ECLI:CZ:US:2019:3.US.1996.18.1
sp. zn. III. ÚS 1996/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 8 Tdo 166/2018-39, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2017 č. j. 50 To 437/2017-374 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. září 2017 č. j. 20 T 46/2017-342, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
3. O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, přičemž nad stěžovatelem vyslovil dohled. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Podle skutkových zjištění okresního soudu, která nebyla krajským soudem změněna, se stěžovatel uvedeného trestného činu dopustil tím, že od počátku roku 2016 do 14. 1. 2017 v místě svého bydliště opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů nutil poškozenou, u níž je diagnostikována středně těžká mentální retardace, k pohlavnímu styku způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině, přičemž tak činil, ač si byl plně vědom věku poškozené i toho, že je vlivem nízké duševní vyspělosti výrazně omezena v možnostech účinných projevů odporu vůči jeho jednání, a i přes její vyjádřený nesouhlas.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí námitky, které vznášel v průběhu řízení a s nimiž se dle jeho názoru soudy řádně nevypořádaly. Znovu tak vyslovuje přesvědčení o tom, že výslech poškozené (osoby mladší osmnácti let) ze dne 26. 1. 2017 je absolutně neúčinným a procesně nepoužitelným důkazem, neboť trpí vadami spočívajícími v tom, že poškozená (jeho nevlastní vnučka) nebyla podle §100 odst. 2 tr. řádu poučena o právu odepřít výpověď, skutek, jehož se její výpověď měla týkat, nebyl označen, poškozená na poučení nijak nereagovala ani neuvedla, zda svého práva odepřít výpověď využívá, přičemž policejní komisařka poškozené vsugerovala, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání. Z protokolu pak vyvozuje, že veškeré poučení se stihlo během nejvýše jedné minuty, takže nemohlo proběhnout řádně. Další vadu spatřuje v tom, že poškozená jako osoba starší patnácti let nebyla upozorněna na následky křivé výpovědi. Nedostatek spojuje i s návrhem státního zástupce na provedení výslechu poškozené jako neodkladného úkonu, když z jeho obsahu nevyplývá, že by měl být proveden i jako neopakovatelný úkon. Z protokolu o výslechu poškozené pak vyvozuje, že tento úkon je prováděn z důvodu jeho neopakovatelnosti, nikoliv neodkladnosti. Podle jeho názoru ani nešlo o úkon neopakovatelný, neboť nic nebránilo výslechu poškozené po sdělení obvinění. Byl tak účelově zkrácen na svém právu účastnit se výslechu poškozené a klást jí otázky.
7. Stěžovatel též namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť ve skutkové větě není specifikován způsob násilného jednání, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je jako celek přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s důkazním řízením. Takto sepsanou ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného článku Listiny je požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
12. Stěžovatel tvrdí, že výpověď poškozené je absolutně neúčinným a procesně nepoužitelným důkazem, neboť při jejím výslechu mělo dojít k zásadním procesním vadám, spočívajícím v absenci řádného poučení poškozené o právu odepřít výpověď, neupozornění na následky křivé výpovědi a chybějících důvodech pro neodkladnost či neopakovatelnost jejího výslechu.
13. K otázce procesní nepoužitelnosti a neúčinnosti důkazu získaného nezákonným způsobem se Ústavní soud vyjádřil opakovaně, přičemž konstatoval, že důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000 (N 69/26 SbNU 207) nebo ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241)].
14. Právě za takový důkaz stěžovatel v průběhu trestního řízení označil výpověď poškozené ze dne 26. 1. 2017 provedenou podle §158 odst. 9 tr. řádu za podmínek §158a tr. řádu. Ústavní soud si proto ověřil, zda soudy na uvedenou námitku patřičně reagovaly a vypořádaly se s ní.
15. Z odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu je zřejmé, že se oba soudy otázkou procesní využitelnosti výpovědi poškozené pečlivě zabývaly a své závěry o tom, že orgány činné v přípravném řízení při provádění jejího výslechu nijak nepochybily, patřičně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Okresní soud vysvětlil, proč byl výslech poškozené jako osoby mladší osmnácti let s mentální retardací proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Relevantní je dle jeho závěrů zejména zjištění, že jde o zvlášť zranitelnou oběť [viz §2 odst. 4 písm. a), b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů], kdy oživování rozhodných skutečností v její paměti při opakovaném výslechu by mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, a že hrozilo nebezpečí ztráty důkazní hodnoty výpovědi právě vzhledem k její nízké duševní vyspělosti a s tím spojeného rizika zhoršené schopnosti dlouhodobě si pamatovat prožité události.
16. Z ústavního hlediska přitom není samo o sobě významné, zda byl návrh podán pro neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu, důležité však je, že pro provedení výslechu poškozené byla vedle účasti státního zástupce, orgánu sociálně právní ochrany dětí a dětského psychologa zajištěna účast soudce, který dohlédl na zákonnost provedení tohoto úkonu, a že v příslušném protokolu bylo uvedeno, z jakých důvodů byl výslech považován za neodkladný a neopakovatelný.
17. Stran poučení před výslechem poškozené okresní soud poukázal na to, že jí bylo poskytnuto poučení přiměřené jejímu věku a znalcem zjištěnému středně těžkému mentálnímu postižení. Také krajský soud nezjistil, že by poškozená nebyla o svých právech a povinnostech, včetně práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. řádu, přiměřeně poučena. Pokládal proto za správné, byl-li v hlavním líčení čten protokol o její výpovědi podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu.
18. Závěry obou soudů označil za akceptovatelné i Nejvyšší soud, který z protokolu o výslechu poškozené, doloženého videozáznamem o průběhu tohoto úkonu, nezjistil, že by poškozené nebylo dostačujícím způsobem sděleno, k jaké věci je vyslýchána, a že by nebyla dostatečně poučena o právu odepřít výpověď. Případný je jeho poukaz na to, že pro posouzení přiměřenosti poučovací povinnosti poškozené není rozhodující její skutečný věk, ale věk mentální, který znalec z oboru psychologie dětí a mladistvých určil s ohledem na její postižení na sedm až osm let. Nebylo by tak na místě požadovat, aby poškozená výslovně uvedla, zda stěžovatele považuje za osobu, ve vztahu k níž by mohla odepřít svoji výpověď dle §100 odst. 2 tr. řádu. Důležité je, že z jejího vyjádření a následného jednání bylo zjevné, že si byla vědoma osobních a věcných souvislostí předmětu výslechu, a že vypovídat chtěla. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal i na zjištění, z něhož vyplynulo, že poškozená mohla odmítnout vypovídat jedině z důvodu existence poměru obdobného rodinnému, pociťovala-li by újmu stěžovatele právem jako svou vlastní. Tato podmínka však splněna nebyla, což bylo zjištěno nejen z obsahu její výpovědi, ale i z vyjádření stěžovatele při hlavním líčení dne 29. 6. 2017, uvedl-li, že je pro poškozenou cizím člověkem a stýká se s ní proto, že jeho manželka je s ní v příbuzenském poměru.
19. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně přesvědčivé ve vypořádání námitky o nedostatečném poučení poškozené o trestních následcích křivé výpovědi. Poukázal-li i v této souvislosti na její mentální věk, v němž není schopna chápat trestní následky křivé výpovědi, přičemž zhodnotil poučení, které se jí dostalo (že je důležité, aby mluvila pravdu), za přiměřené její duševní vyspělosti a rozumové úrovni, je jeho závěr akceptovatelný, neboť absenci poučení o následcích křivé výpovědi nelze za daných okolností považovat za pochybení, natož za vadu dosahující ústavněprávního rozměru.
20. Jistou opodstatněnost lze přiznat pouze námitce stěžovatele, že neměl možnost klást poškozené otázky, neboť nebyl jejímu výslechu provedenému jako neodkladný a neopakovatelný úkon přítomen, a takovou možnost neměl ani v hlavním líčení, kde byl protokol o jejím výslechu přečten s odkazem na §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu. Z uvedeného je zřejmé, že práva obhajoby byla omezena. Ústavní soud proto posoudil, zda toto omezení může být tolerováno a v jakém rozsahu.
21. V projednávané věci se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožnila vyslechnout poškozenou formou neodkladného a neopakovatelného úkonu a její výpověď v hlavním líčení pouze přečíst. Jde o postup, který lze v okolnostech daného případu považovat za striktně nezbytný. Na druhé straně však nelze nevidět, že práva obhajoby byla výrazně omezena, neboť stěžovatel neměl v žádném stádiu trestního stíhání možnost sledovat přímou výpověď poškozené a klást jí otázky. Ústavní soud však vzal v úvahu, že stěžovatel byl z jednání kladeného mu za vinu usvědčován nejen na základě výpovědi poškozené, která vypovídala v jeho neprospěch, ale i jinými důkazy. Okresní soud vyslechl matku poškozené a její třídní učitelku, vzal v úvahu znalecký posudek z oboru psychologie dětí a mládeže a klinické psychologie i vysvětlení znalce u hlavního líčení, proč považuje výpověď poškozené za věrohodnou a provedl i další důkazy. Všechny důkazy pak přiměřeně podrobně popsal, vyhodnotil a na jejich základě dospěl ke zjištění, že skutek, tak jak byl prezentován v obžalobě, se stal a že ho spáchal stěžovatel. Ústavní soud má za to, že toto zjištění bylo dostatečně podloženo řádně provedenými a vyhodnocenými důkazy a že potíže způsobené obhajobě při výslechu poškozené, který představoval přímý důkaz, byly dostatečným způsobem kompenzovány následným postupem soudu při provádění dalších (nepřímých) důkazů.
22. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu. Postup soudů při provádění a hodnocení důkazů je tak nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
23. Namítá-li stěžovatel nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť ve skutkové větě postrádá specifikaci způsobu násilného jednání, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, jde o nové tvrzení, které nebylo uplatněno v odvolacím a dovolacím řízení. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před soudy, a aby v důsledku toho rozhodovací činnost soudů nahrazoval. Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Stěžovatel mohl a měl uvedenou námitku uplatnit nejpozději v dovolání, což neučinil (z obsahu dovolání ze dne 9. 1. 2018, které si Ústavní soud vyžádal, se nic takového nepodává). Tím vyloučil, aby se jí Nejvyšší soud zabýval. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud řešit důvodnost či nedůvodnost předmětné námitky a tím nahrazovat činnost Nejvyššího soudu, a to i vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu pro nepřípustnost uvedené námitky [srov. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02 nebo ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
24. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu