ECLI:CZ:US:2019:3.US.2005.19.1
sp. zn. III. ÚS 2005/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Iva Luhana, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 1, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. března 2019 č. j. 40 Co 115/2019-153, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) obchodní korporace IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, a 2) Marie Vařákové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 12. 2010 č. j. 4 EXE 1354/2010-14 byla na majetek druhé vedlejší účastnice nařízena exekuce k vymožení pohledávky předchůdkyně první vedlejší účastnice ve výši 149 859 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 14 913 Kč přiznaných vykonatelným rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Jiřího Nováka ze dne 7. 7. 2010 č. j. E/2010/01529. Vedením exekuce byl pověřen stěžovatel. Podáním ze dne 10. 9. 2018 druhá vedlejší účastnice u stěžovatele navrhla zastavení exekuce s tvrzením, že rozhodčí nález, na jehož podkladě byla nařízena exekuce, je nicotným právním aktem z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. První vedlejší účastnice se zastavením exekuce souhlasila.
3. Výrokem I. usnesení stěžovatele ze dne 3. 1. 2019 č. j. 099 EX 9034/10-143 byla exekuce zastavena. O nákladech exekuce bylo rozhodnuto II. výrokem tak, že vedlejším účastnicím se nepřiznává právo na jejich náhradu, a III. výrokem tak, že první vedlejší účastnice je povinna stěžovateli nahradit náklady exekuce ve výši 41 313 Kč. Stěžovatel při rozhodování o nákladech exekuce vycházel z §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a dospěl k závěru, že zastavení exekuce zavinila první vedlejší účastnice. Tento svůj závěr opřel rovněž o dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, zejména nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Proti III. výroku usnesení stěžovatele podala první vedlejší účastnice odvolání. V něm vyjádřila nesouhlas se závěry stěžovatele a poukázala i na další rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž pro obdobné věci vyplývá předpoklad nepřiznání nákladů soudním exekutorům. Současně poukázala na skutečnost, že exekuční řízení v nyní posuzované věci bylo zahájeno před rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek. Stěžovateli rovněž vytkla jeho pasivitu, jde-li o zastavení exekuce.
5. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2019 č. j. 40 Co 115/2019-153 byl III. výrok usnesení stěžovatele změněn tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Krajský soud v odůvodnění připomněl, že důvodem zastavení exekuce byl nedostatek způsobilosti rozhodčího nálezu být exekučním titulem, a to pro neplatnost rozhodčí doložky. Podle ustálené praxe, zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1274/16 (N 114/85 SbNU 861), je třeba vycházet z rozhodného data 11. 5. 2011, od něhož si účastníci exekučního řízení měli být vědomi neplatnosti rozhodčí doložky a nemožnosti vést exekuci. V nyní posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 3. 12. 2010. První vedlejší účastnici proto nelze vytýkat, že nepředjímala změnu rozhodovací praxe a realizovala své oprávnění vyplývající z rozhodčího nálezu. Stejně tak podle krajského soudu nelze konstatovat, že by první vedlejší účastnice zavinila vznik nákladů bezdůvodným pokračováním exekuce. S přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu krajský soud k §89 exekučního řádu uvedl, že vycházel-li oprávněný z existence vykonatelného exekučního titulu, nelze dovodit jeho zavinění na zastavení exekuce. Závěrem se rovněž vyjádřil k ústavnosti závěru o neuspokojení nároků soudního exekutora, když zejména z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 vyplývá vyvážení přiměřeného rizika soudního exekutora jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení v ústavní stížnosti zejména poukázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že soudnímu exekutorovi pověřením k vedení exekuce vzniká nárok na úplatu, za niž svou činnost provozuje [srov. nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363)], že upírat náhradu vynaložených výdajů nelze bez přezkoumatelného zohlednění a vyhodnocení jeho činnosti v exekučním řízení [srov. nález ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185)] a že nelze uložit soudnímu exekutorovi povinnost nést náklady exekuce, jestliže nijak nepochybil, když v mezích zákona vykonával pravomoci na něj přenesené státem a kdy v podstatě nemohl jednat jinak [srov. nález ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87)]. Krajskému soudu rovněž vytýká, že o nákladech exekuce bylo rozhodnuto až v situaci, kdy k nákladům exekuce splnil daňovou povinnost a následně je spotřeboval. Nesouhlasí s výkladem o nesení rizika případného vrácení vymožených nákladů exekuce, který by vedl k povinnosti soudních exekutorů tyto prostředky nespotřebovávat a naopak je deponovat. Krajskému soudu stěžovatel dále vytkl, že nezohlednil vydání rozvrhového usnesení, kterým mu byly přiznány náklady spojené se zpeněžením majetku druhé vedlejší účastnice. Stěžovatel rovněž připomíná, že nebyl povinen užít postup podle §55 odst. 4 exekučního řádu, neboť v době podání žádosti o své pověření disponoval pouze exekučním titulem, který byl opatřen doložkou právní moci. K ní uvádí, že jí svědčí presumpce správnosti a nebylo jeho povinností zkoumat či ověřovat, že k nabytí právní moci skutečně došlo. Vědomím o nezpůsobilosti rozhodčího nálezu podle stěžovatele disponovala první vedlejší účastnice, která se v okamžiku postoupení pohledávek seznámila s jejich stavem. Usnesení krajského soudu mělo podle stěžovatele být podrobnější, neboť z něj nevyplývají důvody, na nichž je postavena jeho argumentace. Závěrem zdůraznil, že mu není znám žádný důvod, pro který se krajský soud odklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o procesním zavinění na zastavení exekuce, která byla postavena najisto usnesením ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu o nepřiznání nákladů exekuce pro neexistenci zavinění vedlejších účastnic na jejím zastavení.
11. Podle §89 odst. 1 exekučního řádu platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí její náklady a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že rozhodování o nákladech exekuce je předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny soudním exekutorům a následně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Ústavní soud k veškeré argumentaci stěžovatele uvádí, že nezohledňuje judikaturní vývoj a kontext rozhodovací praxe, na níž krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal. Rozhodnutí, o něž stěžovatel opírá svá tvrzení, jsou obecně významná pro rozhodovací činnost obecných soudů a není důvod se v budoucnu od nich odklánět, nicméně v nyní posuzované věci je třeba vycházet z jiných skutečností, jež stěžovatel ve zdůvodnění své ústavní stížnosti zcela opomíjí.
13. V nyní posuzované věci bylo třeba se soustředit výhradně na otázku procesního zavinění, což správně učinil i krajský soud. S přihlédnutím ke všem okolnostem i rozhodnému datu, od nějž lze považovat judikaturní přístup k platnosti rozhodčích doložek za sjednocený, je třeba konstatovat, že předchůdkyně první vedlejší účastnice využila svého ústavně garantovaného práva obrátit se s ochranou své vykonatelné pohledávky na příslušný orgán, který je k této činnosti povolán. Teprve s přihlédnutím k následnému judikaturnímu vývoji bylo možné konstatovat, že způsobilost uplatněného rozhodčího nálezu být exekučním titulem nebyla naplněna. Ústavní soud nijak nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že v době podání žádosti o pověření k vedení exekuce nebylo jeho povinností zpochybňovat doložku právní moci vyznačenou na exekučním titulu, nicméně toto tvrzení není v nyní posuzované věci jakkoliv významné. Zásadní právní význam má však skutečnost, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud disponují pravomocí zastavit exekuci i bez návrhu, a to podle §55 odst. 4 (do 31. 12. 2012 odst. 3) exekučního řádu. Není proto zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel jako soudní exekutor, jenž si judikaturního vývoje jako profesionál v oblasti exekučního práva musel být jednoznačně vědom, za více než sedm let z moci úřední nepřistoupil ke zjištění názoru první vedlejší účastnice či její právní předchůdkyně k této otázce. Z procesního postupu stěžovatele naopak vyplývá, že sám aktivně přistupoval ke zpeněžování majetku, z jehož výtěžku průběžně uspokojoval své náklady. Již z tohoto důvodu lze zavinění ve smyslu §89 exekučního řádu přičítat pouze stěžovateli, a to i v situaci, kdy, jak uvádí, tyto náklady zatížil daňovou povinností a následně spotřeboval. Ústavní soud nijak nezpochybňuje právo soudního exekutora na úhradu nákladů i odměny souvisejících s jeho činností, nicméně i toto právo je nutno posuzovat v kontextu práv a zájmů jiných subjektů. Tomu odpovídá i rozhodnutí krajského soudu, které je v tomto ohledu řádně a přesvědčivě odůvodněno. Tyto závěry plně obstojí rovněž v konfrontaci se stěžovatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014. Z tohoto rozhodnutí vyplývá přičitatelnost zavinění oprávněnému pouze tehdy, jestliže při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Tyto závěry následně potvrdil i Ústavní soud [např. v nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 938/16 (N 203/83 SbNU 253)]. V nyní posuzované věci návrh na nařízení exekuce nebyl podán nedůvodně a bezdůvodnost pokračování nařízené exekuce je třeba naopak přičítat stěžovateli. V této souvislosti již není třeba argumentovat - tak jak krajský soud - rizikem soudních exekutorů a jejich v podstatě monopolním postavením, neboť náklady v nyní posuzované věci nevznikly objektivně, nýbrž byly zaviněně způsobeny stěžovatelem.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu