslovuje otázku, zda by měla být trestněprávní represe uplatňována v případech, kdy pachatel přechovává jednotky či desítky pornografických děl s dětskou tématikou, která sám nevyrobil. Podle jeho názoru společenská škodlivost při přechovávání dětské pornografie musí dosahovat určité intenzity, která je vyjádřena především množstvím takových děl nacházejících se v držení pachatele a popř. tím, zda je shromažďování takových děl primárním zájmem pachatele. Důležité je také jakým způsobem se taková díla dostala do jeho dispozice, tedy zda si je vyžádal či mu byla zaslána, aniž o ně požádal. Zdůrazňuje, že měl celkem 122 souborů, které obsahovaly dětskou pornografii mezi 48 000 souborů s pornografickým obsahem. Proto má za to, že množství závadného pornografického materiálu nebylo natolik vysoké, aby byl na místě jeho trestněprávní postih. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého by k naplnění skutkové podstaty §192 odst. 1 tr. zákoníku formálně postačilo přechování jednoho takového díla, když v §192 odst. 1 tr. zákoníku není požadováno přechování většího počtu těchto děl. Podle jeho názoru společenská škodlivost jeho jednání není taková, aby vyžadovala použití trestněprávní represe a ve svých důsledcích vedla k ukončení jeho pracovního poměru u Policie České republiky a zásahu do jeho osobního života, přičemž věc bylo možno řešit v rámci kázeňské odpovědnosti, která by byla dostačující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
13. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Posléze dvěma z uvedených kategorií vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a důkazy nesprávně hodnotily. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
18. Soudy dospěly ke svým závěrům na podkladě zjištění, že stěžovatel předmětnou
e-mailovou schránku zřídil za účelem uchovávání pornografických děl, což podle nich snižuje věrohodnost argumentace obhajoby, že obsahu doručených e-mailů (jejich přílohám) nevěnoval pozornost a "s e-maily pracoval hromadně", pročež inkriminované materiály "přehlédl".
19. Jak soudy konstatovaly, z provedených důkazů vyplývá, že stěžovatel všechny uvedené zprávy prokazatelně označil jako otevřené a přečtené, když některé z těchto souborů byly nazvány způsobem, ze kterého bylo jednoznačně zřejmé, že obsahují dětskou pornografii. O vědomosti stěžovatele, že předmětné soubory obsahují dětskou pornografii, svědčí i jeho následné jednání, když ihned poté, co zjistil, že je prověřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů, tyto soubory vymazal.
20. Soudy nevybočily z mezí ústavněprávně přijatelné argumentace, zdůraznily-li, že stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky, takže mu muselo být známo, že přechovávání dětské pornografie je trestné. Jak výstižně připomenul Nejvyšší soud, závazek kriminalizace držení dětské pornografie vyplývá i z mezinárodních smluv a pramenů práva Evropské unie (zejména z Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie ze dne 25. 5. 2000 a z Úmluvy rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním vykořisťováním a sexuálním zneužíváním ze dne 25. 10. 2007).
21. Soudům tudíž nelze vytýkat, že u stěžovatele presumovaly existenci úmyslného zavinění; lze uzavřít, že soudy si opatřily nezbytné důkazy, ze kterých dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné věci soudy s ústavněprávně udržitelným odůvodněním dovodily, že tento úmysl je u stěžovatele prokázán.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. bod 17. nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), a k principu subsidiarity obecně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Taková povaha trestního práva, jež se uplatní toliko coby ultima ratio, je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit jinými, pro dotčenou osobu šetrnějšími právními prostředky. Již v usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) však Ústavní soud připomenul, že trestní odpovědnost je vyloučena (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe) pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci je zřejmé, že v posuzované věci o takovou situaci nejde, přičemž stěžovatelem zdůrazňované okolnosti soudy přijatelným způsobem zohlednily při rozhodování o výši trestu. Co do stěžovatelem oponovaného závěru Nejvyššího soudu, podle kterého by k naplnění skutkové podstaty §192 odst. 1 tr. zákoníku formálně postačilo přechování jednoho takového díla, když v §192 odst. 1 tr. zákoníku není požadováno přechování většího počtu těchto děl, se patří konstatovat, že v případě stěžovatele šlo o přechovávání vyššího počtu inkriminovaných souborů, a již proto se citovaná část jeho polemiky míjí s nosnými důvody napadených rozhodnutí. Užitím prostředků trestního práva v tomto případě k hypertrofii (přepínání) trestní represe nedošlo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247)].
23. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
24. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, vyjma již výše vypořádaných neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
25. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
26. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu