ECLI:CZ:US:2019:3.US.21.19.1
sp. zn. III. ÚS 21/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek R. K. a E. K., obě právně zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2018 č. j. 18 Co 124/2018-177, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ROTO Plzeň s. r. o., sídlem Folmavská 2876/4, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení II. a III. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jím bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozsudku, se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. 17 C 437/2015-125 uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zaplatit každé stěžovatelce částku 240 000 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 122 862,60 Kč. Okresní soud zjistil, že dne 2. 9. 2012 tragicky zahynul při motoristické soutěži Barum Czech Rallye Zlín J. K., manžel první stěžovatelky a otec druhé stěžovatelky. Okresní soud ve svém rozsudku odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uzavřel, že je dána odpovědnost žalované jako provozovatele vozidla za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovatelkám. Proto náhradu této újmy stěžovatelkám přiznal. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci.
3. K podanému odvolání krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé - tedy ve výrocích I. a II. - zcela potvrdil. Rozsudek okresního soudu změnil jen ve III. výroku o náhradě nákladů řízení, a to tak, že žalovaná je povinna stěžovatelkám uhradit na nákladech řízení částku 29 145,20 Kč a částku 24 345,20 Kč. Nevycházel totiž, na rozdíl od okresního soudu, z §8 advokátního tarifu, ale z §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu s tím, že hodnotu práva nelze vyjádřit v penězích, a proto v souladu s §9 odst. 4 považoval za tarifní hodnotu sporu částku 50 000 Kč, nikoliv samotnou výši přiznané náhrady nemajetkové újmy. Stejně postupoval při vyčíslení náhrady nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu považují za nesprávné. Je podle nich nelogické, aby v řízení, jehož předmětem by byla náhrada škody, se vycházelo z jiné tarifní hodnoty než při náhradě nemajetkové újmy. Navíc by odměna advokáta měla být odvozena od výše přiznané částky, neboť tím by byla zohledněna více jeho odpovědnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
8. Ústavní soud dále konstatuje, že náhradu nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto lze ve stručnosti připomenout (byť se to uvádí i v ústavní stížnosti), že při posuzování náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a takovýto výrok ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí nemá.
9. K argumentaci stěžovatelek pak Ústavní soud v souladu s výše uvedeným připomíná, že výklad podústavního práva náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud v daném případě v použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu neshledal ústavněprávní nesoulad, byť si lze jako možný představit i výklad, při němž se jako základní kritérium vezme za tarifní hodnotu výše přiznaného peněžitého plnění (zde výše náhrady nemajetkové újmy) s tím, že se použije tarifní hodnota podle §8 advokátního tarifu. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není a ani být nemůže podávat výklad podústavního práva, resp. tento výklad sjednocovat. Jeho kasační zásah by byl totiž možný pouze v případě, kdy by výklad provedený obecnými soudy byl zjevně neudržitelný a ústavně excesivní, což se však v této věci nestalo. Stěžovatelky ostatně v ústavní stížnosti náležitě argumentačně nereagují na judikaturní odkazy krajského soudu na podle něj relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Přehlíží také, že Ústavní soud se proti shora naznačenému použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v minulosti nevymezil a akceptoval je [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015 (N 81/77 SbNU 177)].
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí (jeho jednotlivé výroky) je z ústavního hlediska přijatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu