ECLI:CZ:US:2019:3.US.2199.19.1
sp. zn. III. ÚS 2199/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019 č.j. 101 Co 59/2019-558 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. října 2018 č. j. 29 Nc 38/2018-313, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a V. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají tyto skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 10. 2018 č. j. 29 Nc 38/2018-313 byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy, kterým se domáhal svěření nezletilé do střídavé péče rodičů praktikované po týdnu, případně svěření do jeho výlučné péče (výrok I.). Stěžovateli byl současně upraven styk s nezletilou, a to jednou za 14 dnů v pondělí od 16:00 hod. do 17:00 hod., a ve středu od 15:00 hod. do 16:00 hod. na půdě organizace Pexeso, z. s. (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že rodiče v zásadě dosud dodržovali úpravu styku mezi stěžovatelem a nezletilou nastavenou předběžným opatřením v rozsahu každý sudý pátek od 17:00 hod. do neděle 17:00 hod., s tím, že stěžovatel někdy prodlužoval navracení nezletilé matce, případně ji předal až v pondělí do školky. V létě 2018, když měl stěžovatel nezletilou dva týdny v červenci a dva týdny v srpnu na podkladě předběžného opatření okresního soudu, nevrátil stěžovatel nezletilou do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka"), a bez jejího souhlasu, přes to, že byl vyzýván k navrácení opatrovníkem a soudem, si ponechal nezletilou u sebe doma v období od 10. do 25. 9. 2018. Soud musel nařizovat výkon rozhodnutí uložením pokuty a odnětím nezletilé dne 25. 9. 2018; výkon odnětí trval několik hodin, stěžovatel nechtěl nezletilou dobrovolně vydat. Jinak se v poměrech účastníků od poslední úpravy péče žádné podstatné změny nevyskytly. Okresní soud konstatoval, že pokud by upravil styk běžným způsobem, bylo by zde veliké riziko opakování protiprávního jednání stěžovatele, proto přistoupil k úpravě styku, při níž bude zajištěn bezpečný průběh a navrácení dítěte matce, tedy styku provázeného asistencí specializovaného zařízení.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2019 č. j. 101 Co 59/2019-558 rozsudek městského soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatel má právo stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu v kalendářním roce vždy od pátku od 13:00 hod. do pondělí do 7:45 hod., kdy si nezletilou ke styku převezme a po skončení styku ji předá do předškolního či školního zařízení navštěvovaného nezletilou, dále soud upravil styk pro období jarních, velikonočních a letních prázdnin a vánočních svátků. Krajský soud se ztotožnil se závěry učiněnými okresním soudem ohledně vhodnosti péče o nezletilou, neboť stěžovatel i nadále vystupuje dominantně, nesmiřitelně, bez schopnosti respektovat matku jako druhého rodiče, otevřeně i zastřeně matku dítěte dehonestuje. Chování stěžovatele vůči matce dítěte považoval krajský soud za nejpodstatnější překážku stanovení střídavé péče o nezletilou. Úpravou střídavé péče by byl stěžovateli vytvořen prostor pro široké ovlivňování dítěte, ochromení citových vazeb k nedominantní zranitelné matce, kterou stěžovatel jako rodiče nectí, a pro nekritické přejímání názorů stěžovatele nezletilou. Takový ústupek chování stěžovatele nelze dle krajského soudu v nejlepším zájmu dítěte učinit.
4. Krajský soud naopak nepřisvědčil závěrům okresního soudu ohledně rozsahu a formy styku stěžovatele s nezletilou. Upravil-li okresní soud styk stěžovatele s nezletilou pouze ve formě asistovaného styku, není jeho rozhodnutí správné. Nezletilá má ke stěžovateli citovou vazbu zachovánu, styky se stěžovatelem neodmítá. V minulosti neměla matka k péči stěžovatele, během styku s nezletilou připomínky, nezletilou na styk se stěžovatelem řádně připravovala a stěžovateli ke styku ji předávala. V chování stěžovatele k nezletilé nebyly ani znalci ani opatrovníkem shledány důvody pro omezení styku. Krajský soud proto v zájmu zachování a upevňování citových vazeb nezletilé a stěžovatele upravil jejich styk v rozsahu určeném v I. výroku rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že nezletilá nebyla svěřena do střídavé péče rodičů, ačkoli pro to byly splněny podmínky, jak je definoval ve svých nálezech Ústavní soud. Stěžovatel má za to, že soudy poukazují na jeho negativní postoj k matce a na události v září 2018, kdy léčil nezletilou, přitom však jednostranně hodnotí jen jeho chování, nikoli postoj matky, která jeho styk s nezletilou dlouhodobě omezuje a komplikuje. Stěžovatel uvádí, že nevhodná komunikace mezi rodiči dle judikatury Ústavního soudu nemůže být jediným důvodem pro zamítnutí střídavé péče. Stěžovatel je přesvědčen, že mohl-li by od počátku o nezletilou pečovat rovnocenně, pak by jeho vztah k matce mohl být neutrální, neměl by pocit křivdy. Stěžovatel zdůrazňuje, že dle znaleckých posudků jsou oba rodiče schopni nezletilé poskytnout výchovu a péči, nezletilá má s oběma rodiči hezký vztah a dobře se adaptuje na nové prostředí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Obecným soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilé dospěl k odlišným závěrům o rozsahu a formě styku stěžovatele s nezletilou. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími významnými pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu na podporu svého tvrzení, že střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. V posuzované věci je důvodem, proč střídavá péče v nejlepším zájmu nezletilé nebude, neschopnost stěžovatele respektovat matku dítěte jako rovnoprávného rodiče, nevhodné chování stěžovatele směřující k ovlivňování náhledu nezletilé na matku. Má-li nezletilá podle závěrů krajského soudu vyrůst ve zdravého, psychicky silného jedince, potřebuje laskavou péči obou rodičů, nikoliv péči stěžovatele dehonestujícího matku, a působícího jí, která matku má za primárního rodiče, bolest.
10. Ústavní soud nemá shora učiněným závěrům krajského soudu čeho vytknout, neboť jeho skutková zjištění vycházela z řádně provedených důkazů, při svém rozhodování použil platnou právní úpravu a ústavně souladným způsobem odůvodnil svůj závěr, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče rodičů.
11. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou [např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že výše uvedená premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno.
12. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče, základním kritériem musí vždy být především zájem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.
13. Uvedenými kritérii se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval, a vzal v úvahu i skutečnost, že se nezletilá až do září 2018 se stěžovatelem běžně stýkala, a měla k němu vytvořenu silnou citovou vazbu, která nezanikla ani poté, co se styk v měsících říjen 2018 až duben 2019 neuskutečňoval. Tyto okolnosti promítl krajský soud do svých závěrů o rozsahu a formě styku, který na rozdíl od okresního soudu upravil jako osobní pravidelný styk bez asistence.
14. Namítá-li stěžovatel, že nedostatky v komunikaci mezi rodiči nemohou být důvodem k odmítnutí svěření dítěte do střídavé péče rodičů, poukazuje Ústavní soud na svou judikaturu, podle které při vyloučení střídavé péče na základě nevhodné komunikace rodičů mají soudy povinnost zkoumat příčinu takového stavu, a dítě zásadně svěřit do péče toho z rodičů, který uznává pozici druhého rodiče v životě dítěte a nebude bránit styku s ním [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Ve věci stěžovatele ze soudem nařízeného znaleckého posudku vyplynulo, že střídavá péče by mohla fungovat pouze za předpokladu zklidnění emocí, nápravy komunikace, což se v současné době jeví jako nereálné. Předpokladem takového zlepšení by měla být úspěšná mediace, nedojde-li ke zlepšení, bude pravděpodobně jakýkoli způsob styku selhávající a s negativním dopadem na psychiku dítěte. Z toho důvodu byla rodičům nařízena mediace, jíž se však stěžovatel odmítl účastnit, protože z jeho hlediska došlo ke zcela nepřijatelnému rozvržení doby péče mezi rodiče. Soud neukládal rodičům novou povinnost účastnit se mediace, neboť stěžovatel tu původní nesplnil a svůj postoj zjevně změnit nehodlal.
15. Městský soud tedy postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které se má soud zabývat tím, jakým způsobem probíhaly dosavadní snahy o zlepšení komunikace, a v případech, kdy je komunikace mezi rodiči ve špatném stavu, má rovněž povinnost pokusit se pomocí různých opatření tuto komunikaci napravit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Klade-li stěžovatel v ústavní stížnosti otázku, jak se má zlepšit komunikace mezi ním a nezletilou, když soud stanovil styk v rozsahu užším, než s jakým souhlasila matka (od čtvrtka do pondělí), nelze než opětovně poukázat na závěry okresního soudu, který uvedl, že matka byla ochotna souhlasit s širším stykem od čtvrtka do neděle, či s pobytem nezletilé u moře, v mezidobí však stěžovatel protiprávně zadržel nezletilou od 10. do 25. 9. 2018, což soud označil za velmi závažné jednání z pozice hodnocení jeho výchovné způsobilosti a respektu k tomu, že dítě má být vychováváno především matkou, do jejíž péče bylo svěřeno.
16. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilé, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Krajský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající podklad v obsahu spisu. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu