ECLI:CZ:US:2019:3.US.2403.18.1
sp. zn. III. ÚS 2403/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 4 Tdo 431/2018-40, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2017 č. j. 11 To 356/2017-404 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. srpna 2017 č. j. 1 T 88/2016-297, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Okresní soud podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody a na náhradě nemajetkové újmy poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "poškozená") a P. F. (dále jen "poškozený") konkretizované peněžní částky. Podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozeného odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství Náchod a stěžovatel odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a f) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. řádu znovu stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle §43 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Krajský soud podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené specifikovanou částku a poškozeného podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s celým svým nárokem na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se vůbec nezabýval tím, kde je hranice mezi přestupkem a přečinem, a v jeho rozsudku absentuje bližší odůvodnění, proč v tomto případě nejde o přestupek, a to i přesto, že první rozhodnutí okresního soudu (usnesení o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. řádu přestupkové komisi) předmětný skutek za přestupek označilo. Krajský soud v zásadě tvrdil, že jakýkoliv úder směřující do obličeje je a priori přečinem ublížení na zdraví, nicméně z vymezení ublížení na zdraví vyplývá, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu tr. zákoníku. Když se podařilo stěžovateli vyvrátit tvrzení poškozeného o rozsahu jeho zranění, krajský soud se vyslovil, že muselo jít o pokus ublížení na zdraví, neboť úder směřoval na hlavu poškozeného. Krajský soud dále rozvíjel úvahy, co vše se poškozenému mohlo stát, a že bylo jen dílem náhody, že poškozený neutrpěl podstatně závažnější zranění. Krajský soud však opomenul zohlednit, že předmětný incident byl vyprovokován poškozeným, který nejdříve nastavil fotoaparát k pořízení videozáznamu a pak se zdržoval úmyslně v záběru fotoaparátu a přehazoval zeminu lopatou přímo před brankou stěžovatele. Šlo tak o zcela zřejmou schválnost ze strany poškozeného, kterou doprovodil hrubě neslušným chováním vůči matce stěžovatele. Poškozený v minulosti opakovaně slovně, a dokonce i fyzicky obtěžoval matku stěžovatele. Když poté stěžovatel poškozeného udeřil, byl v silném rozrušení a měl důvodné obavy o zdraví své matky. Neměl v úmyslu poškozenému nijak ublížit, ale zároveň nechtěl čekat, až se jeho matce něco stane. Chtěl ukončit hrozící nebezpečí vůči jeho matce od poškozeného. Chybí tudíž úmysl stěžovatele ublížit na zdraví poškozenému, přičemž k trestní odpovědnosti za přečin ublížení na zdraví se z hlediska subjektivní stránky trestného činu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Podle stěžovatele nemůže být jeho jednání posuzováno jako pokus o ublížení na zdraví, neboť pokus je vymezen jako jednání, které již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jehož dokonání nedošlo. V tomto případě byl celý skutek dokonán jediným úderem malé intenzity a stěžovatel následně po úderu v útoku dále nepokračoval, což prokazuje, že jeho úmyslem bylo pouze odvrátit hrozící nebezpečí jeho matce, nikoliv ublížit poškozenému.
6. Dále stěžovatel vytýká, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to tím, že krajský soud změnil právní kvalifikaci z dokonaného činu na pokus, a to až při vyhlášení rozsudku. Stěžovatel se tak nemohl k tomuto právnímu názoru soudu vyjádřit a ani nemohl uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. Má za to, že krajský soud v Hradci Králové nezohlednil základní zásadu trestního práva, a to zásadu subsidiarity trestní represe. Předmětný skutek byl posuzován na hranici mezi přestupkem a trestným činem, proto měl soud zdůvodnit, proč nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ze znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla vyplynulo, že jediným poraněním, které poškozený utrpěl, je povrchové poranění horního rtu, které nevyžadovalo žádné chirurgické ošetření ani jinou lékařskou péči. Poranění horního rtu bylo způsobeno úderem malé intenzity a lze ho co do závažnosti hodnotit nejvýše jako poškození zdraví nepatrného významu.
7. K přečinu výtržnictví stěžovatel uvedl, že odsouzení za tento přečin považuje za příliš formalistické a nerespektující zásadu subsidiarity trestní represe. Předmětná cesta, u níž se odehrál incident, je polní cestou, která vede k domu stěžovatele a poškozeného, nikdo další ji v zásadě nevyužívá, neboť končí v poli, není to spojnice s žádným dalším veřejným místem. Tvrzení, že krátce po události jel touto cestou traktor se svědkyní a dalším obyvatelem obce, zůstalo v trestním řízení neprokázané.
8. Stěžovatel dovozuje, že došel-li by soud k závěru, že nejednal v nutné obraně ani v krajní nouzi, a daný skutek nemohl být považován za přestupek, měl být posouzen jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, neboť byl silně rozrušen. Touto argumentací se však krajský soud nezabýval, ačkoli poškozený se vůči matce stěžovatele a jeho tetě choval dlouhodobě zavrženíhodným způsobem. V posuzované události stál poškozený v těsné blízkosti matky stěžovatele, v očích měl zuřivý výraz, hrubě na ni křičel a zuřivě gestikuloval. Bylo tedy na místě se útoku poškozeného na matku obávat a předpokládat jej, pročež stěžovatel jednal v silném rozrušení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Jde-li o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávní relevance se nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. Stěžovatel brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 4 a násl. rozsudku krajského soudu. Krajský soud ve svých hodnotících úvahách odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem dospěl k závěru o vině stěžovatele.
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
19. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud setrvale zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
20. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
21. Posledním dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy na jedné straně nedocenily důkazní prostředky, z nichž vyplývá, že jednal v silném rozrušení a že incident byl záměrně vyprovokován poškozeným, který skutek snímal za tímto účelem instalovaným fotoaparátem, na straně druhé rozvíjely bez náležité opory ve výsledcích dokazování úvahy, jaké následky mohl útok zanechat na fyzické integritě poškozeného.
22. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
23. V podrobnostech se patří odkázat na rozsudek krajského soudu, který své závěry o vině stěžovatele založil především na obrazovém záznamu, předloženém poškozeným, který zachycuje útok stěžovatele; podle krajského soudu z tohoto záznamu vyplývá, že útoku zcela zjevně předcházela slovní rozepře, kterou vedl poškozený s matkou stěžovatele. Těsně před útokem stál poškozený čelem k matce stěžovatele, nevedl proti ní žádnou gestikulaci ani pohyb, který by svědčil pro závěr, že je jakkoliv ohrožena. V tuto dobu stál stěžovatel mírně mezi svou matkou a poškozeným. Již toto rozmístění osob zcela jednoznačně vylučovalo možnost útoku poškozeného na matku stěžovatele. Právě v této pozici stěžovatel zřejmě reagoval na slovní projev poškozeného a zcela nečekaně ho pravou pěstí udeřil do levé části obličeje a poškozený ihned po tomto úderu s mírnou rotací vlevo padl na zem. Tento záznam tak podle krajského soudu zcela jednoznačně prokazuje, že to byl právě stěžovatel, kdo na poškozeného zaútočil, udeřil ho do obličeje, v důsledku čehož upadl na zem.
24. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly též s otázkou subjektivní stránky trestného činu, konkrétně přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy dovodily, že stěžovatel se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom, že úderem pěstí do obličeje, dokonce vedeným takovou silou, že poškozený po úderu padl na zem, může poškozenému zranění způsobit, a pro případ, že takové následky nastanou, s tím byl srozuměn. Podle soudů je obecně známo, že nikoliv mírná rána pěstí do obličeje je velice snadno způsobilá poranit např. nos, oči nebo zuby. Stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že ublížení na zdraví poškozenému způsobí. Je zcela nepochybné, že poškozený utrpěl poranění rtu, u dalších zranění tato jistota není. Proto musel krajský soud upravit znění skutku. Na druhou stranu bylo také nutné přihlédnout k tomu, že útok ze strany stěžovatele byl zcela nečekaný, ve své podstatě zákeřný, protože byl veden z boku a nic předem tento atak nesignalizovalo. Krajský soud proto nikoli neudržitelně uzavřel, že bylo pouze věcí náhody, že poškozený neutrpěl podstatně závažnější zranění, s čímž musel být stěžovatel (který se poté nepokusil poškozenému pomoci a společně s matkou z místa odešel) s ohledem na charakter útoku přinejmenším srozuměn.
25. Soudy se zabývaly i tím, zda se stěžovatel dopustil přečinu výtržnictví (§358 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy argumentovaly výše popsaným průběhem napadení, jakož i okolností, že k tomuto útoku došlo na veřejné cestě, která je nepochybně užívána i dalšími osobami. Zejména výpověďmi konkretizované svědkyně bylo prokázáno, že krátce po incidentu tímto místem spolu s dalšími osobami projížděla a poškozenému pomáhala. Z fotografií zjištěný stav této obecní cesty rovněž svědčí o tom, že je poměrně užívána, když jsou na ní zcela jasné vyjeté koleje. Navíc podle mapy jde o spojnici mezi dvěma obcemi. Dle názoru soudů jde zcela nepochybně o místo veřejnosti přístupné, kterým se pohybují i jiné osoby.
26. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
27. Obecné soudy se nezpronevěřily ani zákonným požadavkům na rozlišení mezi přestupkem a přečinem. K námitce stěžovatele stran možného postupu podle zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud dodává, že v dané věci nebyly shledány okolnosti, které by uplatnění dané zásady (podle Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012) odůvodnily. Již ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 totiž Ústavní soud připomenul, že trestní odpovědnost je vyloučena (v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe) pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Vzhledem ke skutkovým okolnostem předmětné věci (srov. výše uvedená zjištění soudů o průběhu incidentu) je zřejmé, že v posuzovaném případě o takovou situaci nejde. Užitím prostředků trestního práva tak v tomto případě nedošlo k hypertrofii (přepínání) trestní represe [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247)].
28. Nejvyšší soud nepochybil konstatováním, že dospěje-li soud k závěru, že určitý skutek vykazuje znaky trestného činu, není třeba zvlášť činit zmínku o nedostatku naplnění znaků přestupku. Není důvod oponovat, natožpak v ústavněprávní rovině, závěru, že krajský soud nepochybil, nevysvětlil-li při řádně odůvodněném závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, proč jednání stěžovatele není přestupkem. Právní kvalifikace jednání jako přestupku je podle obecných soudů vyloučena přímo z povahy věci subsidiárním postavením ustanovení o přestupcích vůči ustanovením o trestných činech (srov. §5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
29. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup krajského soudu podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však pochybení neshledal. Dovolací soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
31. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
32. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu