ECLI:CZ:US:2019:3.US.1983.18.1
sp. zn. III. ÚS 1983/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Čapkovou, advokátkou, sídlem Dopravní 1314/1, Praha 10 - Uhříněves, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018 sp. zn. 7 Tdo 294/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2017 sp. zn. 10 To 26/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2016 sp. zn. 40 T 5/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným společně s obviněnými J. C., L. V. a J. B. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a podle §44 tr. zákoníku bylo u něho upuštěno od uložení souhrnného trestu. Podle skutkových zjištění okresního soudu byl uvedený zločin spáchán v podstatě tak, že obvinění dne 11. 1. 2011 s cílem přimět poškozeného J. Z. k tomu, aby se ve svých podnikatelských aktivitách podřídil stěžovateli a spoluobviněnému J. C., poté, co pojali podezření, že poškozený uzavřel blíže neurčený obchod, aniž by jim odevzdal příjem z něj, obvinění L. V. a J. B. za použití násilí a pohrůžky střelnou zbraní přivedli poškozeného do objektu v Praze 10, kde jej po dobu několika hodin bili, týrali, ohrožovali střelnými zbraněmi, vyhrožovali mu vyvražděním rodiny a donutili ho tak, aby jim prozradil informace o svých obchodech a stavu svých finančních prostředků, aby podepsal blíže nespecifikované listiny a poskytl údaje k internetovému bankovnictví, převzal jednatelství obchodní společnosti C., sjednal leasingové smlouvy za obchodní společnost H., a aby z účtu této společnosti převedl či vyzvedl finanční prostředky. Dne 14. 6. 2011 poškozený skutečně vyzvedl 80 000 Kč a předal je stěžovateli a ve dnech 14. 6. a 29. 6. 2011 převedl částky 300 000 Kč a 160 000 Kč na účet obchodní společnosti K., odkud byly vybrány R. N. a předány stěžovateli, přičemž 12. 1. 2011 poté, co byli poškozený spolu s R. N. přes noc uzamčeni v kanceláři uvedeného objektu, ještě obviněný L. V. donutil pod pohrůžkou střelnou zbraní poškozeného vyzvednout v České spořitelně 50 000 Kč, tyto od něho převzal a ponechal si je. Poškozený v důsledku fyzického napadání a psychického nátlaku utrpěl lehká zranění s možnou posttraumatickou stresovou poruchou lehčího až středního stupně.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že měla být použita zásada in dubio pro reo vzhledem k velkému množství rozporů ve výpovědích svědků, kteří se účelově snaží vyvinit z vlastní trestné činnosti. Poukazuje na opomenuté důkazy (odposlechy telefonických hovorů založené do spisu obhajobou, výpis vykázaných zdravotních úkonů zdravotní pojišťovny poškozeného, účetní uzávěrku a daňová přiznání společnosti H. za roky 2010 až 2014), na nezdůvodnění jejich neprovedení, a na extrémní rozpory ve skutkových zjištěních ohledně ošetření zranění poškozeného a jeho rozsahu. Podle jeho názoru soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících důkazů, jak jej vytyčil Ústavní soud v nálezech ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) a ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643) a důkazů o výši údajné pokuty, o tom, že pokladní nikdy nevydával peníze osobě, která by jevila známky fyzického napadení, listinného důkazu o ztrátě paměti svědka J. L., rozporů mezi výpovědí poškozeného o hlášce pronesené při vydírání a výpovědí T. H., že fyzicky viděl "igelit na mrtvoly", výpovědi R. B. a výpovědi S.D.
6. Stěžovatel poukazuje též na to, že listinné důkazy pocházející z domovní prohlídky u obviněného J. C. byly získány procesně nepřípustným způsobem, neboť protokol o provedení domovní prohlídky neobsahuje zdůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu.
7. Stěžovatel vznáší argumenty i proti znaleckému posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého vyjadřujícímu se k fyzické i psychické újmě poškozeného, vůči němuž podal námitku podjatosti, o níž však okresní soud nerozhodl.
8. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje dále v tom, že byl odsouzen i za jednání, které nespáchal, neboť jde o následné jednání L. V., které nemá příčinnou souvislost s hrozbou násilí ze strany stěžovatele. U tohoto skutku není ani naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Dle jeho názoru mohlo být předání finanční částky 50 000 Kč L. V. spíše pokračujícím trestným činem vydírání. Toto samostatné jednání L. V. a případně i J. B. je přičítáno stěžovateli neprávem.
9. Stěžovatel poukazuje i na chybějící příčinnou souvislost mezi vydíráním a předáním peněz ve výši 300 000 Kč a 160 000 Kč R. N. a rozpor v důkazech o předání částky 80 000 Kč. I v této souvislosti zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného a svědka R. N. Nesouhlasí přitom se způsobem, jakým se s těmito námitkami vypořádal Nejvyšší soud.
10. Stěžovatel též vyslovuje názor, že výrok formulovaný v rozsudku městského soudu nenaplňuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty způsobení značné škody v rámci vydírání dne 11. 1. 2011, kdy kromě uvedení objektivní stránky chybí popis subjektivní stránky u všech obviněných vůči škodě.
11. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že senát vrchního soudu rozhodující o jeho odvolání nebyl náležitě obsazen, neboť způsob určení konkrétního senátu a výběr konkrétních tří soudců byl netransparentní a ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu i protiústavní. Nesouhlasí přitom se stanoviskem Nejvyššího soudu vyjádřeným k této námitce v napadeném usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za řádné).
14. V souvislosti s námitkami stěžovatele brojícími proti provádění důkazů, jejich hodnocení a právnímu posouzení skutkových závěrů soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním" nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
15. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která vyplývají z jednotlivých provedených důkazů. Byť by mohlo být odůvodnění rozsudku městského soudu podrobnější, se skutečnostmi podstatnými pro posouzení věci se vypořádává. Námitky stěžovatele jsou založeny na dílčích rozporech o některých okolnostech a údajích, dostatečně se však k nim vyjádřil vrchní soud, neboť obdobné argumenty stěžovatel vznesl i v odvolání, přičemž je označil za nepodstatné a způsobené především značným časovým odstupem od události (viz str. 16 a 17 napadeného usnesení). Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel od Ústavního soudu požaduje, aby sám znovu podrobně přehodnotil provedené důkazy a tvrzené rozpory mezi nimi a učinil vlastní skutková zjištění, tato role mu však, jak je připomenuto výše, zásadně nepřísluší. Podstatné je, že závěr o vině stěžovatele je přiléhavý a je podepřen celou řadou důkazů vyjmenovaných v rozsudku městského soudu (výpovědi poškozeného, svědků R. N., J. L., M. O., T. H. a S. D. listinnými důkazy týkajících se zmíněných obchodních společností a pohybů na bankovních účtech). Jak případně poukázal vrchní soud, argumenty, na jejichž základě stěžovatel činí závěr, že se stíhaný skutek nestal či že jej nespáchal, opírá o své vlastní hodnocení a vlastní skutkové závěry, které jsou však od závěrů učiněných soudy odlišné a v podstatě představují jeho obhajobu, která byla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Stěžovatel pomíjí stěžejní okolnost, že v jeho případě nejde o situaci, kdy by existoval ke klíčové části jednání co do znaků popsaných v trestním zákoníku zcela izolovaný důkaz - výpověď poškozeného, neboť v posuzované věci je důkazní situace odlišná. Výpověď poškozeného je potvrzována výpovědí svědků, přítomných i na místě samém v rozhodnou dobu, a v podstatné míře i výpovědí jednoho z obviněných. Stěžovatel sice zdůrazňuje kamarádský vztah těchto svědků, čímž se snaží znevěrohodnit jejich výpovědi, věrohodnosti výpovědi poškozeného i dalších výpovědí se však městský soud podrobně zabýval, a to i v souvislosti s posouzením vztahů mezi svědky navzájem a mezi svědky a stěžovatelem.
16. Skutkové závěry soudů lze označit za výsledek jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy, která je důkazem toho, že soudy nabyly vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě. Ústavní soud zdůrazňuje, že v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti, které by byly způsobilé zvrátit závěr, že stěžovatel se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, a pro které by soudy měly v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)].
17. Vrchní soud se dostatečně vyjádřil ke klíčovým námitkám, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti. Řešil tak i námitku o procesní nevyužitelnosti listin, získaných při domovní prohlídce u obviněného J. C., přičemž je přijatelný jeho závěr, že z hlediska důkazní situace a okruhu důkazů představují listiny nalezené při domovní prohlídce důkaz podružného významu. I kdyby příkaz k domovní prohlídce vykazoval tak závažné vady, pro něž by bylo nutné na listiny opatřené při provedení domovní prohlídky nahlížet jako na procesně nevyužitelné důkazy, což však vrchní soud neshledal, nejsou pro posouzení věci důkazy podstatnými či nenahraditelnými, neboť jak již bylo uvedeno výše, vina stěžovatele byla prokázána řadou jiných, a to i přímých důkazů. Vrchní soud se zabýval i námitkou opomenutých důkazů, přičemž zdůraznil, že doplnění dokazování v žádném z navrhovaných směrů není potřebné, a za nadbytečné označil i navrhované dokazování k objasnění osoby poškozeného, když městský soud neopomněl zhodnotit i negativní poznatky k němu a tyto vzal v úvahu. Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány čl. 36 odst. 1 Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, lze-li z důkazů do té doby provedených na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit [srov. nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. V daném případě byla provedena řada důkazů svědčících o vině stěžovatele, přičemž vrchní soud zdůvodnil, proč považoval další důkazy za nadbytečné. Nelze tak dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele byly bez řádného odůvodnění opomenuty.
18. Označuje-li stěžovatel za procesně nevyužitelný důkaz i znalecký posudek znalce MUDr. Vlastimila Tichého a tento svůj názor opírá o podjatost znalce, o níž okresní soud nerozhodl, z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by tuto námitku vznesl nejpozději v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, když z jeho opravných prostředků se pouze podává, že závěry znalce o utrpěné újmě na zdraví poškozeného v podobě posttraumatické stresové poruchy zpochybňoval. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že formulace městského soudu o "možné" posttraumatické stresové poruše je nejasná, následky trestného jednání na zdraví poškozeného jsou však prokázány nejenom znaleckým posudkem, ale i svědeckými výpověďmi. Jak pak konstatoval Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, tyto následky se v právní kvalifikaci skutku nijak neprojevily. Z rozsudku okresního soudu totiž vyplývá, že na základě všech provedených důkazů byl skutek nakonec právně kvalifikován jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) tr. zákoníku, nikoliv podle třetího odstavce uvedeného ustanovení, jak navrhovala obžaloba, a to právě s ohledem na výpověď znalce u hlavního líčení.
19. K námitkám proti popisu skutku a jeho právní kvalifikaci jako zločinu vydírání se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který shledal, že je lze podřadit pod dovolací důvod podle §165b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zabýval se tak námitkou, že stěžovateli bylo neprávem přičteno následné jednání L. V. ze dne 12. 11. 2011, které nemá příčinnou souvislost s hrozbou násilí ze strany stěžovatele, přičemž dospěl k ústavně přijatelnému závěru, že okolnost, že uvedené jednání bylo pro úplnost zahrnuto do popisu skutku, nemá žádný vliv na trestní odpovědnost stěžovatele, což ve svém vyjádření potvrdil i státní zástupce.
20. Poukazuje-li stěžovatel na chybějící příčinnou souvislost mezi vydíráním a předáním peněz ve výši 300 000 Kč a 160 000 Kč R. N. vzhledem k časovému odstupu a na rozpor v důkazech o předání částky 80 000 Kč, i v této souvislosti zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného a svědka R. N. K uvedené námitce se dostatečně vyjádřil již vrchní soud (viz str. 19 napadeného usnesení) a znovu ji posuzoval Nejvyšší soud, který závěr vrchního soudu, že u trestného činu vydírání se nevyžaduje, aby mezi násilím (pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy) na straně jedné a vznikem škody na straně druhé musela být bezprostřední časová návaznost, akceptoval. Relevantní je, že k platbám, které obdržel stěžovatel, i k dalším úkonům došlo v důsledku toho, že k nim byl poškozený pohrůžkami a násilím donucen. Není přitom nutné, aby před každou platbou bylo vůči poškozenému znovu použito násilí či pohrůžka.
21. Námitka stěžovatele, že výrok formulovaný v rozsudku městského soudu nenaplňuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty způsobení značné škody v rámci vydírání dne 11. 1. 2011, kdy chybí popis subjektivní stránky ve vztahu ke škodě, je rovněž nedůvodná. Za situace, kdy bylo prokázáno, že k trestnému jednání vůči poškozenému došlo ze ziskuchtivých pohnutek, a proto, aby od něho byly získány finanční prostředky z jeho zdrojů (mělo jít o zaplacení "pokuty" za jeho údajné předchozí jednání), znak způsobení značné škody na cizím majetku, tj. škody přesahující 500 000 Kč, zaviněným jednáním stěžovatele byl zcela jistě naplněn, neboť ke způsobení této škody jeho úmysl směřoval. Ani v této souvislosti nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že se uvedenou námitkou nezabýval či že ji posoudil nesprávně.
22. Namítá-li stěžovatel, že senát vrchního soudu rozhodující o jeho odvolání nebyl náležitě obsazen, neboť způsob určení tohoto senátu a výběr soudců byl v příslušném rozvrhu práce upraven netransparentně, i s touto námitkou se Nejvyšší soud přiměřeně vypořádal. Jestliže příslušný rozvrh práce vrchního soudu stanovil, že trestné činy vydírání spadají do senátů č. 2 a č. 10, kdy každému připadá jedna polovina nápadu z celého obvodu vrchního soudu, je tato polovina jednoznačným vyjádřením toho, že postupně napadající věci se rozdělují střídavě mezi oba uvedené senáty, neboť takový postup je obecně uplatňován i jinými soudy. Vyřizuje-li stejnou agendu více než jeden senát, rozdělují se věci podle stanovených pravidel jako určité jednotky (spisy), nikoliv jejich jednotlivé listy, jak se nesprávně domnívá stěžovatel. Též není pochyb o tom, že soudci rozhodující v dané trestní věci, byli podle příslušného rozvrhu práce členy tohoto senátu, a to včetně jeho předsedy. Protože námitky stěžovatele postrádají konkrétní argumentaci zpochybňující obsazení senátu rozhodujícího jeho kauzu, neboť jsou ryze formální, namířené proti úpravě v příslušném rozvrhu práce vrchního soudu, která však nebyla shledána netransparentní, nelze dospět k závěru, který činí stěžovatel s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce.
23. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
24. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu