ECLI:CZ:US:2019:3.US.227.19.1
sp. zn. III. ÚS 227/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 3 Tdo 1047/2018-24 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2018 č. j. 8 To 71/2018-182, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 12, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho základní práva podle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 4. 1. 2018 sp. zn. 91 T 145/2017 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikované plynové pistole, zásobníku a látkového pouzdra.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018 č. j. 8 To 71/2018-182 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu podle §256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 3 Tdo 1047/2018-24 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s tím, že nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 1. 7. 2017 kolem 2:30 hodin v Brně před vchodem do klubu Esperanza Havana Club na Zelném trhu, když přicházel společně s M. N. B. do blízkosti vstupních dveří klubu, vytáhl pravou rukou zpoza pasu plynovou pistoli značky EKOL Firat Compact a na vzdálenost několika metrů ji držel před sebou směrem k D. Z., který stál společně s T. K. a barmankou H. Z. ve vchodu do klubu za zavřenými kovovými mřížemi, přičemž manipulaci se zbraní provázel výhrůžkami zabitím na adresu D. Z., čímž u jmenovaného vzbudil obavu o jeho život a zdraví, načež se D. Z. a za ním stojící T. K. a H. Z. dali na útěk do vnitřních prostor klubu, a T. K. následně požádal o policejní asistenci telefonátem na tísňovou linku 158.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se cítí být nevinen a má za to, že závěry soudů nejsou dostatečně důkazně podloženy. Svědek K. uvedl, že neslyšel žádná slova typu "já tě zabiju". Závěry soudu v opačném směru představují ignorování důkazní situace. Svědek Z. pak sice uvedl, že výhrůžku "já tě zabiju" zaslechl, avšak až poté, co se již dal na útěk a ukryl v baru, přičemž ani nevěděl, zda byla určena jemu. Svědek si tak nemohl být jistý, kdo slova pronesl. Jelikož zbraní nebylo stěžovatelem přímo mířeno (pouze ji měl držet před sebou) a nebyla prokázána výhrůžka zabitím, pak jeho jednání mělo být hodnoceno nejvýše jako přestupek.
7. Kromě toho má stěžovatel za to, že výpovědi policistů, kteří na místě prováděli zadržení, nejsou procesně použitelné, protože nelze vyslýchat policistu k jím sepsanému úřednímu záznamu. Rovněž není spokojen s tím, že nebyly provedeny veškeré jím navrhované důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Rozebírá-li stěžovatel skutkový stav týkající se výhrůžky, jeho argumentace se pohybuje toliko v rovině běžného zákona. Není přitom úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů a posuzoval, co ve věci provedené důkazy prokazují.
11. Namítá-li stěžovatel neprovedení některých navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, dostatečně a přesvědčivě vyložily (srov. zejména str. 12 rozsudku městského soudu).
12. K procesní použitelnosti výpovědi policistů nutno konstatovat, že k této problematice se Ústavní soud již ve své judikatuře vyslovil. V tomto směru především nelze směšovat situaci, kdy jde pouze o to, že policista má vypovídat o tom, co vnímal svými smysly, byť třebas z místa, kam se dostavil v souvislosti s plněním služebních úkonů [což samo o sobě žádné pochybnosti o použitelnosti jeho výpovědi nevzbuzuje - srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1456/09, ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441) a ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1219/13], s případem, kdy by výpovědí policisty měla být obejita procesní nepoužitelnost jím vytvářeného či zajištěného materiálu. O eventualitu druhou šlo v nálezu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241), kdy tehdejší stěžovatel podal na Policii České republiky oznámení, ve kterém se přiznal k trestnému činu vraždy, avšak po sdělení obvinění se již k věci odmítl vyjadřovat, eventuálně čin popíral, a v důkazní nouzi byly použity výpovědi policistů, se kterými sepisoval úřední záznam o svém oznámení. Takovouto situaci Ústavní soud tehdy posoudil jako nepřípustné obcházení procesní nepoužitelnosti takovéhoto záznamu s tím, že záznam a jeho pořizování od sebe nelze oddělit. Jak Ústavní soud v daném nálezu uvedl, "dělení ucelené výpovědi oznamovatele trestného činu na policejní služebně na dvě fáze, a to na fázi, při níž ještě nejde o sepis úředního záznamu, a na fázi, kdy již o sepis jde, nelze v širších souvislostech připustit. Proces podání vysvětlení začíná okamžikem, kdy se osoba dostaví na policii. Okolnost, že policie nejprve s osobou naváže ústní kontakt, a následně začne sepisovat úřední záznam, činí z prvé informace přirozenou součást procedury sepsání tohoto úředního záznamu. Je logické, že osoba, která se dostaví na policii, nejprve musí promluvit, aby pak bylo možné její sdělení sepsat."
13. Ústavní soud nemá pochybnost, že výpovědi policistů ve věci nynější k žádnému obejití procesní nepoužitelnosti nějakého jimi vytvářeného či zajišťovaného materiálu nesměřovaly. Nešlo o situaci, kdy by snad policisté vypovídali o komunikaci se stěžovatelem proběhnuvší v rámci nějakého jimi sepisovaného procesně nepoužitelného záznamu jeho výpovědi.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu