ECLI:CZ:US:2019:3.US.2097.19.1
sp. zn. III. ÚS 2097/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti výrokům II. až IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. března 2019 č. j. 11 Co 273/2018-329 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 9 C 147/2017-249, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a R. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena v popsaném rozsahu rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2018 č. j. 9 C 147/2017-249 zamítl žalobu o výživné manžela ve výši 30 000 Kč měsíčně, jež stěžovatel pro sebe požadoval na vedlejší účastnici. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 133 100 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův požadavek na výživné je v rozporu s dobrými mravy. Dle okresního soudu stěžovatel vůči vedlejší účastnici vystupoval hrubě a verbálně na ni útočil, čímž ji přiměl k odchodu ze společné domácnosti. Na jednu stranu nebyl dle soudu stěžovatel spokojen s tím, že se vedlejší účastnice věnovala intenzivně své notářské praxi, v čemž spatřoval dle své výpovědi honbu za penězi, na druhou stranu se takto získaných prostředků po vedlejší účastnici domáhal žalobou o výživné. Jednání stěžovatele vyhodnotil okresní soud jako amorální, jež se neslučuje s obvyklým chováním jednoho manžela vůči druhému.
3. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 11 Co 273/2018-329 uvedený rozsudek okresního soudu zrušil v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o výživné v částce 10 000 Kč, a v této části řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil (I. výrok rozsudku krajského soudu). Dále krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna přispívat na výživu stěžovatele v období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018 částkou 2 000 Kč měsíčně a v období od 1. 9. 2018 do 2. 12. 2018 částkou 7 000 Kč měsíčně, celkem tedy částku 37 452 Kč (II. výrok rozsudku krajského soudu). Ve zbylé části krajský soud potvrdil výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby. Krajský soud rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 79 279 Kč na nákladech řízení před okresním soudem a 39 639 Kč na nákladech řízení o odvolání (III. a IV. výrok rozsudku krajského soudu).
4. Krajský soud zdůraznil, že žaloba byla podána dne 10. 5. 2017 a za období před podáním žaloby nelze výživné přiznat. Dále zmínil, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice skončilo rozvodem dne 3. 12. 2018. Zánikem manželství zaniká i vyživovací povinnost manželů, od 3. 12. 2018 proto nebylo možno výživné stěžovateli přiznat. Krajský soud posoudil nárok stěžovatele dle §697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), dle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele v roce 2017 činil 25 799 Kč a sestával ze mzdy vrátného na částečný pracovní úvazek, příjmů z podnikání a výsluhového příspěvku, dále stěžovatel na nájmu pozemků získává částku zhruba 200 Kč měsíčně. Průměrný čistý měsíční příjem vedlejší účastnice dosáhl v roce 2017 výše 56 770 Kč měsíčně a v roce 2018 výše 67 244 Kč měsíčně. Krajský soud rovněž hodnotil, jaké jsou schopnosti jednotlivých účastníků (§913 odst. 1 ve spojení s §697 odst. 2 o. z.), a dospěl k závěru, že stěžovatel k dosažení výdělků plně nevyužívá svých možností a schopností. Je totiž na zkrácený úvazek zaměstnán jako vrátný, což neodpovídá jeho vysokoškolskému vzdělání a mnohaleté profesní praxi. Dle krajského soudu by stěžovatel mohl dosahovat příjmu ze zaměstnání ve výši okolo 25 000 Kč měsíčně, jak vyplývá z nabídek zaměstnání a dalších důkazů. Namísto toho se jeho příjmy ze zaměstnání pohybovaly ve výši zhruba 7 000 Kč. V daném období tedy mohl stěžovatel dosahovat příjmů okolo 43 000 Kč měsíčně (25 000 Kč ze zaměstnání, 8 000 Kč z podnikání a 10 000 Kč z výsluhového příspěvku). Při určení výše výživného krajský soud zohlednil vyživovací povinnost účastníků k dětem, jejich náklady na bydlení (u stěžovatele šlo o náklad ve výši 5 500 Kč na bydlení v domě, jenž vlastní s vedlejší účastnicí, u vedlejší účastnice šlo o nájem ve výši nejprve 13 600 Kč, posléze 10 000 Kč měsíčně). U vedlejší účastnice zohlednil, že ve prospěch syna hradila nad rámec výživného i další částky ve výši 9 500 Kč. Po odečtení popsaných výdajů by stěžovateli v roce 2017 z jeho potenciálního příjmu ve výši 43 000 Kč zbývala na uspokojování osobních potřeb měsíčně částka v rozmezí 33 200 Kč do 36 500 Kč a vedlejší účastnici částka v rozmezí od 32 100 Kč do 38 100 Kč, proto pro rok 2017 nebyl dán stěžovatelův nárok na výživné manžela. V roce 2018 by stěžovateli z jeho potenciálního příjmu měsíčně zbyla na uspokojování osobních potřeb částka 36 500 Kč a vedlejší účastnici částka 41 700 Kč. K dorovnání stejné hmotné a kulturní úrovně proto krajský soud určil výživné stěžovateli 2 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018. Od 1. 9. 2018 vedlejší účastnice již neměla výdaje na synovu školku ve výši 9 500 Kč, proto jí k uspokojení vlastních potřeb měsíčně zbývalo 51 200 Kč, kdežto stěžovateli jen 36 500 Kč z jeho potenciálního příjmu. Pro období od 1. 9. 2018 do 2. 12. 2018 (tj. do rozvodu manželství) krajský soud k vyrovnání tohoto rozdílu určil stěžovateli výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítl, že soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly prokázaný stav věci a rozhodly v rozporu s provedenými důkazy. Při hodnocení jeho majetkových poměrů vycházely z předpokladu, že stěžovatel žije v domě, který má společně s vedlejší účastnicí ve vlastnictví a kde hradí jen energie a služby spojené s bydlením. Dle jeho názoru však soudy ignorovaly skutečnost, že dům potřeboval nákladné opravy. Dále nezohlednily to, že na uspokojování potřeb vedlejší účastnice a na její životní úrovni se významnou měrou podílí její přítel, který ji umožňoval užívat drahý automobil. Dle stěžovatele se soudy nevypořádaly ani s tím, že v jiném řízení vedlejší účastnice deklarovala přinejmenším za roky 2014 až 2016 čistý příjem ve výši nejméně 100 000 Kč měsíčně, z nějž musela tvořit úspory, které měly být hodnoceny při určení výživného.
6. Při posuzovávání možností stěžovatele bylo dle jeho názoru nevhodně přihlíženo k potencialitě jeho příjmů. Soudy nesprávně vycházely z kombinace příjmu z podnikání a příjmů z možného zaměstnání na plný úvazek, což souběžně nepřichází v úvahu.
7. Za nesprávné považuje stěžovatel rovněž rozhodnutí o nákladech řízení. Domnívá se, že mu soudy s přihlédnutím k důvodům hodným zvláštního zřetele ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neměly uložit nahradit náklady řízení vedlejší účastnici i v případě, že ve věci byl v převážné míře neúspěšný. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v hrubém nepoměru mezi jeho příjmy a příjmy vedlejší účastnice a rovněž ve skutečnosti, že stěžovatel výši výživného, jehož se žalobou domáhal, vyčíslil na základě údajů o příjmech (více než 100 000 Kč měsíčně), které sama vedlejší účastnice v jiném řízení uvedla. Poté, co bylo krajským soudem doplněno dokazování, vzal stěžovatel žalobu částečně zpět. Poprvé se o nižších než deklarovaných příjmech vedlejší účastnice věrohodně dozvěděl z tohoto dokazování. Procesní odpovědnost za zastavení řízení spatřuje na straně vedlejší účastnice, která v řízení o výživném tvrdila své příjmy podstatně nižší, než v jiném řízení v minulosti, a důkazy svého tvrzení odmítla doložit. Dále stěžovatel vnímá řízení před okresním soudem jako nespravedlivé, jelikož vedlejší účastnici neměl být dle jeho názoru přiznán opakovaně náklad řízení v podobě odměny advokáta za převzetí a přípravu zastoupení, nejprve v souvislosti s převzetím zastupování JUDr. Šámalovou a posléze s převzetím zastupování JUDr. Balíkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek okresního soudu, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, byl založen na odlišných důvodech než rozsudek krajského soudu, který rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobě částečně vyhověl. Okresní soud zamítnutí žaloby vystavěl na závěru, že není dán stěžovatelův nárok na výživné pro rozpor s dobrými mravy. Krajský soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu o rozporu s dobrými mravy a výši výživného pro stěžovatele stanovil na základě hodnocení příjmových a majetkových poměrů účastníků, u čehož též hodnotil potencialitu stěžovatelových příjmů. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení došlo ke změně rozsudku okresního soudu a že krajský soud založil své rozhodnutí na jiných důvodech než okresní soud, je z hlediska přezkumu Ústavním soudem určující posouzení zaujaté krajským soudem a důvody, na kterých své rozhodnutí vystavěl krajský soud. V těch dílčích částech rozsudku, kde krajský soud odkázal na závěry okresního soudu a jeho zjištění, Ústavní soud vycházel z komplexu závěrů krajského soudu a okresního soudu.
11. Stěžovatel uplatnil námitky proti hodnocení potenciality svých příjmů. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že kritérium výdělkové potenciality nelze uplatňovat mechanicky (viz nález ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17, bod 49.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal, že by v této věci při posuzování nároku na výživné soudy postupovaly mechanicky. Stěžovatel se po vedlejší účastnici dožadoval placení výživného v rámci vyživovací povinnosti manželů. Ústavní soud nepovažuje za rozporný s ústavními předpisy přístup krajského soudu, který v takovém případě zkoumal, zda se manžel, jenž se na své manželce domáhá placení výživného, snaží dosáhnout příjmu, který odpovídá jeho schopnostem a možnostem. Takový postup má plnou oporu v textu zákona. Dle §913 odst. 1 ve spojení s §697 odst. 2 o. z. patří mezi kritéria zvažovaná při určení výše výživného mezi manželi též schopnosti a možnosti oprávněného a povinného. Výživné mezi manželi má dle §697 odst. 1 o. z. zajišťovat oběma manželům stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Plně v souladu se zásadou spravedlnosti je podmínit vyrovnání hmotné a kulturní úrovně mezi manželi tím, že oprávněný manžel se reálně snaží dosáhnout příjmu, který odpovídá jeho schopnostem a možnostem, je-li to po něm možno s ohledem na okolnosti požadovat. Výživné manžela v takovém případě vyrovnává hmotnou a kulturní úroveň, jíž oprávněný manžel svými schopnostmi a možnostmi nedosáhne. Výživné manžela však nemá sloužit k tomu, aby oprávněný manžel v rámci výživného na povinném manželu bezpracně získal tu část plnění, jíž by mohl dosáhnout svým úsilím, které je po něm možno s ohledem na okolnosti případu požadovat. V samotné skutečnosti, že krajský soud zohledňoval potencialitu stěžovatelových příjmů, nelze v posuzované věci spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod.
12. Ústavní stížnost obsahuje i výhrady proti zjištění a závěru o výši potenciálního příjmu, jehož by stěžovatel mohl dosahovat. Ústavní soud předesílá, že jde o námitky do utváření skutkových zjištění, u nichž je prostor pro zásah Ústavního soudu omezen jen pro případ extrémních excesů, tj. tehdy, byly-li by právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Žádnou takovou vadu Ústavní soud neshledal. Dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012 (č. 110/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze za potenciální příjem pro účely stanovení výživného považovat jen takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní. Krajský soud se přitom zabýval skutečnými příjmy stěžovatele (mzda vrátného na zkrácený úvazek, příjmy z podnikání, výsluhový příspěvek), které porovnal s jeho vzděláním, schopnostmi a profesní praxí a relevantní nabídkou zaměstnání (k ní bod 88. rozsudku okresního soudu). V této nabídce přitom jsou i pracovní místa mimo obor informačních technologií, k němuž stěžovatel v ústavní stížnosti poznamenal, že maturita z výpočetní techniky před 30 lety nepředstavuje řádnou kvalifikaci pro tento obor. Ústavní soud v hodnocení krajského soudu o potencialitě stěžovatelových příjmů exces dosahující ústavní úrovně neshledal. Excesu při utváření skutkových zjištění nedosahuje ani závěr krajského soudu, že by stěžovatel byl s ohledem na své schopnosti a znalosti schopen dosahovat příjmu ze zaměstnání na plný úvazek (25 000 Kč měsíčně) a též doplňkového podnikání, jemuž se věnoval v době rozhodování soudů (8 000 Kč měsíčně), společně s výsluhovým příspěvkem (10 000 Kč měsíčně).
13. Za neústavní nelze označit postup soudů, které při hodnocení hmotné a kulturní úrovně nepřikládaly zvláštní váhu stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že vedlejší účastnice užívá luxusní automobil svého přítele. Vedlejší účastnice vypověděla, že služebním vozidlem svého přítele jela výhradně jako spolujezdec (viz bod 8. rozsudku okresního soudu), což soudy nepovažovaly za vypovídající o jejích majetkových poměrech. Okresní soud zjistil, že vedlejší účastnice vlastní jen osobní automobil značky Citroën, jenž nemůže být považován za luxusní. Stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti o úsporách vedlejší stěžovatelky vytvořených v letech 2014 až 2016 je pouze spekulativní (nevychází ze zjištění o stavu účtů vedlejší účastnice, ale pouze poukazuje na její příjmy v tomto období se spekulací, že nebyly plně utraceny), proto Ústavní soud neshledal pochybení soudů, které svá skutková zjištění v daném ohledu nezaložily na spekulacích.
14. Stěžovatel vytknul okresnímu soudu, že vedlejší účastnici opakovaně přiznal náklad řízení v podobě odměny advokáta za převzetí a přípravu zastoupení. Ústavní soud konstatuje, že o nákladech řízení před okresním soudem v konečném důsledku rozhodl krajský soud, který změnil rozsudek okresního soudu, a proto dle §224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl i o nákladech řízení u okresního soudu. Jak přitom výslovně poznamenal krajský soud v bodě 25. svého rozsudku, odměna za převzetí a přípravu zastoupení tvořila v řízení před okresním soudem pouze jedenkrát náklad řízení, který má stěžovatel hradit vedlejší účastnici.
15. Stěžovatel uvedl, že svou žalobu vzal částečně zpět v požadavku na výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně (z původního požadavku 30 000 Kč měsíčně), neboť dle svých slov původně vycházel z příjmů vedlejší účastnice ve výši 100 000 Kč, které vedlejší účastnice deklarovala za roky 2014 až 2016 v řízení o výživném jejich syna. Poté, co se v průběhu odvolacího řízení ve věci výživného dozvěděl, že příjmy vedlejší účastnice jsou nižší, vzal svou žalobu částečně zpět. Dle jeho názoru procesní odpovědnost za zastavení řízení nese vedlejší účastnice, která tvrdila nižší příjmy, než byly v minulosti doloženy. Ústavní soud nespatřuje v těchto stěžovatelových tvrzeních ústavní přesah. Vedlejší účastnice pokles svých příjmů vysvětlila tím, že v minulosti byla v okrese Litoměřice jedinou notářkou, v současné době zde působí již 4 notáři. Dále uvedla, že v minulosti dosahovala vysokých příjmů s ohledem na změny v právních předpisech, jelikož tehdy ve velkém rozsahu vyhotovovala notářské zápisy v souvislosti s přeměnou dosavadních společností na obchodní korporace (k tomu viz bod 10. rozsudku okresního soudu). Ústavní soud konstatuje, že při formulaci svého žalobního požadavku stěžovatel vycházel ze své domněnky, že se příjmy vedlejší účastnice v porovnání s lety 2014 až 2016 nezměnily. Tato domněnka se v průběhu řízení ukázala jako mylná. Ústavní soud nespatřuje nic neústavního v hodnocení, že důsledky mylných předpokladů, z nichž stěžovatel při formulaci žalobního požadavku vycházel, je nutno v rámci náhrady nákladů řízení přičítat právě jemu. Nic protiústavního tak nelze nalézt v tom, že soudy nevyhodnotily, že vedlejší účastnice, která pokles svých příjmů srozumitelně vysvětlila vnějšími okolnostmi, nezavinila ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., že řízení bylo částečně zastaveno.
16. Nedůvodná je námitka, že soudy porušily stěžovatelova základní práva či svobody tím, že nevyužily možnosti rozhodnout o nákladech řízení dle §150 o. s. ř., a to tak, že by vedlejší účastnici z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznaly náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. Nepřiznání nákladů řízení z tohoto důvodu dle §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457), bod 20. odůvodnění]. V samotném §150 o. s. ř. je zdůrazněn výjimečný charakter nepřiznání nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. To mimo jiné znamená, že důvody, o které se použití §150 o. s. ř. opírá, musí dosahovat natolik vysoké závažnosti, že z hlediska spravedlnosti převáží nad aplikací obecného pravidla v §142 o. s. ř., dle něhož soud přizná náhradu nákladu řízení úspěšnému účastníkovi proti účastníkovi neúspěšnému. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci, přičemž je dána relativně široká míra uvážení soudu, ne však možnost libovůle [nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 2933/15 (N 31/80 SbNU 401), bod 21. odůvodnění]. Není přitom povinností soudů, nezjistí-li žádné důvody, pro které by měly zčásti či zcela náhradu nákladů výjimečně nepřiznat, aby zevrubně vysvětlovaly, proč nepřistoupily k použití §150 o. s. ř. (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 397/05).
17. Stěžovatel důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. spatřuje v rozdílné příjmové úrovni stran a v tom, že mylně vycházel z příjmů vedlejší účastnice ve výši 100 000 Kč. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud shledal, že rozdílná příjmová úroveň stran je do určité míry způsobena tím, že stěžovatel se nesnažil plně využít svůj výdělkový potenciál, což nedává podklad pro použití §150 o. s. ř. v neprospěch vedlejší účastnice. Ústavní soud nevidí v posuzované věci důvod, aby procesní důsledky mylných předpokladů stěžovatele při formulaci žaloby nesla vedlejší účastnice (k tomu viz bod 15.). Žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv proto Ústavní soud nespatřuje v tom, že krajský soud neshledal důvod pro použití §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu