ECLI:CZ:US:2019:3.US.215.19.1
sp. zn. III. ÚS 215/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného Mgr. Alenou Jelínkovou, advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 25 Cdo 940/2018-300, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 69 Co 307/2017-256 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. února 2017 č. j. 10 C 64/2012-210, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NEMOS SOKOLOV s. r. o., sídlem Za Císařským mlýnem 1115/2, Praha 7 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 2. 2017 č. j. 10 C 64/2012-210 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 732 120 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 108 843,13 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice na účet obvodního soudu na náhradě nákladů řízení, znalečném, částku 31 756,50 Kč. Takto soud rozhodl poté, co po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neporušila žádnou právní, tedy ani prevenční povinnost, v důsledku které by jí vznikla odpovědnost za škodu na zdraví stěžovatele, k níž došlo dne 25. 3. 2010 na oddělení ortopedie v nemocnici v Sokolově poté, co se zde stěžovatel podrobil ambulantnímu operačnímu zákroku s lokální anestézií a následně došlo k jeho pádu a k závažnému zranění hlavy, v důsledku čehož by měla být vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě této škody žalovanou částku za bolestné (36 120 Kč) a za ztížení společenského uplatnění, včetně jejího navýšení (696 000 Kč).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 10. 2017 č. j. 69 Co 307/2017-256 byl rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mění tak, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává a výrokem III. bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu mění tak, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Městský soud v napadeném rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, že dne 25. 3. 2010 stěžovatel podstoupil v zařízení vedlejší účastnice ambulantní operační zákrok s lokální anestézií, bezprostředně po něm v předsálí operačního sálu zkolaboval a pádem utrpěl závažné zranění lbi a mozku. Na základě dokazování včetně ústavního znaleckého posudku bylo v řízení zjištěno, že nejpravděpodobnější příčinou pádu byl ortostatický kolaps při vertikalizaci pacienta, jemuž se nedalo nijak předejít, neboť nebyly známy ani přítomny žádné známky, z nichž by bylo možno na případný pád pacienta usuzovat. Soud uzavřel, že nebylo prokázáno pochybení vedlejší účastnice v pooperační péči a ani to, že by k poranění stěžovatele došlo v příčinné souvislosti s operačním výkonem. Ani přes nedostatečně upravený vnitřní postup péče zdravotnického personálu po operačním výkonu v lokální anestézii nelze podle městského soudu vůči stěžovateli dovodit porušení právní povinnosti vedlejší účastnice (včetně povinnosti prevenční podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), protože ani podrobná úprava v předpisu by pádu stěžovatele (s ohledem na jeho charakter a individuální hodnocení rizik, které bylo provedeno) nemohla zabránit. Rovněž případná nedostatečná dokumentace nemá podle městského soudu příčinnou souvislost s pádem stěžovatele.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 940/2018-300 jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na to, že námitkou, že vedlejší účastnice v rozporu s právními předpisy neodebrala zdravotnickou anamnézu stěžovatele a že neměla stanoven postup při péči o pacienta po výkonu v lokální anestézii, se soudy opakovaně zabývaly, avšak pro rozhodnutí odvolacího soudu nemá tato námitka zásadní význam, a to právě vzhledem k závěru o absenci příčinné souvislosti, nehledě k právnímu názoru, od něhož není důvod se odchylovat, že pouze vadná či chybějící zdravotnická dokumentace nezakládá automaticky odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví pacienta (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 a ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2992 a C 9753).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obvodní soud věc po skutkové i právní stránce nesprávně posoudil, neboť jak ze znaleckého posudku MUDr. Davida Marxe, tak z výpovědi svědků je zřejmé, že k poranění stěžovatele došlo v příčinné souvislosti s operačním výkonem. Stěžovatel namítá, že navrhoval výslech svědkyně J. R., který však oba soudy zamítly.
6. Stěžovatel dále namítá, že z jeho dostupné zdravotnické dokumentace nelze vzhledem k absenci záznamů určit, v jakém stavu byl stěžovatel před a po provedeném výkonu, ani zda z jeho anamnézy vyplývá riziko pádu. Absence záznamů ve zdravotnické dokumentaci je porušením povinnosti vedlejší účastnice vést řádně zdravotnickou dokumentaci.
7. Stěžovatel rovněž namítá, že vedlejší účastnice neupravila ve svém vnitřním předpise "Příjem pacienta na operační sál k operaci v lokální anestezii" postup při péči o pacienta po výkonu provedeném v lokální anestézii tak, aby tento postup závisel na aktuálním zdravotním stavu pacienta a bylo tak vyhodnocováno riziko pádu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že ačkoliv vedlejší účastnice uvedený proces neměla vnitřním předpisem stanoven, jednala tak, aby stěžovateli nemohla být způsobena újma na zdraví. Stěžovatel namítá, že nebyl naplněn požadavek §40 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů, že sanitář je oprávněn k výkonu této činnosti pod odborným dohledem sestry, neboť bylo prokázáno, že zdravotní sestra již byla na sále u další operace prováděné jinému pacientovi. Vedlejší účastnice tedy nejen, že neměla upraven postup při péči o pacienta po výkonu provedeném v lokální anestezii, ale ani v praxi nepřijala opatření k předejití újmě na zdraví stěžovatele.
8. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice porušila prevenční povinnost podle §415 občanského zákoníku, neboť nepřijala taková opatření, která by zamezila zranění stěžovatele. Vedlejší účastnice jednala v rozporu s právními předpisy týkajícími se zdravotnické dokumentace stěžovatele a dále ani neupravila postup při péči o pacienta po výkonu provedeném v lokální anestezii tak, aby tento postup (tedy volba kompetence pracovníka, který pacienta sleduje) závisel na aktuálním zdravotním stavu pacienta. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41) a na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08 (U 10/50 SbNU 451) a na judikaturu Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. V předmětné věci vyšel obvodní soud ze znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce, ze znaleckého posudku MUDr. Davida Marxe, Ph.D. ze dne 27. 11. 2011, z výpovědi MUDr. Frydrychové, pověřené obhájením znaleckého ústavního posudku, z obsahu provozního řádu Nemocnice Sokolov, z usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje ze dne 23. 11. 2010 č. j. KRPK-2687-40/TČ-2010-190972, z usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 23. 12. 2010 č. j. ZN 1193/2010-35 a z výpovědi svědků D. D., S. M., N. P. a O. V. Na základě zjištění učiněných z těchto důkazů dovodil, že zranění stěžovatele nešlo předejít a nebyly známy žádné okolnosti, z nichž by se dal případný pád stěžovatele předvídat a z nichž by se dalo usuzovat, že je potřeba provést určitá opatření, která měla pádu stěžovatele zabránit. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že navrhoval výslech svědkyně J. R., který však oba soudy zamítly. Z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu však nevyplývá, že by stěžovatel námitku neprovedení navrženého důkazu obvodním soudem uplatnil ve svém odvolání a městský soud se jí odmítl zabývat. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, za jakým účelem měly soudy uvedený důkaz provést.
15. Městský soud vyšel shodně s obvodním soudem především ze znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce a z něho zjistil, že zranění stěžovatele se nedalo předejít, neboť nebyly známy ani přítomny žádné známky, z nichž by se dal případný pád stěžovatele předvídat. I když v daném případě záznam anamnézy v dokumentaci stěžovatele chyběl, znalec dovodil, že to nemělo s největší pravděpodobností žádný vliv na kolaps a následné zranění stěžovatele. Uvedený závěr byl potvrzen i výpovědí svědka O. V.
16. Ze znaleckého posudku MUDr. Davida Marxe, na který stěžovatel poukazoval, městský soud zjistil, že i když znalec konstatoval nedostatečnou úpravu postupu zdravotnického personálu po operačním výkonu v lokální anestézii, nelze z toho dovodit, že by vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovateli porušila právní povinnost, včetně povinnosti prevenční. Uvedený závěr je navíc podpořen i dalšími v řízení provedenými důkazy, zejména ústavním znaleckým posudkem a svědeckými výpověďmi O. V., S. M., N. P. a D. D z nichž nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pro závěr, že postupem vedlejší účastnice byla péče o stěžovatele zanedbána. Městský soud dále vyšel výpovědi MUDr. Frydrychové, dle které zdravotní péče po ambulantním operačním zákroku stěžovatele byla poskytována lege artis, i přesto, že anamnéza nebyla zanesena do dokumentace, a nedošlo ani k zanedbání kompetencí.
17. Ústavní soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy nejsou v rozporu s provedenými důkazy a nebyl zjištěn ani nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout závěrům soudů učiněným na základě provedených důkazů, že odpovědnost vedlejší účastnice za škodu vzniklou stěžovateli není s odkazem na §420 ani na §415 občanského zákoníku dána, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice porušila právní (tedy ani prevenční) povinnost. Napadená rozhodnutí nejsou rovněž v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývajícími se náhradou škody.
18. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu