ECLI:CZ:US:2019:3.US.1982.19.1
sp. zn. III. ÚS 1982/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů N. Q. V. a N. T. Ch., zastoupených Mgr. Richardem Němcem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 12. dubna 2019 č. j. 5 NZT 19/2011-137, usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 13. února 2019 sp. zn. NCOZ-486/TČ-2016-412500 o vyloučení řízení proti obviněnému P. P. H., ze dne 13. února 2019 sp. zn. NCOZ-486/TČ-2016-412500 o vyloučení řízení proti obviněnému M. M. K. a ze dne 13. února 2019 sp. zn. NCOZ-486/TČ-2016-412500 o vyloučení řízení proti obviněnému T. P. Ch., za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zamítl stížnost stěžovatelů podanou podle §141 a násl. trestního řádu směřující proti shora citovaným usnesením policejního orgánu, kterými policejní orgán podle §23 odst. 1 trestního řádu per analogiam rozhodl o vyloučení řízení proti obviněnému P. P. H., proti obviněnému M. M. K. a proti obviněnému T. P. Ch.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé sice v zásadě v ústavní stížnosti respektují, že uvedení obvinění se - souhrnně řečeno - nezdržují na území České republiky a mezinárodní justiční spolupráci se i přes snahu policejního orgánu nedaří uskutečnit, tedy u jmenovaných obviněných nelze stále předpokládat ukončení fáze vyšetřování. Nicméně snaha o urychlení řízení nemůže být podle stěžovatelů realizována na úkor jejich práva na soudní ochranu, neboť za této situace nemohou adekvátně reagovat na případná tvrzení obviněných, která zazní ve výše vyloučených řízeních.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) námitek formulovaných stěžovateli, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
7. Obdobnou argumentací, kterou předkládají stěžovatelé, se Ústavní soud zabýval již v usnesení ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 46/08 nebo v usnesení ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 792/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přitom uzavřel, že vyloučením věci přichází stěžovatel o možnost se aktivně projevovat v eventuálním řízení týkajícím se spoluobviněného, avšak tato situace se sama o sobě nijak nedotýká práva na obhajobu takového stěžovatele (a tedy ani jeho práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu).
8. Také v právě posuzované věci stěžovatelů je v jejich zájmu, aby veškeré okolnosti, které mohou svědčit v jejich prospěch, vyšly najevo i v řízení, jež se týkají jich samotných. Proto bude na nich, aby mj. navrhli provedení takových důkazů, které povedou k úplnému a pravdivému objasnění věci, bez ohledu na to, že se nemohli plně účastnit řízení, která se týkala (budou týkat) výše jmenovaných obviněných.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu