ECLI:CZ:US:2019:3.US.194.19.1
sp. zn. III. ÚS 194/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 3 Tdo 1389/2018-19, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2018 č. j. 4 To 133/2016-453 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. února 2016 č. j. 8 T 96/2015-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a princip presumpce neviny.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem městského soudu ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 12 T 171/2013, a za návod k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, návod k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §178 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem městského soudu ze dne 3. 3. 2014 sp. zn. 12 T 180/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 7 To 194/2014, byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené K. M. škodu ve výši 887 145 Kč.
3. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že soudy rozhodly o jeho vině pouze na základě jednoho nepřímého důkazu - genetické stopy na láhvi, která se nacházela ve vykradeném bytě. S ohledem na absenci dalších důkazů ho měly zprostit obžaloby. Jeho obhajoba, že jeho deoxyribonukleová kyselina (dále jen "DNA") byla na láhev přenesena neznámým způsobem, nebyla vyvrácena. Soudy se nezabývaly tím, že láhev mohla být na místo činu donesena třetí osobou. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3579/17 (dostupný jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel dále vyslovuje názor, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav fyzicky schopen vyšplhat až na balkon předmětného bytu. Skutková zjištění jsou dle jeho přesvědčení v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve, a k nimž se soudy prvého a druhého stupně podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců dle čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 tr. řádu. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - obecnými soudy proto není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, bod 23 odůvodnění]. Výjimku z tohoto pravidla lze učinit až tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].
9. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává poukazem na porušení svého práva na spravedlivý proces a presumpci neviny, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny i Úmluvy je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140).
10. Městský soud provedl a zhodnotil nejen důkazy svědčící o vině stěžovatele, ale i důkazy, které měly potvrzovat jeho obhajobu, že v době, kdy byl předmětný byt vykraden, se zdržoval na chatě svých rodičů, a že byl fyzicky indisponován. Svědkové obhajoby (rodiče stěžovatele) se však k době jeho pobytu na chatě vyjádřili velmi neurčitě a jejich výpovědi ke zdravotnímu stavu stěžovatele svědčí o jiné době jeho fyzické indispozice, daleko po spáchání trestné činnosti. Stěžovatelova obhajoba tedy potvrzena nebyla a soudy důvodně vycházely z dalších provedených důkazů. Poukázaly na výsledky ohledání místa činu a výpověď poškozené, které nasvědčují tomu, že na vykradení bytu se mohlo podílet více osob než jedna, a že stav síťky v balkonovém okně svědčí o manipulaci cizí osobou. Možnost vniknutí do bytu přes balkon soud označil za zcela reálnou i s ohledem na tvrzení poškozené, že přes balkony šplhali i řemeslníci montující žaluzie. Z protokolu o ohledání místa činu i z výpovědi poškozené soud dále zjistil, že po vloupání byla v umyvadle nalezena láhev s nápojem Vinea, která se dle jednoznačného tvrzení poškozené v bytě nacházela už před vykradením, a bylo z ní již upito. Tomu pak odpovídá zjištění, že ve vzorku odebraném z láhve, se nacházel genetický materiál nejméně dvou osob. Majoritní složka pak patřila muži, v němž byl porovnáním s Národní databází DNA zjištěn stěžovatel.
11. Z výsledků provedeného a řádně zhodnoceného řetězce důkazů bylo možné vyvodit průběh skutkového děje, který se obhajobě nepodařilo vyvrátit. Za situace, kdy stěžovatel nedokázal vysvětlit, jak se mohl jeho profil DNA ocitnout na nedopité láhvi s nápojem Vinea, která byla před odchodem poškozené uložena v lednici a po vykradení bytu byla nalezena v umyvadle, muselo dojít k jejímu přenesení na jiné místo v souvislosti s vykradením bytu. Byl-li z předmětné stopy na láhvi, kterou zde tedy musel nutně zanechat pachatel, vyextrahován vzorek DNA, která byla následnou analýzou jednoznačně ztotožněna s profilem stěžovatele, je možno učinit logický závěr, k němuž dospěly soudy všech stupňů, tedy že pachatelem je právě stěžovatel. Protože stěžovatel popřel, že by někdy v předmětném bytě byl, nemohly soudy počítat s žádnou jinou variantou, která by odůvodňovala výskyt jeho DNA na zajištěné láhvi. V tom se případ stěžovatele liší od věci řešené poukazovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 3579/17, v němž obviněný vysvětlil, proč se jeho profil DNA nalezl na pístu injekční stříkačky, a soudům se hodnověrným způsobem nepodařilo jeho obhajobu vyvrátit, resp. se jí v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly.
12. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy předestřely přiměřený popis jednání stěžovatele, který založily na řádně zhodnocených důkazech. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, takže k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu