ECLI:CZ:US:2019:3.US.2026.19.1
sp. zn. III. ÚS 2026/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 195/18, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 19. března 2019 č. j. 6 To 36/2019-548 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 18 T 176/2016-485, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 11. 2016 č. j. 18 T 176/2016-154, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2017 č. j. 6 To 265/2017-311 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému J. K. ve výši 1 030 000 Kč a se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Napadeným usnesením okresního soudu byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle §278 tr. řádu. Učiněný návrh na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k posouzení závislosti stěžovatele na hraní hazardních her byl pro nadbytečnost zamítnut.
4. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil s okresním soudem v tom, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení, když stěžovatel uvádí pouze důkazní návrhy, které nemohou přivodit jiné závěry o vině.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení o jeho návrhu na obnovu řízení i o žádosti na odklad výkonu trestu, v rámci něhož docházelo dle jeho názoru k průtahům a vyjadřuje se i k postupu Okresního soudu v Prostějově v jiné jeho trestní věci. Vyslovuje přitom nesouhlas s argumentací krajského soudu, že se veřejného zasedání dne 5. 11. 2018 "z vlastní vůle odmítl zúčastnit", protože právě bezdůvodné průtahy zapříčinily, že toto projednání proběhlo v době, kdy po něm pátrala Policie České republiky, byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, a kdyby se na jednání dostavil, byl by zatčen a nemohl by prokázat jím tvrzené skutečnosti.
6. Ke své trestní odpovědnosti stěžovatel uvádí, že u něho hrála roli hráčská závislost, takže existují vážné pochybnosti o tom, zda byl v době činu příčetný. Soudy však odmítly provést znalecký posudek k objasnění jeho zdravotního stavu. Tvrdí, že jeho závislost byla příčinou nastalé situace, kdy potřeboval získat hotovost na úhradu dluhů. To, že bude jeho jednání posouzeno jako trestný čin, kvůli ztrátě rozpoznávací schopnosti nepředpokládal. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) a ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 (N 138/82 SbNU 215). Odůvodnění napadených usnesení považuje v této souvislosti za nedostatečné. Tvrdí, že v původním řízení se nepříčetnost stěžovatele neřešila. Vězeňský psycholog přitom konstatoval, že závislost na hře stěžovatele chápe jako rizikový faktor. Za nové důkazy považuje i předložený e-mail ze dne 13. 11. 2016 a další důkazy, které rozporují argumentaci obsaženou v odsuzujícím rozsudku a které v době meritorního rozhodnutí nebyly k dispozici.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
9. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená usnesení v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
10. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
11. Stěžovatel opřel důvodnost svého návrhu na povolení obnovy řízení především o tvrzení, že existují vážné pochybnosti o tom, zda byl v době spáchání trestného činu příčetný. K objasnění svého zdravotního stavu proto navrhl vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Oba soudy však na podkladě provedeného dokazování učinily závěr, že stěžovatel si byl plně vědom protiprávnosti svého jednání, dokázal rozpoznat jeho následky a ovládnout své chování. Relevantní přitom je, že tato jeho námitka spojená s důkazním návrhem není skutečností soudu dříve neznámou ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, neboť je v podstatě projevem nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy v řízení o meritu věci. Stěžovatel totiž již v tomto původním řízení namítal svou nepříčetnost z důvodu údajné hráčské závislosti, přičemž soudy nezjistily jakékoliv okolnosti, které by narušení jeho příčetnosti nasvědčovaly. Obdobnou námitku uplatnil i v dovolacím řízení, kde poukazoval na absenci své rozpoznávací schopnosti, tedy schopnosti chápat důsledky svého jednání a jeho společenskou škodlivost (§12 odst. 2 tr. zákoníku), a to v důsledku jeho aktivní hráčské minulosti, a ani Nejvyšší soud o jeho příčetnosti, a tudíž trestní odpovědnosti nepochyboval. Na tyto závěry krajský soud případně ve svém rozhodnutí poukázal. Rovněž v ústavní stížnosti podané proti odsuzujícím rozhodnutím stěžovatel zopakoval námitku o své chybějící schopnosti chápat důsledky svého jednání odůvodněné údajnou aktivní závislou hráčskou minulostí, Ústavní soud však zdůraznil, že se soudy se všemi předestřenými námitkami vypořádaly, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3789/18).
12. Stěžovatel by mohl být se svým návrhem na obnovu řízení úspěšný jedině v případě, že by prokázal, že trpí duševní poruchou, která by mohla mít vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchání skutku. Tak tomu bylo v případě řešeném nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1414/16, kdy bylo v jiných řízeních příslušnými znaleckými posudky postaveno na jisto, že odsouzený trpí celoživotní a nevyléčitelnou psychickou poruchou, a kdy mu bylo v jedné jeho trestní věci uloženo ochranné psychiatrické léčení a ve druhé bylo řízení státním zástupcem zastaveno z důvodu nepříčetnosti, takže dříve zpracované posudky by nutně musely soud vést k pochybnostem o jeho příčetnosti a provedení těchto důkazů by mělo vliv na rozhodování ve věci. Taková situace však v posuzovaném případě zjevně nenastala. Druhý stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 reagoval na situaci, kdy soudům rozhodujícím o trestní odpovědnosti nebyla známa skutečnost, že obviněná trpí paranoidní schizofrenií, tedy závažnou duševní chorobou, která přetrvává celoživotně, což stěžovatelka prokazovala až v řízení o povolení obnovy zprávou psychiatrické léčebny. To také není případ stěžovatele, který podle zjištění soudů svůj údajný problém se závislostí nikde neřešil a neléčil se, a jak sám uvedl, prakticky ze dne na den hrát přestal.
13. Obdobné lze uvést i vůči dalším námitkám, jimiž stěžovatel rozporuje dřívější tvrzení soudů o věrohodnosti poškozeného, kterému údajně žádnou škodu nezpůsobil, jimiž namítá absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu a výši způsobené škody. Jak poukázal krajský soud, tyto námitky jsou převážně projevem nesouhlasu s hodnocením důkazů provedených v původním řízení, přičemž jeho tvrzení a návrhy nemohou již zjištěný skutkový stav a prokázanou výši škody nijak zpochybnit, což platí i pro předloženou e-mailovou komunikaci s poškozeným, neboť obdobnou komunikaci měly soudy k dispozici již v původním řízení.
14. Stěžovatel sice soudům vytýká, že své závěry řádně neodůvodnily, z napadených usnesení, posuzovaných jako celek, však vyplývá, že se soudy jednotlivými důkazními návrhy a s nimi spojenými námitkami zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly, přičemž vysvětlily, proč jsou důkazní návrhy nezpůsobilé k povolení obnovy řízení.
15. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže v posuzované věci soudy po jejich řádném vyhodnocení neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jejich odůvodněným závěrům cokoli vytknout.
16. Namítá-li stěžovatel, že veřejné zasedání u okresního soudu nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, přičemž svou neúčast ospravedlňuje průtahy okresního soudu při rozhodování o návrhu na odklad výkonu trestu, které zapříčinily, že toto projednání proběhlo v době, kdy byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, takže hrozilo, že by byl zatčen a nemohl by prokázat jím tvrzené skutečnosti, i s touto argumentací se krajský soud vypořádal poukazem na to, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn dne 20. 9. 2018, přičemž se relevantně neomluvil, ale pouze naznačil prodlužování řízení spojeného s pátráním po jeho osobě. Takový přístup však nemůže svědčit o porušení jeho procesních či ústavních práv, zvláště za situace, kdy byla veřejnému zasedání přítomna ustanovená zástupkyně.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu