ECLI:CZ:US:2019:3.US.2337.19.1
sp. zn. III. ÚS 2337/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Andreou Večeřovou, advokátkou, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2019 sp. zn. 9 To 172/2019 a usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, ze dne 2. dubna 2019 č. j. 17965/2019-900000-751.3, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usneseními pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno (dále jen "celní orgán") ze dne 15. 3. 2018 č. j. 17731/2018-900000-751.3 a č. j. 17741/2018-900000-751.3, ze dne 16. 3. 2018 č. j. 18028/2018-900000-751.3, ze dne 21. 3. 2018 č. j. 19244/2018-900000-751.3 a ze dne 11. 4. 2018 č. j. 23013/2018-900000-751.3 bylo ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně rozhodnuto podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s odkazem na §79a odst. 1 tr. řádu o zajištění jako náhradní hodnoty věcí, a to finančních prostředků včetně dodatečně došlých plateb až do výše předběžně vyčíslené škody 14 731 618,67 Kč na bankovních účtech a nemovitostech označených ve výroku, s tím, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Stížnosti stěžovatelky byly usneseními Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 9 To 197/2018, sp. zn. 9 To 195/2018, sp. zn. 9 To 196/2018, sp. zn. 9 To 198/2018 a sp. zn. 9 To 225/2018 zamítnuty jako nedůvodné. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 3130/18 (dostupným jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
3. Usnesením celního orgánu napadeným touto ústavní stížností byly podle §79f odst. 3 tr. řádu zamítnuty žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění jako náhradní hodnoty k bankovním účtům specifikovaným ve výrocích I. - IV., vedeným na osobu stěžovatelky, stejně byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitostí specifikovaných ve výroku V., jejichž vlastníkem je stěžovatelka, s tím, že zajištění těchto věcí jako náhradní hodnoty je nadále třeba.
4. Stížnost stěžovatelky krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v prvé řadě vznáší námitky proti rozhodnutím, kterými byly zajištěny jako náhradní hodnota její finanční prostředky na účtech a nemovitosti v jejím vlastnictví, přičemž nesouhlasí ani s argumentací Ústavního soudu uvedenou v usnesení sp. zn. III. ÚS 3130/18 a polemizuje s ní. Uvádí, že zajištění jejího majetku trvá více než jeden rok, přičemž k neformálnímu podání vysvětlení byla vyzvána až dne 25. 4. 2019. Dosud jí nebylo sděleno obvinění. Tvrdí, že žádné z vydaných rozhodnutí se nezabývá otázkou, zda byly splněny podmínky zajištění náhradní hodnoty zakotvené v §79g odst. 1 tr. řádu. Vyslovuje přesvědčení, že z dosud provedeného prověřování jednoznačně vyplývá, že neexistuje a nikdy neexistovala věc, která by jí náležela a která by splňovala podmínky pro její propadnutí podle §70 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Proto nepřichází do úvahy ani postup podle §71 tr. zákoníku, tedy propadnutí náhradní hodnoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, N 206/71 SbNU 429). Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014.
9. Spatřuje-li stěžovatelka porušení svých ústavních práv v samotných rozhodnutích o zajištění věci podle §79g odst. 1 tr. řádu, pro jejichž vydání dle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky, stejné námitky vznesla v ústavní stížnosti proti usnesením celního orgánu, kterými bylo rozhodnuto o zajištění jako náhradní hodnoty předmětných věcí, a proti potvrzujícím usnesením krajského soudu. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud již zmíněným usnesením sp. zn. III. ÚS 3130/18 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Výhrady o nesplnění podmínek pro zajištění věci neshledal důvodné, neboť celní orgán i krajský soud vyložily souvislosti, z nichž vyplývá podezření, že stěžovatelka jako jedna z podezřelých ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jednala způsobem popsaným v rozhodnutích celního orgánu. Úvahy a závěry orgánů činných v trestním řízení označil za prosté svévole. Obsahově totožné námitky stěžovatelky směřující proti zákonnému podkladu pro zajištění věci jako náhradní hodnoty proto obstát nemohou.
10. V nyní posuzované věci se Ústavní soud soustředil na zjištění, zda jsou splněny podmínky pro další trvání uvedeného zajišťovacího institutu. Shledal přitom, že závěr krajského soudu o zajištění náhradní hodnoty je ústavně konformní. Jak zjistil krajský soud z předloženého spisového materiálu, jde stále o podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v rámci prověřovaného řetězce firem dosud trvá podezření, že se stěžovatelka jako jediná jednatelka a společnice obchodní společnosti X, podílela na prověřované trestné činnosti, a tedy i na možném výnosu z ní, neboť jejím jménem byla podávána za rozhodná období kontrolní hlášení a daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, kterými bylo vytvářeno zdání, že v rámci podezřelého řetězce firem bylo řádně obchodováno, přičemž fiktivní obchody nebyly prozatím vyvráceny. Naopak dalším prověřováním prováděným po uskutečněných domovních a nebytových prohlídkách a informacemi od správce daně bylo podezření dále posíleno. Zajištění věcí je přiměřené i z časového hlediska. Krajský soud přitom dostatečně vysvětlil, jaké úkony se v rámci prověřování provádějí a s jakým výsledkem. Nelze proto dospět k závěru, že by celní orgán zůstal nečinný. V okolnostech tohoto konkrétního případu se věc stěžovatelky zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky trvání zajištění (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. I rozsah zajištění odpovídá zásadě přiměřenosti vyžadované pro použití §79g tr. řádu, neboť zajištěné částky na bankovních účtech stěžovatelky a hodnota zajištěných nemovitostí nedosahuje výše škody způsobené případným trestným činem.
11. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o trvání zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny je třeba připomenout, že u institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79g tr. řádu jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Nelze mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62). Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí neodůvodněně zasáhla do základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu